"Já nepotřebuju charitu, Americo. Jsem chlap. To já se mám starat." Rukama si zajel do vlasů. Slyšela jsem, jak se mu zrychlil dech. Takhle se obvykle snažil přijít na nějaký pádný argument. Tentokrát bylo v jeho pohledu ještě něco jiného. Místo toho, aby bylo na jeho obličeji poznat soustředění, postupně přecházel ve stále větší zmatek. Když jsem viděla, jak ztraceně se tváří, okamžitě mě zlost přešla. Cítila jsem se spíš provinile. Chtěla jsem ho jen rozmazlit, ne ponížit.

"Miluju tě," zašeptala jsem. Potřásl hlavou. "Já tě taky miluju, Americo." Ale nepodíval se na mě. Vzala jsem krajíc chleba, který jsem upekla, a položila mu ho do dlaně. Měl příliš velký hlad, aby si nekousl. "Nechtěla jsem ti ublížit. Myslela jsem, že ti udělám radost." "Ale já mám radost. Mer. Nemůžu uvěřit, že jsi tohle všechno udělala pro mě. To jen, že... ty ani netušíš, jak moc mě trápí, že já nemůžu udělat totéž pro Tebe. Zasloužila by sis někoho lepšího." Naštěstí při řeči nepřestával jíst.

"Takhle nesmíš přemýšlet. Když jsme spolu, jen ty a já, nejsem Pátá a ty nejsi Šestý. Jsme jen Aspen a America. A já na světě nechci nikoho jiného, jen tebe." "Ale já o tom musím přemýšlet." Přitom se na mě podíval. "Takhle mě vychovali. Už jako dítě jsem poslouchal ,Šestí se rodí, aby sloužili´ a ,Šestí nemají být vidět´. Celý život mě učili, abych byl neviditelný." Chytil mě za ruku jako do kleští. "Jestli budeme spolu, Mer, budeš taky neviditelná. A to pro tebe nechci."