Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 15.7.2020, svátek má Jindřich 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 501
Registrovaní čtenáři: 508
Publikovaných článků: 12915
Komentářů: 11144


Měření



Schelinger, já a hodná Zuzana

01.11.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Z knihy Styky s Jorikou:
Odložil jsem kavárenské noviny: „Zuzano? Slyšela jste o Diamod Race?“
„Už jste mi to vyprávěl.“ Usmála se. „Taky jste jednou povídal, jak vám vykládání pomáhá. Je to pravda?“ Zuzana se vždycky zajímala o všechno, ale tenhle dotaz bych nečekal.
„Pomáhá každému. Ne?“ povídám. „Pábíte, odreagujete se.“
„A co tuhle večer? Hnal jste na ten koncert? Na Milana Schelingera?“
„Jo. Hned po práci.“
„A po kole s rumem?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Copak jste tu nebyla?“ A předstíral jsem před Zuzanou, že zapomínám na Joriku.

„A kde bych se tady vzala, ve čtvrtek?“ pohodila svým prosluněným ohonem a skutečně to byl Jakubův táta, kdo se mě tehdy ptal: „A tu kolu chcete s rumem?“ A já si ji dal opravdu bez.
„Jestlipak šlo na tom Schelingerovi tančit?“ zajímalo Zuzanu.
„Aby ne. Ale já moc netan...“
„Ani nekřepčil?“
„Tam? Ve Dvorci?“ Zato jsem potkal bývalého kolegu Lubora a znovu si to setkání vybavil. Už před začátkem konceru seděl s kumpány vedle v putyce a já jsem v jejich společnosti vydržel i předkapelu. Nasávali jsme mírně pivo. Ale pak...
„Zbytek toho večera se nějak vymkl mý kontrole, Zuzano, a... A celkem vzato jsem tam balil barmanku.“
„Ale to jsem nebyla já, že. Natož pak Jorika.“
„Ne.“ Zavrtěl jsem hlavou. „A to je právě to. Až doteď nevím, jak se ta dáma zove.“
„I to jste tedy zapomněl? Lorenci. Co je to s vámi. Vy bledule, nemíváte okna?“
Nepřestávala se o mě kupodivu zajímat a uvažovala i dál. „Takže jste nás ve Dvorci zradil...“
„Ale ne!“
„Ale jo. A já vás teďka za trest nechám. A budete trpět. A budete!“ smála se.
„Přece už trpím.“
„Pro Joriku?“ Zasmáli jsme se. Ale já to myslel vážně. Myslel vážně, a přece věc zlehčoval. Jako vždy. Jako už tolikrát. Zlehčoval jsem city k Jorice, zatímco uvnitř mě se chvěly, a já byl stále rozdvojený. I takhle.
„Hm,“ hlesla hezká Zuzana. „A co to bylo za ženskou, ta naše kolegyňka z Dvorce?“
„Záleží na tom? Prostě jsem to nezvlád,“ mávl jsem rukou.
„Ne? A co jste pil?“
„Beama.“ Hleděl jsem Zuzaně přes rameno na poličku. „A to poprvé v životě.“
„Ale whiskou se člověk hned tak neopije,“ nadhodila. „Nebo jo?“
„Nebo jo. Vy to znáte ze školy?“
„Od Kuby.“
„Od Kuby? A co si o něm myslíte?“
„No, že je hodnej. Ale co tam?“
„V tom Dvorci? No... Čím víc jsem flirtoval, tím víc jsem nasával, anebo snad obráceně, už nevím, ale barmanka mi připadala neuvěřitelně sexy a po půlnoci mě kupodivu obětavě naložila do auta, jak si ještě pamatuju, ale dál je tma. Tam dál... vyrůstá problém.“
„Okno! Přece. Já to říkala.“
Přitakal jsem. „Nepamatuju ani ten svítící patník, nic. Žádnou cestu. A přece jsem najednou seděl v Rock Baru v Nepomuku a trávil tam zbytek noci proti Aleši Brichtovi, který předtím ve Dvorci vystřihl písně Indiána a Kartágo. Ještě pořád mám mi před očima visí ty jeho slepecký brejle a...“
„A sexy barmanka?“
„No, právě. Na tu já tam nějak zapomněl. Jako na smrt.“
„A na Joriku ne?“
„Ne. Na Joriku se nedá zapomenout, Zuzano. Ale ta barmanka byla taky úžasná. Kost. Bohužel jsem po ní začal v baru pátrat pozdě a kapku pod parou. Až... Konečně ji vidím, jak tam sedí v kouři, namáčknutá asi mezi milion lidí. A pila džin. Ale měla tam chlapa. To bylo očividné. A asi mi tu noc dala košem dokonce víckrát. Ale já na to zapomněl. Já byl sťatý jako doga a celý čas se vlastně původně těšil, že by do Dvorce mohli dorazit i...“
„Snad ne Jorika s Kubou,“ uhodla nějak Zuzana.
„Jo. Oni. I když spolu už vlastně nechodí. Ale to jsou pošetilý sny, Zuzano, a je to ve skutečnosti zázrak, že jsem k ránu našel silnicí do Dvorce a ve čtyři chytil vlak.“
„Pokud vás ovšem barmanka neodvezla i do něj.“
„Ne.“ Dál jsem vrtěl hlavou, ale i Zuzana se opět usmála: „Ale neříkejte mi, Lorenci, že jste tam celou, opravdu celičkou noc tesknil po Jorice. Ne, tomu nevěřím.“
„No, celičkou asi ne. Ale čekal jsem je.“
„A předtím jste jim přitom o tom koncertě ani neřekl, ne?“ Odmlčela se. „Nebo snad jo?“
„Jakubovi jo, jen tak bokem, a Jorika o akci taky věděla.“
„Jak to?“
„Náhodou vstoupila do muzejní kavárny, zrovna když jsem odcházel. Tedy po té kole.“
„Osud,“ řekla Zuzana. „Osud. A vy jste to zase prošvih.“
„Prošvih? Ale nesmysly. Ona... Nejela by se mnou, ne, to vím, nikdy by tam se mnou nejela.“ A bylo mi pochopitelně smutno.
„Jéje! A byl vy jste vůbec někdy v životě na zábavě se svou dívkou?“
Zavrtěl jsem opět stupidně hlavou.
„A s kamarádem?“
„To je samo sebou.“
„Hm. A když Jorika s Jakubem nepřijeli, cítil jste se na padrť?“
„Poslyšte, a vám se chlapi takhle hodně svěřují?“
„Ne. Jste první.“
Po chvíli Zuzana dodala. „Ale ještě jsem asi mladá. Nu, a co ten Schelinger?“
„Co on? No, dobrý. Dokonce jsem s ním i mluvil. Před liďákem. I s jeho ženou.“
„Opravdu? Vážně?“
„A co je na tom? Nic na něm není? Jen se i ve svým věku chová jako kluk. Proč taky ne? A může být svůj tím spíš, že je rocker.“
„Ptal jste se ho na něco?“
„Jasně. Ale taky jsem mu sám vykládal – a pěkný blbosti. Co že se stalo v roce osmdesát jedna Bratislavě na mostě, ale já měl vlastní verzi, Zuzano. Chápete? A žvanil jsem tedy, jak nějaký provokatér bez přestání řval: Skoč, Jirko, skoč! A Milanův bratr skočil. A i já tam byl a chtěl se vrhnout do Dunaje, ale má holka mě, víte, chytila - a prý: Lorenci! Vždyť neumíš plavat!
„A Jirka Schelinger uměl?“
„Jako ryba. A to se všeobecně ví.“
„A co se neví?“
„Že se vynořil v Maďarsku, Zuzano, žije tam už třicet let, má háro jako poustevník, vlasy mu splývají až takhle na tenisky a skrývá se v chýši u úpatí Karpat. Vlastně se nechce vrátit. A víte, proč ne?“
„Protože vy jste baron Prášil, ne?“
„Ne. Poněvadž celou dobu ukrutně urputně skládá novou písničku a nejde mu to a nejde. Ve výsledku měla totiž být něco jako nový Blind Man. Až to však Jiří zmákne, zapřáhne maďarské soby do saní, vynoří se tu jak ten Elvis Presley a absolutně to rozčísne!“ přitiskl jsem na ucho pomyslný mobil a jenom nevýrazně změnil téma. „Nazdar, Micku! Jo? Budu tam!“ A zvedl jsem oči k Zuzaně. „To nic, to jen Mick Jagger. Dokud se Jirka nevrátí, budu mu holt dělat bedňáka. Ale nejen to. My si občas vespolek zajamujeme a určitě zase vystřihneme i nějakou tu Píseň o Jorice.
„To jako vy a Stouni?“
„No, možná, že i Miro Šmajda.“ A tvářil jsem se jak pokerový Stazsko.
„Bože, můj, což Miro zpívá i s Rolling Stones? A vůbec, není v Bratislavě?“
„Dočasně navštívil Londýn.“ A zvedl jsem imaginární mobil: „Jasně, Micku, ale pochop, nemám zas tolik času a navíc, čeká tu na mě bezva servírka!“

Z knihy Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda (2013)

Obrázek: popron.cz



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2020 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2486 s