Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 16.12.2019, svátek má Albína 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12784
Komentářů: 11045


Měření



Když nastaly deště

08.12.2014   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Úryvek z knihy Kočkování: 

Smysl života je v dětech.

Pokud dítě nahradíte kočkou Luckou, pak jste ovšem jako má paní, tedy jako kastelánka Judita, i když pro tu je ona záměna asi jen dočasná.

Na hradním nádvoří a konkrétně tady ve výklenku mi udělala doupě. Ale pokud nechci být kočkou, která chodí sama (jak je u našeho druhu obvyklé), a přijdu za paní až do postele, tak se dočkám pomazlení. Modu soužití.
Mizím od Judity poté většinou do noci, lovím jen tak pro radost brouky anebo se - ve dne - vyhřívám pod baštou s logy, co lidem velí: Nekouřit, nepapat zmrzlinu, nevodit psy do hradu, nefotografovat, nepovykovat. A kamenné stěny nádvoří? Jako by šeptaly: „Vzpomínej.“ A já vzpomínám na Otomara a olizuju si srst, jako by se nic nedělo, ale já znám city a Ota si, ať už zůstal, kde chtěl, možná své vzpomínky také cituje.
Nikdy nepotřeboval poznat Kašperk, ale seznámil se s ním. Jako jedna ze dvou paní hradu na Šumavě jsem Otu poznala jednoho jarního dne. Vynořil se na nádvoří z příkopu, usedli jsme tváří v tvář, hovořili ještě nazítří a taky v dalších dnech. Dokud jej nespatřila Judita, tak byl jenom můj. Ani pak se to však nezměnilo. Jen dostal misku. Ale krabici do výklenku ne. Zůstal na Kašperku pouze hostem.
Každé ráno se mírně najedl a počal si jazykem uhlazovat smolnou srst. Kéž nikdy neodejdeš! snila jsem. Ale nedala jsem najevo pranic. Chodím sama a jsem kočka, nicméně potkávali bychom se. Kdyby tu zůstal, tak navždy. „Odkud jsi přišel?“
„Od moře.“ To není reálné. Určitě lže!
„Ne, já tomu nevěřím.“ Tak jsme diskutovali náš první den.
„Narodil jsem se v hamburském přístavu, bydlel v úzkém, vysokém domě s točitým schodištěm u dívky jménem Jorika a vlastnila nás víc. Jednou mě ovšem věnovala chlapci z Prahy, který k nám zavítal na výměnný pobyt. Křičel jsem jako smyslů zbavený! Nechci! Nebylo mi to nic platné. Volkswagen jeho českého tatínka mě odvážel blíž k rovníku, banánovým palmám a ke lvicím, jak jsem přesně vycítil. Až dokud mě neztratili u pumpy.
Já sám to, pravda, zařídil tak, aby se mě ona rodina neujala. Nechtěl jsem do žádné metropole a pes by se vrátil k Jorice, zrádné, jenže nejsem psisko. Náhle jsem byl volný jako Mauglí.
„A to jste chlemtali vodu - u té pumpy?“
„Ne. Čůrali jsme tam. Ona byla na benzin. Nesmělo se tam kouřit a já šel na stranu, ale WC pro kocoura nemá stěn. A jsem přece Oto, umím se ubránit a ovládám různé styly útoku i útěku. A chodím - jako každý kocour – sám, i když mi na některých místech záleží.
Letěl jsem přes lesy a přes žlutá pole řepky, až jsem v dáli spatřil cimbuří. Stanul jsem pod hradem. Tady uvnitř jsem našel tebe. I Juditu, která ti patří. Zůstaneme spolu.“
Nastal máj. Ota mě vedl ke kočičímu oltáři, který jsme si zřídili ve výklenku nádvoří. Olízal mi čenich. Judita šla za svědka i družičku - v šatech staré doby, on po ní sekl (přesněji po jejích dlouhých, měděných vlasech) a ostrý mužský hlas houkl: „To přece nemůže.“
„Nechte ho být,“ řekla Judita. „On už je takový.“ Tu jsem se probudila.
Nejen lidé a netopýři, taktéž mícy mají sny. Právě jsem vám vyprávěla svůj. A hop! vymrštím se okamžitě po procitnutí ven ze své krabice ve výklenku a hned se za mými boky teskně a v nenávratnu ztrácí ještě vroucí báj, ona legenda o tom, že sice chodím sama, ale potkávám Otokara od moře na severu, jsme spolu zasnoubeni, škrábeme se (to však jen málo) a mňoukáme po nocích „ou jej“. Jenže mě do skutečnosti probudila má kastelánka. Jenže mě probudila a nikdy se nedovím, co bylo ve snu dál. Nemám páru, jestli lidské, ale kočičí sny nemívají obvykle pokračování. Vlastně nikdy ho nemají. To je svět. To je život.
Usnu ovšem zase odpoledne a bude se mi - nejspíš - něco zdát, ale nepotkám už víckrát Otokara s jeho dokonalou, voňavou srstí, žlutýma očima, temnými zornicemi, drápy a vousky, ze kterých jedině ten třetí je bílý. Už nikdy víc ho nepotkám. Nezavrní „mám tě rád“ řečí severu, kde ve skutečnosti dál a dál bydlí u své holčičky, kde bez údolí pod mým hradem jistě zná ponejvíce sníh a mráz, ten ničema. Ten tygr. Jak ráda si to představuji, když se po rychlém obědě (jeden rejsek nikoli na cibulce) stáčím do klubka. Ota, můj zrádce! Ať mívá jen bílý sníh a mráz. Opravdu přece žije v Německu a já tu chodím tmou a neumím přes hory, doly a hranice vyslat ani mňauknutí, ani žádný signál své země. A sice jsem kočka, která chodí sama, ale Juditu a Kašperk neopustím. Má paní mi náleží i s hradem a ten je můj i její, i kdyby si Judita na maškarní ples natáhla brnění.
Zrovna jsem se opět chystala snít, když nad levou baštou zahvízdal vítr. Zvedla jsem čenich, napjala slechy, vztyčila jsem ocas. Prapodivný závan ulehl. Snesla se noc. Skočila jsem na parapet, vnikla do lidské ložnice a Juditu a mě obklopilo ticho. Zrovna tak ticho obemykalo děti, které žily za dne oddílem a chrupají zrovna dole na pláni, v táboře postaveném na podsadách. Pojednou začalo sněžit. V Hamburku? Možná, ale také tady. Sněžilo víc a víc, i když rozhodně nezačínaly Vánoce, a já se rozběhla oním lehounkým, snášejícím se světem krajky a dlouho, dlouho jsem putovala, i když ne k severu, až jsem náhle stála a chvěla se vprostřed stanů pod praporem vlnícím se na stožáru. Mlha přede mnou, mlha za mnou? Snad. Avšak za mým ocasem i vpřed se táhne šňůra stop. I cizí otisky před mým čenichem jsou přitom kočičí a jsou to záhadné stopy někoho, kdo taky chodí sám.
S čenichem v nitru těch vonných otisků jsem našlapovala při měsíčku tak dlouho, až jsem dorazila k jednomu hrotitému stanu. Já tušila, jak dobře já tušila, že Otu nikdy víc nepotkám, protože se sny ke kočkám samy, dobrovolně nevracejí, ale tady bydlel někdo jiný. Kdosi jiný mého druhu sdílel stan spolu s dětmi, ucítila jsem jeho pach. „Co tady děláš?“ ozvalo se vtom natolik vřele, že se rozhřál snový opar. Cítila jsem až ve slabinách, že nesněží, nýbrž prší, celou dobu. A já pochopila, že nikdy nikde nesněžilo, ale bude pršet ještě dlouho, to už my, kočky, poznáme. Tak dlouho, až děti radši sbalí tábor a nás dva tu zapomenou. Lilo jako z konve, jako z pumpy na vodu a povykujícím mladým se ve skutečnosti vymkneme záměrně, howgh. Tak jsem se rozhodla.
Ne ovšem hned teď o půlnoci. Nyní ještě spí skautské ležení v dešti pod mým hradem a toto už není ničí sen. Vyšel! Bílý kocour pod bílým úplňkem - a já věděla, že chodí sám, ale budeme se potkávat a jistě není možné, že mu na žádném místě nezáleží! Dozajista to není možné, přece už dávno nevegetujeme v pravěku, ne? Jsme domestikováni. Obklopila nás moderní doba. Sžili jsme se s lidmi a jejich hrady. A já?
V duchu už napřed zahřívám naše mladé a po mracích plných kapénkové infekce a vichrů Evropy naši něhu zasílám jako zář sluneční rovněž Otovi a Jorice, protože to nejsou pouze mlžné sny náhorních plošin a rovněž oni existují. Jako vnuknutá mi skutečnost. Jako nikdy nejsou snem přístaviště vzducholodí či lodí a smyslem světa není příst, ale smysl života je v lásce, souznění plemen a v dětech.



Zdroj obrázku (hrad Kašperk): blesk.cz 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2613 s