Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  pátek 19.4.2024, svátek má Rostislav 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Jabloně, koberce a Talibán - Pevnost devíti věží

11.12.2014   Veronika Švarcová   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Jabloně, koberce a Talibán - Pevnost devíti věžíAkbar Omar Qais se narodil do zámožné rodiny obchodníků v dalekém Afganistánu. Vše mělo svůj smysl, svůj řád, vědomosti i schopnosti se cenily. Přesto se vše, na čem si rodina zakládala, změnilo během několika málo měsíců. 
Jak se ze starověké kultury stane místo, které celý svět zná pouze jako sídlo teroristických organizací, vypráví Qais.
Příběh celé jeho rodiny i země vepsaný do vzpomínek malého chlapce, mladého muže, otce, obchodníka a v neposlední řadě člověka.

"Qais se narodil v Kábulu, jeho otec byl učitel fyziky, matka pracovala jako úřednice v bance a početná rodina žila s ostatními příbuznými v rozlehlém domě Qaisova dědečka. Jedinečná vzpomínková kniha, v níž autor s nostalgií a hořkostí vzpomíná na své dětství na afghánském venkově před tím, než se přes krajinu přelila historie – Rusové, Tálibán, mudžahedíni, nekonečná válka, která zničila všechno, co jí stálo v cestě, a rozvrátila staletou kulturu. "

Jak jsem procházela názory na tuto knihu, setkala jsem se poměrně často se slovem nostalgie, nostalgické vzpomínky, nostalgické vypravování. Dovolím si oponovat a ukázat, že i retrospektivní kniha plná rodinné historie, nemusí být nikterak nostalgická.

Už jenom styl psaní je tak nepodobný evropskému vidění světa i kultury samotné. Samozřejmě, vždyť se jedná o pohled muslima, Afgánce. A nemyslím to nikterat urážlivě, pouze jako holý fakt.
Já čtenář, Evropan, sleduji příběh afgánského chlapce. Příběh, který neodvyprávěl opět nějaký Evropan nebo amík, ale on sám. Už to samotné vyžaduje určitý nadhled. Zároveň i jiný přístup ke všemu prožitému. Stejně tak by rovnice čtení fungovala opačným směrem, kdybych chtěla Seifertovy vzpomínky na dětství prodat v Afganistánu.

Místy má člověk pocit, jako by všechny hrůzy nechaly ve spisovateli tu známou odtažitost, která je tak dobře patrná ze vzpomínek obětí holocaustu nebo vysloužilých vojáků. Kde pud sebezáchovy vyresetuje polovinu emocí jenom proto, aby mohl dotyčný dál žít. Ze všeho je potom cítit určitý emocionální chlad, kdy čtete o střílení na ulici, obětech, a přesto by podobně znělo povídání o tom, co ve škole.
Své jistě i přidá zmíněná kultura pisatele. Emocemi zhýčkané západní civilizace jsou přece jenom rozháranější, pokud jde o popsání všech trýznivých pocitů a tužeb. Zde je běžné veřejně mluvit o depresích a strachu. To však v zemích jako je Afganistán nefunguje.

Nečekejte tak prosím niterné vyprávění dospívajícího chlapce, a nostalgické už vůbec ne. Budete sledovat veškerou přeměnu bohaté země v naprostý chaos, kde život člověka neměl prakticky žádnou cenu.
Možná si i poupravíte celkový pohled na Afganistán a přestanete jej vnímat jako baštu teroristů, jak je znám od 11.září. 
Poutavé vyprávění poodhalí život běžných lidí daleko, kde se narodil právě Qais, v Afganistánu. Budete sledovat nejenom příběh jeho země, ale jeho samotného, rodiny, lidí v Kabulu. Místy ucítíte smutek, ale nepohltí vás. 

Rozhodně se však nudit nebudete. Projdete knihou se zvídavostí a na konci pocítíte ten druh spokojenosti, který se dostaví vždy, když knihu, kterou necháte za sebou, nepovažujete za promarněný čas, ale příjemně strávené chvíle.





Hornatý a vyprahlý Afghánistán má rozlohu 647 500 kilometrů čtverečných a žije v něm asi 30 miliónů obyvatel.

Na západě sousedí Afghánistán s Íránem, na východě s Pákistánem, společná hranice má skoro 2 500 kilometrů. Na severovýchodě má krátkou hranici Čínou, na severu s Tádžikistánem a Uzbekistánem a na severozápadě Turkmenistánem.

Většina Afghánistánu je hornatá, více než čtyřicet procent země leží v nadmořské výšce nad 1 800 metrů. Od severovýchodu k Jihozápadu se táhne přes Afghánistán pohoří Hindúkuše s nejvyšší horou Nošakem (7485 m) Jen na severu a severozápadě se rozkládají roviny. Většina země je vyprahlá, na jihovýchodě leží pouště. Úrodné oblasti se rozkládají především na severu okolo řeky Amu-darji, která tvoří hranici s Uzbekistánem.
V Afghánistánu žije několik etnik, nejpočetnější jsou Paštuni, tvoří přes polovinu obyvatel, žijí především na etnicky víceméně jednotném jihu a jihovýchodě. Pestřejší je složení obyvatelstva na severu, kde žijí Tádžikové, kteří tvoří pěti obyvatel země, a Uzbekové, kterých je deset procent. Dále v zemi žijí Hazárové a Kizilbašové, Turkmeni a Ajmjakové. Přesné složení nelze uvést, protože asi pětina obyvatel chudé zemědělské země kočuje, živí se pastevectvím. Přecházejí zejména dlouhou afghánskopákistánskou hranici.

(Na obrázku hlavní město  Kábul)

 

 
Pevnost devíti věží
Akbar Omar Qais
Nakladatelství Ikar, 2014



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0667 s