Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 10.12.2019, svátek má Julie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



To jsou paradoxy, pane Vaněk II.

21.12.2014   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Pokračování článku:  To jsou paradoxy, pane Vaněk 

A čím ještě se paradox liší od aforismu? Chce být uznán jako pravda, třebaže se jeví duchaplně, říká Eco, zatímco paradox vystupuje na první pohled co lež a teprve po zralé úvaze „ukáže vlastní záměr vyjádřit, co má autor za pravdu“. Přičemž, dodejme, vězí ona duchaplnost v rozporu mezi provokací a obecným míněním (Eco však místo termínu rozpor užívá jemnějšího slova hiát).

Jak se kupodivu zdá, Wildeovy paradoxy jsou mutovatelné často. Příklad? Žádný ženatý muž není přitažlivý, leda pro vlastní ženu, a často, slyšel jsem, ani pro ni. A mutace? Je rovněž pravdivá: Každý ženatý je přitažlivý, leda pro vlastní ženu ne, a často, slyšel jsem, dokonce i pro ni.
Oscar Wilde je i autorem tohohle jen zdánlivého paradoxu: Rozhovor by se měl dotknout všeho, ale neměl by se na nic soustředit. Zrovna tak ovšem platí převrácení naruby: Rozhovor by se neměl dotknout ničeho a soustředit se přitom na všechno.
Podobné příklady lability ovšem nemění mnoho na tom, že Wilde produkoval i skvělé nemutovatelné paradoxy. Příklad?
Sobectví není, žijeme-li, jak chceme. Sobectví je, žádat jiné, aby žili, jak chceme. Anebo: Na pomluveném tě vždy něco magnetizuje. Koneckonců, něco na něm být musí. A: Dovedu odolat všemu vyjma pokušení. * Lži? Pravdy ostatních. * Lidumilové ztrácejí smysl pro lidskost. To je pro ně příznačné. * Jsi-li zamilován, zprvu klameš sám sebe a nakonec vždy ty druhé. * Ženy v nás vyvolávají touhu vytvářet mistrovská díla, aby nám bránily v jejich realizaci. *  Náboženství umírají, je-li dokázána jejich pravda, a věda, to je archiv mrtvých náboženství. * Nuda je dospěním vážnosti. * Jen mělký člověk zná sám sebe. * Mohu tolerovat chladnou sílu, ale chladný rozum je nesnesitelný.* Když říkáme pravdu, můžeme si být jisti, že budeme dřív nebo později odhaleni. * Pouze velcí mistři stylu vždycky zvládnou projít nepozorovaně. To poslední se, řekl bych, týká jak stylu při psaní, tak doporučení „žij v skrytu“.
Pravdivost některých Wildeových paradoxů, a to i těch, u kterých nelze provést mutaci, není ovšem prokazatelná či zůstává přinejmenším na diskusi: jeho výroky totiž bývají prezentovány jako provokace. Příklad?
Špatnost je mýtus vynalezený prostomyslnými lidmi, aby si vysvětlili pozoruhodnou přitažlivost jiných. Jiný příklad? Nic, co se skutečně přihodí, není vůbec důležité. A nejtypičtější příklad? První povinností v životě je být co možná nejvíc umělí. Druhou povinnost dosud nikdo neobjevil.
Umberto Eco se ovšem koncem předešlého tisíciletí zabýval i jinými autory paradoxů, mezi nimiž cení Karla Krause (1874-1936), který se nechal slyšet, že „skandál začne teprve tehdy, když mu policie udělá konec“ a tvrdil, že „jsou blázni psychiatry uznáni za blázny definitivně až na základě toho, že se po internování chovají neklidně“. Nicméně i filuta Kraus klesl v bahno hříchu, kterým je zmutovatelný (chápej i jako „nemocný“) paradox, jenž tak zůstane jen aforismem o dvou protiřečících si variantách, jak lze názorně demonstrovat na mutaci výroku o tom, že není nic tak bezedné jako ženská povrchnost. Nic povrchnějšího než bezednost žen.
Jenom nezmutovatelné paradoxy ovšem uměl vytepávat Stanisław Jerzy Lec (1909-1966), mistr nad mistry. Strašný je roubík pomazaný medem. Či: Zdálo se mi o skutečnosti. Jaká úleva bylo probuzení. Anebo: Sezame, otevři se – chci ven! Nebo: Trpaslíkům se musíš klanět hodně hluboce. A konečně: Svědomí měl čisté. Nepoužité.
Eco tvrdí dokonce to, že objevil u Lece, pro něhož má slabost, jen jediný aforismus alias paradox, který šel převrátit, a to: „Uvažuj, než začneš myslet.“. Lze totiž říct zrovna tak „mysli, než začneš uvažovat“.
Závěrem už jen příklad takového převrácení paradoxu, které sice lze uskutečnit, ale výsledek bude lež. Podle Eca je to případ následujícího Wildeova výroku: Je opatrnější smýšlet o všech špatně, až dokud nezjistíme, že je někdo dobrý, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Převrácení zní: Je opatrnější smýšlet o všech dobře, až dokud nezjistíme, že je někdo špatný, ale to dnes vyžaduje nekonečnou řadu pátrání. Výsledek této transmutace je evidentně nepravdivý a Wilde ostatně byl lépe i hůře se maskujícím moralistou, satirikem a kritikem mravů.
Přesto není sporu, že obzvlášť do úst lorda Wottona (mentora Doriana Graye) vědomě umístil i soubor klišé, mnohá z nichž byla ve dvacátém století parafrázována. Příklad? Třeba Wottonův výrok, že vražda je pokaždé přehmat, „neboť bychom neměli dělat nic, o čem nebudeme moci rozprávět po večeři“. Král science fiction R. A. Heinlein ta slova formuluje skrze svého hrdinu následovně: Bezdůvodné probuzení by se nemělo trestat smrtí. Alespoň ne bez předchozího uvážení. Heinlein, dodávám, stojí za čtení a shromáždil zajímavé výroky především na mnoha stranách románu Dost času na lásku, přičemž Wildeův bonmot více či méně vědomě přetavil i takhle: Správný způsob, jak přerušit větu, která začíná „nic mi do toho není, ale“, je umístit za „ale“ tečku. Na to ovšem nevykládejme nadměrnou fyzickou sílu. Proříznout takovému mluvkovi hrdlo by vám přineslo jenom chvilkové potěšení a pak byste o tom museli zbytečně přemýšlet. Ale radši zpět k Wottonovi, jedna z jehož frází bývala prý i mottem nedávno zesnulého Petra Hapky, autora Písně pro Joriku. To, co potřebuji, jsou informace,“ říká Wotton. Přirozeně nikoli ty užitečné, nýbrž ty zbytečná.“ Jinou věcí už je, že Hapka, i kdyby docela střízlivý, prý podle Michala Horáčka interpretoval jako informaci i potenciální pokusy o atentát na vlastní osobu, a pokud před v Praze sletěla z lešení ocelová trubka a cinkla v Dlážděné o dlažbu, reagoval leda slovy: „To bylo cis.“
Mezi hojná klišé lorda Wottona řadí se hrdě i věta „nepotřebuji peníze, ty potřebuje jen ten, kdo platí účty, a já ty své neplatím nikdy“. Jak si vzpomenete a ač to Eco neuvádí, právě na ní vystavěl Mark Twain povídku Miliónová bankovka (1893), nicméně na lordu Wottonovi stojí za ještě větší pozornost, že asi musel listovat Manifestem Komunistické strany. Nikde sice Dorianovi neříká, že proletáři můžou ztratit jen své okovy, ale upozorňuje jej, že skutečná tragédie chudiny spočívá v tom, že si „chudí nemohou dopřát nic než odříkání“. Ne nadarmo je Wilde i autorem knihy Lidská duše za socialismu (1891). Ale skončeme radši surrelisticky.
Každý efekt, který vyvoláme, nám dělá nepřáteleříká Wilde skrz lorda Wottona. K tomu, abys byl oblíbený, je třeba být průměrný. Očividně to zaujalo Salvadora Dalího, když napsal: Jsi-li podprůměrný, tak třebaže se budeš snažit malovat velice, velice špatně, bude stále vidět, že jsi podprůměrný.

Zdroj obrázku (Umberto Eco): progetto.cz 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2752 s