Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Tenkrát v Ráji II

22.01.2015   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Když jsem probudil další den, bylo zase hrozně časně. Četl jsem Honbu za meteorem a šli jsme na chleby s máslem a paštikou. Táta pak zamířil na literární přednášku a já si v páté á dočetl Honbu. Nato jsem šel za tátou a čekal, že ho přitáhnu jako přitáhli ten meteor, ale zůstal. Tak jsem se vrátil a dal se do Doktora Oxe. Nenadchl mě. Zlatý La Hire. Zlatý Poklad v hlubinách s obrázky Václava Junka!
Až před obědem se táta vrátil. Odpoledne jsme chtěli na Trosky a svižně slupli svíčkovou. Brzy jsme šlapali po žluté, i když silnicí, a odbočili do polí. Z jisté loučky (najdu ji ještě někdy?) máte tam Sobotku na dlani, ale vlastně ani nevím proč, proč mi to místo utkvělo. 

Jen vím, že jsem tam byl rok nato šťasten a napodoboval tátu. Předváděl jsem totiž pro změnu zdejší svět sám sestře. Tu cestu na Trosky jsme totiž po roce opakovali i s ní a mámou. Rodiny by, plyne mi z toho, pokud možno mít minimálně dvě děti.
Bylo krásně. Po chvíli jsme opustili žlutou a vyšlapovali si po neznačené cestě. Tu se napojila na zelenou. Chvíli jsme šli po silnici, kterou tenkrát skoro nic nejezdilo, a když jsem v jedné vsi zblýskl poštovní schránku, chtěl jsem dovnitř hodit dopis domů a táta zrovna začal na obálku vpisovat adresu, a tu se vynořila doručovatelka.
Odbočili jsme znova do polí a poprvé spatřili Trosky, i když v neskutečné dáli. Tyčily se v oparu jako dvě věže. Panna i Baba. Ještě po letech jsem si představoval, že ten výlet zopakuji se Zuzanou. A pak, že s Ivanou. A pak, že s Lídou. A dnes, že s Radkou. A nic z toho se nestalo, jednoduše jsem to nedokázal, ale se synem a s mámou jsem se tam přece jednou vrátil. A jel bych znova.
Dlouho jsme kráčeli mezi poli. Do hlíny se místy zarývaly bílé křemeny, což se mi strašně líbilo, a začalo pršet, ale příjemně. Vyjasňovalo se, my vstoupili do tmavě zeleného lesa a sestupovali v neznámo. Okamžik šlapali podle říčky, pak značka svitla ve svahu. Škrábali jsme se k ní a přidržovali se kořenů, až přešly v kamenné schody. Opustili jsme hvozd, nesli se mezi poli pšenice i žita. A před námi Trosky. Větší. A větší, ale zas k vidění leda chvíli.
Jak se k nim blížíte od Sobotky, ony střídavě mizí a objevují se. Je v tom mág. Kouzlo. A to mě táta naučil. A pořád rostou, pokaždé rozeznáte víc detailů, až jste velmi blízko. A hle, pod námi se rozkládalo poslední z údolí, které nutno překonat na této pouti, a je to přehnané, ale sám pro sebe si tehdejší výlet a výhled přirovnávám k obrazu Alp od Johna Bretta Val d´Aosta (1858).
Táta se zastavil u jednoho domu a tam, na žluté lavičce jsem si Trosky nakreslil tužkou. A šli jsme dál. Zkrátili jsme si cestu přes dvě pole, asketicky minuli hospodu, obešli Trosky velkým obloukem a blížili se k nim z odvrácené dosud strany. Jak jen naštvala zelená cedule u brány s nápisem „lezení po zdech a věžích přísně zakázáno“, pna které bylo slovo „přísně“ podtrženo!
Koupili jsme vstupenky. Troskám říkají osmý div světa, ale já jsem tenkrát hlavně odhalil, že jsou to vážně jen trosky. Nevadilo to. Stoupali jsme po závratných schodištích k Panně, té nikdy nedobyté věži, a stanuli na terase. Výš to nejde. Plošina pod našima nohama představovala nejvyšší bod, jehož lze dosíci. Zklamání? Ne. Výhled? Nádhera.
A mimochodem, z pavlače Humprechtu byla tenkrát, vzpomínám si, vidět jak Semtinská lípa (šestatřicet metrů vysoká s osmi metry v obvodu a stará 270 let, když se 27. 5. 2000 v bouři zřítila), tak i Bílá věž hradu Kost (s lichoběžníkovým půdorysem) a od Semtinské lípy Kost vidět nebyla, avšak právě Trosky ano.
Točila se mi hlava. Zely pode mnou hlubiny a nad hlavami nám pluly mraky. K Panně ještě přece stoupaly příšerně krkolomné žebříky, ale tam se nesmí! A závrať? Zůstávala s námi.
Kdy se asi podaří dovést schody na vrchol Panny? Nevím, ale pamatuji si, že jsem už tenkrát k Panně vzhlížel v hrůze.
To však i přes propast k Babě. Věže dělí sto metrů. Sto metrů - a žádný provazochodec je dosud nezkusil překonat. A abych to shrnul: Čtyřboká hranolová věž se čtvercovou základnou je Panna a šestiboká a níže položená je Baba, Ale nejmenuje se podle starší z nějakých dvou ženy, to jen její obránci se kdysi zachovali jak baby! Pannu však nedobyl nikdy nikdo. A Trosky jsou ostatně kuriózním hradem, který by každý dobyvatel obešel. Snadno.
Když jsme pak sestoupili na nádvoří, narazili jsme na tátovy známé (pána a paní), a jelikož pod Pannou ještě letos nebyli, vrátili jsme se nahoru spolu. A pak do hospody! Ještě předtím jsem si ale koupil v krámku limonádu a Tatranku.
„Chceš se vrátit do Sobotky pěšky nebo autobusem?" zeptal se táta starostlivě.
„Pěšky." Ve čtyřech jsme se tedy vraceli, skvělé. A moc se mi zamlouvalo, že je stejná, známá už cesta, totéž obilí a tatáž údolí, stejné nahoru a dolů a zase nahoru. A v jetelovém poli jsem chvíli hledal čtyřlístek. A jak jsme šli, já se otáčel a Trosky se zmenšovaly a zmenšovaly a... A někdy byly vidět, ale v jiných okamžicích ne. A jak jsme je opouštěli, já jsem při každé té otočce rozeznal méně podrobností. Nakonec zůstala jen silueta.
Ale cesta? Ta se nezměnila. Jen závěrečnou etapu jsme došli po silnici. K večeři byly brambory a sekaná s vejci, a pak jsem se převlékl do pyžama - a za chvíli usnul.
 
*

Procitl jsem opět ve škole, i když byly prázdniny, trochu se umyl a šli jsme na housky s máslem a sýrem a začal 3. červenec doby, ve které Zdeněk Svěrák dosud nevěděl, že bude film o Cimrmanovi natáčet právě ve Vesci. A doby, ve které mě táta seznamoval s novým krajem a novými lidmi, takže jsem poznal třeba i pedagoga a publicistu Aleše Fetterse. Ale především jsem tehdy stejně prozkoumával lesknoucí se MiG–15 u sportovišť za školou. Přitom... O většině krás mě obklopivších jsem v poslední školní den roku 74 neměl ještě ani potuchy. To se Český ráj ve mně pojil jen s Rumcajsem, s lesem Řáholcem a Jičínem, kde dotyčný loupežník původně „prtačí“ v krámku pod věží... S Jičínem a jeho podloubím na náměstí. A vždyť právě podloubí já neznal odjinud, než právě z Rumcajsových večerníčků. O to víc mě fascinovalo.
Se středou začal výlet několika autobusy, odjezd v 8.00. Usedli jsme u předních dveří, abychom dobře viděli vpřed, ale hlavně proto, aby se mi nedělalo špatně od žaludku. A fr, jelo se. Taky díky Samšiňákovi vládla dobrá nálada. Míval stále v záloze nějakou svou „story", po převratu vydal mj. knihu O mouchách a lidech (1993) s obrázky Vladimíra Komárka a Josefa Kábrta a já si vzpomínám, jak se v autobusu vytasil se zkumavkou, kterou měl asi pro tu příležitost už připravenou ve vnitřní kapse saka. Obsahovala mouchu.
Po zastávce v Malé Bělé nás čekala Nová Ves u Bakova nad Jizerou a světoznámý řezbář Antonín Pařík, nelze zapomenou na tu návštěvu. Paříkovi pajduláci, ježící se březovým proutím, okupovaly zahradu i nitro jednoho domečku, ve kterém mi všechno připadalo prostě nádherné. Obestřel mě dokonce pocit, že během pobytu zde v Ráji už ani nepůjde spatřit nic lepšího! Aby taky šlo. Z košťat a dřev ale robil Pařík spíš Babinské než Rumcajse. Pár jich stálo na zahradě, jeden cválal na březovém koni a krom kůr Mistr užíval při práci vonný lesní mech. Výtvory sytě natíral a vytvořil i sedmero různobarevných dětských židlí, šklíbících se obličeji opěradel. V kůlně pak měl ještě nádhernější vynálezy včetně unikátního vozembouchu. Ne, nic podobného jsem do toho okamžiku neviděl - a představa, že jsem člen pomyslné Paříkovy kapely, má dovětek. Oběma rukama si v něm zamlouvám právě vozembouch. Chřestil a třásl se, předvídal rokenrol, přitom ale stačilo, že rytmicky mlátíte do pódia. Paříkův svět se mi v to dopoledne stal ztělesněním veškeré nádher světa a líbilo se mi, že pan Pařík má doma i hlavu zápalného draka, i mlýnek s groteskní hlavičkou, i vůz tažený koni z dřeva, i hrozitánské množství paňáců a příšerně ozubených hlaviček, snad divošských tsanty. Byl to guru řezbářů, byl mág. Využíval při práci šišky, ale i jen jejich ohryzky: byl veverkou Nové vsi a pamatuji, jak jsme postupně prolézali jejich dvoreček, zahradu i kůlnu, načež se teprve pokračovalo uvnitř baráku, na jehož stěnách se skvěly vyšívané obrazy. Anebo v koutě kotvil koráb. A odjinud vás - hú - vylekal půvabný dřevěný srnec, pokrytý od růžků po kopýtka šupinami šišek, a těšily se na vás dřevěné žehličky s obličejíky. Něco bylo strašidelné, něco ne. A dohromady? Nadílka bubáků. Křepčící a veselá. Budík co lidská kebule. Velikanánské placaté hlavy paňáců (bu-bu!). Stroje na úžas. Ještě nebyly vynalezeny počítačové hry. Ve vzpomínce se mi bude ovšem pan Pařík provždy prolínat s jiným podobným nadšencem, loutkářem Antonínem Klášterkou z Nových Mitrovic, k němuž jsme kdysi zavítali se třídou.
Zvláštní i trochu smutné však je, jak jsem se v onom domě velevážně rozhodl, že si po návratu z Ráje domů „taky něco podobného vyřežu“. Z plánů tak samozřejmě sešlo... To by musel Pařík být můj děda, aby ve mně našly jeho kosmy pokračování, ale já nikdy žádného svého děda nezažil a taky tuto mou touhu nikdy nikdo nepodchytil a... nerozvinula se.
Jako to nebylo souzeno ani mé touze po starých terčích anebo starých autech. A přece jsem i vlny těchto lásek v různých obdobích zažil. Na kolika rozcestích jen dítě okouzleně stane, aby už nic nepokračovalo! Šachy. Kreslení. A třeba to pokračuje, ale mohlo by víc! Bože!
Návštěva skončila nadchnuvším mě zpěvem na šikulovu počest: Ať žije pan Pařík, ať žije pan Pařík, ať žíje, žíje, žije pan Pařík. A frčelo se vstříc Bezdězu. Jako jsou Trosky dominantou Českého ráje, on se stal dominantou Máchova kraje a tehdy jsem k němu vystoupal poprvé a zároveň naposled. O to vzpomínám nostalgičtěji.
Zaparkovali jsme v hlubině pod neskutečným kopcem a vystupovali k nebi, nicméně jsme Bezděz pozorovali už z přibližujícího se autobusu a já jen litoval, že ho neumím nakreslit za jízdy. Před hospodou dole jsme si koupili limonády a udivující serpentiny už nás táhly vzhůru kol božích muk. Postupně projdete dvě brány, ale hradby se stále ještě tyčí vysoko nad vámi. Projdete další bránu a Bezděz skutečně stojí neuvěřitelně vysoko. Nikdy nezapomenu, jaké pod něj spadají strašné propasti. A na výhled. Podobně jako na Troskách se mi tu pojednou točila hlava. Ohlédl jsem se – a za námi k zenitu trčela osamělá hladomorna. S hradem je propojena jen zubatou zdí a vy se rozhlížíte, registrujete pod patami stěn závratné propasti a už si zvykáte. A nejstrašnější i dál zůstává osamělá věž hladomorny. Byla zarostlá travou, tenkrát, a sama sobě hradem a zahradou až v mracích. Pohled pro bohy, ale my minuli i horní konec stejně závratné nákladní lanovky - a vstoupili do čtvrté brány poté, co mě před ní táta vyfotografoval, zakoupili lístky a pohlednici, já si - zrovna jako den předtím na Troskách - pořídil odznak do sbírky, a když se vynořil pan průvodce, vyslechli jsme vyprávění o historii hradu. Vedl nás výš, my vstoupili do kaple a pod klenbou se tu vine ochoz, po kterém jsem tak šťastně pobíhal! Okny jsem se rozhlížel do Čech a průvodce začal z ochozu mluvit. Kéž se vrátím do chvil šťastného dětství, kéž!
Již sami jsme si prohlédli zbytky královských komnat, do jedné z nichž se šlo po závratném můstku. Nato průvodce přece pokračoval ve výkladu a my sestoupili na nádvoří, jež pokračovalo zmíněnou závratnou zdí k hladomorně. Konečně jsme si směli prohlédnout i další části hradeb, na které já se těšil nejvíc, a vím už, co je templářské sídlo! Bez průvodce jsme zdolali taky věž a bylo mi, připomínám, deset a ještě jsem dokázal vnímat absolutně. Proč se to ztratilo? Nevím. Stačily tři roky a já shledal, že se nezvládám soustřeďovat na čtení. Oči mi putovaly po stránkách marně. Možná přeháním, ale možná ne. Asi ve třinácti jsem s tím začal bojovat.
Z Bezdězu jsme jeli do Mnichova Hradiště, kde se šlo povinně ke hrobu válečného hrdiny Jana Švermy, a vrátili jsme se do Sobotky, ale já a táta se už rozhodli pro pokračování a přesedli do jiného autobusu.
„Už jsem byl na Starých Hradech třikrát," řekl otec. „I ty je poznáš."
Vlastně jsou zámkem. Ještě začátkem let šedesátých byly zříceninou. Chystali se ji odpálit do povětří trochou dynamitu a demoliční výměr k tomu vydal okresní národní výbor v Jičíně roku 1960, ale nelíbil se několika místním nadšencům.
„Opravíme to."

Roku 1974, kdy jsem tam zavítal poprvé, byla už obnovena tři křídla prací pěti lidí, i když sem tam podpořených příležitostnými pracovníky včetně trampů.
Pětku vedl učitel Vladimír Holman, od roku 1964 předseda sloučených obcí Sedliště-Staré Hrady. Setkali jsme se a rovněž jemu se zazpívalo ať žije, žije, žije pan Holman... Tento Quijote začal se svou prací roku 1965 a kvůli patřičnému efektu udělal z jedné zámecké komnaty svatební síň. Právě ji jsme navštívili roku 1974 především, ale definitivně dokončena byla až rok nato, koncem dubna 1975.
Zámkem nás ovšem neprováděl Holman, ale doktor Karol Bílek. Na Hradech našla roku 1973 azyl část archivu Památníku národního písemnictví, pro který pracoval, a právě uzavření nájemní smlouvy s Památníkem stvořilo roku 1968 lepší podmínky pro dokončení rekonstrukce. A dnes? Darmo hovořit, dokonce i manželé Bílkovi jsou již rozvedeni a osud archivu jaksi masakruje mou hezkou vzpomínku na tamní idyly. Ale vládly opravdu? A nakolik jen ve mně? Vždyť jsem tolik snil.
Také o tom, jak tam pracuji a vypiplávám stavbu s nimi až po čistou omítku a půvabné zdi, kousek po kousku. Měl jsem pocit, že by mě to bavilo.
Když jsem pak roku 1977 navštívil Sobotku počtvrté, na Starých Hradech vystavovali milovaný můj obrázkový seriál z českých dějin a Mateřídoušky, kreslený Jiřím Kalouskem. Anebo vzpomínám, jak nás Karol nechával nahlížet do pracovny Jaroslava Vrchlického a do Štorchovy pozůstalosti. Nu, ale vyrovnalo se snad cokoli okamžiku, ve kterém jsme roku 1974 vstoupili už za večerního šera do tamní kaple? A já vzpomínám, že to zavánělo buřičstvím, když Aleš Fetters stoupal na kůr, aby zabasoval, jako to dělával i v humprechtském Sále ozvěny. Stalo se!
Zprvu zpíval sám, brzy však se připojovali další a jen ten zbabělý zbytek čekal v autobuse. A šli pro nás. Můj táta, pravda, moc nezpíval, to spíš jen broukal, a já mlčel úplně. Ale ostatní? Nemohli nás do autobusu dostat. A já si koupil na Starých Hradech záložku a dodnes ji mám. Existuje série podobných - s obrázky - a vlastním jich šest. Na starohradskou se vešlo hned devět fotografií.
V Sobotce jsme ještě šli na polévku a brambory s masem a já stačil zaběhnou k MiGu, který ovšem měl úžasnější roli získat až rok poté, kdy mě doplní i devítiletá sestra, a den co den budeme na letadle hrát mnohadílný „filmový krvák" Romeo a Julie, který budu průběžně vymýšlet. Ale zatím je rok 1974 a míříme ještě do divadla, začíná před půl osmou v sokolovně a poprvé v životě sedím na balkóně. Bohužel nemáme první řadu, to mě mrzí, ale druhá je má a nějaké děti nejprve předvedly představení o tom, jak nebyly Vánoce. Já se vám tomu tak smál! Následoval Nebojsa. Bylo mi deset, tak se mi to „strašně“ líbilo. Ale co je nejzvláštnější?
Že se zážitky toho dne nepřebíjely a navzájem nepotlačily a nevymazávaly, nýbrž vrstvily, a ve chvílích, kdy jsem vnímal tohle divadlo, jsem jakoby dávno už nemyslel na Staré Hrady s kaplí a mručivým Alešem na kůru! Jen pár let nato si zlomil ruku, když u Samšiňáka na statku spadl ze stromu. A když jsem prolézal Hrady a byl tak nadšen socialistickými inovátory, už jsem zrovna tak nemyslel na Bezděz, ten až „u nebe“, a když jsem „létal“ s oním Bezdězem mezi mraky, já už dávno neměl před vykulenými zraky ranního Paříka! A když...
Proč už takový nedokážu být? A proto miluji dětství, proto se mi stýská po časech, kdy jsem si připadal živější, a v sokolovně došlo i na hru Na mostě a u mě uspěla, zatímco Nezvalova Anička Skřítek a Slaměný Hubert rok nato nikoli.
DOKONČENÍ PŘÍŠTĚ


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2689 s