Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Tenkrát v Ráji III

28.01.2015   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Specialistou na rychlé přesuny, a to i noční, býval na Šrámkových Sobotkách pražský redaktor Jaroslav Šimůnek, byť nikoli každý stačil jeho dlouhým nohám. Roku 1976 mě přibral na podobný výšlap s mou tenkrát devítiletou sestru a nezjistím již, nakolik kvůli nám-dětem ubral ostatním na tempu. Šlo však jen o desetikilometrový okruh okolo Humprechtu, takže žádné pouštění žilou. Pod zámkem jsme chvíli i trhali ve známé třešňovce a chuděru Evu bolely po návratu břicho i hlava. Ale Šimůnek mi byl sympatický, zatímco tátovi z oka posléze vypadl. Proč? Roku 1977 mu nutil jednu ranou mou literární práci a zodpovědný redaktor mu ji po právu hodil na hlavu. Já sám pranic lepšího nečekal a prostě věděl, že mě táta silně přeceňuje (jako psavce i jako kreslíře), Šimůnkovu střetu s mou i jeho naivitou jsem nicméně nedokázal zabránit.

„Jedno si zapiš. Jemu nikdy nedávej nic z toho, co napíšeš, ano?" řekl otec, ale to jsem ve čtvrtek 4. července 1974 věru ještě neřešil. K snídani zato podávali chleby s pomazánkou, která mi nejela, já a táta jsme se vrátili do naší páté á teprve před devátou začal literární program v místní spořitelně. To jsem ještě nevěděl, že v budově za pár desetiletí uspěji právě v literární soutěži, a nudil jsem se, což táta překvapivě akceptoval, takže jsme unikli do místní knihy, jak nám to poradila jedna účastnice festivalu. Prozatím jsme ale nekoupili nic.
Na onu rádkyni vzpomínám moc v dobrém. Profesionálně se zabývala výslovností dětí a napřesrok díky tomu mohla „spolupracovat“ s Evou a také já se budu pokoušet roku 1975 co nejrychleji vyslovoval „naše lomenice je ze všech lomenic ta nejlomenicovatější lomenice“. Aniž jsme zprvu se sestrou tušili, co to venkovská lomenice je.
Logopedka vedle mě seděla i na trávníku pod hradem Skály, známým z Jiráskova románu, a nějaký herec nám vynikajícně přečetl prvou kapitolu onoho majstrštyku, která je záznamem staré legendy. Roku 2014 jsem si knihu koupil za pět korun ve výprodeji Městské knihovny Plzeň a ta tenkrát úžasná úvodní kapitola již na mě bohužel patřičný dojem podruhé neudělala. Ale vraťme se do čtvrtka 1974 ve Východočeském kraji: k obědu byla pro účastníky Šrámkovy Sobotky rýže a já a táta jsme hned poté usedli na náměstí do autobusu a mířili k mýtu jménem Jičín.
Konečně! Toť je to město zaslíbené, které zatím znám pouze z knih a večerníčků Václava Čtvrtka, takže mi připadá prazvláštní, že skutečně existuje. A ono existuje – a v něm snad i dům, ve kterém malému Cafourkovi, jak se Čtvrtek původně jmenoval, zpívala máma, a ve kterém mu vyprávěl děda.
A jeho tatínek? Účastnil se tenkrát první světové války. Ó, jak jsem se do Jičína těšil! A hlavně na náměstí. A nejvíc na podloubí. A pak mě uvítalo zrovna takové, jak jsem si je představoval.
Už roku 1969 jsem Rumcajse poznal a pochopil u tety Čížkové, k níž jsme s babičkou chodívali již za tmy skrze „kolničku“ u plot, přes tetinu zahradu, tamní prašnou stodolu a slepičím dvorem. Babiččina sestra sňala z televize přehoz a já okouzlen zíral na svého oblíbence Vajíčka, jehož kreslenými příhodami bývaly protkány reklamy. Pak už pokaždé následovala znělku večerníčku nakreslená Radkem Pilařem a Pohádky ovčí babičky, Štaflík a Špagetka, Kluk z plakátu nebo právě Rumcajs, který už dnes dětem bohužel připadá statický.
Já se díval uhranutě, a když dobojoval s knížepánem, chtěl jsem ještě počkat na „očičko", znělku zpráv. Ty jsme již s babičkou nepotřebovali, vraceli se v míru domů dvorem, stodolou, zahradami a kůlnou, a jak jsme šli, já stále ještě snil o loupežnické pistoli na žaludy či jičínském rynku s podloubím, neboť podloubí mě fascinovalo. V Plzenci ani v Plzni ho totiž nemáme a ta šance obejít celičké náměstí jen „pod klenbami“ se mi zamlouvala velice. A moc. A teď jsme náměstí s tátou skutečně obešli. Sice ne celé, to mě zamrzelo, ale...
Omrkli jsme taky Valdštejnův palác, jenž kdysi tak nešťastně vybuchl, a už jsme lezli i na věžovou bránu. Taky ji už jsem znal. Jde o věž, kterou Rumcajs jednou rumcajsí silou pošoupl.
Hned ve druhém díle večerníčku taky loupežník sejme z nebe hvězdu a usadí ji právě na špičku věžové brány, jenže ouha, dotyčná scéna v knižní verzi chybí. Tenkrát se tam ovšem hvězda skvěla, a pěticípá. V průčelí. Stoupali jsme k ní a našli na ochozu krásný výhled a rovněž tam měli malou výstavu, ale té mé albatrosí na Humprechtu se nevyrovnala.
Procházeli jsme se pak parkem, nicméně alejí k zámečku v Libosadu jsem došel prvně teprve roku 1977, zatímco tři roky předtím jsem usedl vedle kašny na náměstí na lavičku, otevřel skicák plný žlutých papírů, na kterých už byly Kost a Trosky, a začal jsem kreslit právě věžovou bránu. Když si dnes ty kresby (knižně dokonce vydané) prohlížím, je tahle poslední nejvypiplanější a věrná, ale do skonání nezapomenu na dva mladíky, kteří si přisedli, zatímco táty nebylo. Začal jsem se styděl, avšak to, že bych dělal povinný úkol, jsem popřel. Divili se proto trochu a po začali spolu hovořit, jako bych tam ani nebyl. „Tohle nic není, viděl jsem skutečné malíře. To ti bylo jen a jen z čárek. Nic než čárečky," rozumoval jeden, nicméně nemohu říct, že by mě tím ovlivnil. A byl jsem tenkrát nezlomně šťasten, i když uzavřen a snící. Ale právě díky uzavřenosti, je-li vám vrozena, se nebudete tak snadno trápit, řekl bych, a svět mi leží u nohou, připadalo mi tehdy, a svět byl na týden totožný s Českým rájem a neuběhlo ještě ani třicet let od války, a přece nám ta válka v mých deseti letech připadala jako v pravěku, a když nám ve škole nejednou vykládali o Lidicích, jako by se nás to zase tolik netýkalo. To dnes se zdá válka nějak blíž, i v čase, i v prostoru, a tak daleko jako tehdy druhá světová mi připadá být prvá světová.
Dokreslil jsem. Šli jsme s tátou na autobus. V Sobotce měli proti škole kuře s brambory. Odebrali jsme se do třídy, táta pak zamířil do divadla a já navštívil MiG a četl, psal a usnul. Dneska bohužel tak dobře již nespím a mívám i zlé sny.
Rovněž sedlák Vojtěch Kopic míval zlé sny. Zemřel roku 1978, a tak jsem ho ještě mohl potkat. Věci, které vytesal krumpáčem do skal u kraje zalesněné rokle pod svým statkem u Kacanov působí dnes asi tak, jako musely působit kříže vztyčované kdysi Heinrichem Christianem Spissem okolo jeho bezděkovské poustevny. Jenže Spiess ty kříže vztyčoval už koncem osmnáctého století, zatímco Kopic tesal ve století dvacátém.
Narodil se u Havlíčkova Brodu a do vsi, kterou proslavil, se přiženil roku 1932. Jeho paní ovšem nebyla přímo z Kacanov, nýbrž z roubené Jirošovy rychty, domu to s pavlačí a dvorem. Statek dodnes najdete kilometr od hradu Valdštejn a cení se jako ukázka jizerské architektury počátku 17. století. Od roku 1986 je ostatně národní kulturní památkou i včetně reliéfů a soch, které svérázný lidový umělec Kopic od roku 1935 tesal do pískovcových skal v údolí „za stodolou“.
Začal tři roky po svatbě a zintenzívnil práce počátkem války. Byl rád sám ve skalách, ba utíkal tam - se špičákem a paličkou. Výjevy přenášel z nitra hlavy rovnou do kamene a doplňoval je tesanými průpovídkami. Po Svatém Václavovi, kterým začal, vytvořil Přemysla a později i Libuši. Dále rozevlátého Horymíra i s Šemíkem, Konstantina a Metoděje, svého jmenovce Svatého Vojtěcha, Jana Husa, Jana Žižku, Jiříka z Poděbrad (s heslem „kdo chce vyhověti všem, nevyhoví nikomu"), Karla IV., Komenského, Havlíčka, Masaryka a taky lidické matky a partyzána. Navíc zvířátka, amorka s lukem, andílka a Ježíše, což se ovšem komunistům nelíbilo. Vysochal i monumentální varhany - a taky sám sebe. „Hudba a zpěv odpoutá z pozemského shonu a povznese duši k Bohu," připsal. Ony reliéfy najdete dodnes ve skalním bludišti a některé se před vámi vylupují nečekaně. A pár jich existuje tak vysoko, že je přehlédnete, pan Kopic totiž používal i lešení.
S věštící Libuší začal teprve roku 1978, jako by se chtěl v předtuše svého konce vrátit na samý začátek. Zůstala nedokončena. Vojtěch Kopic zemřel, ale v reliéfech zůstává, i když je počasí nemilosrdně stírá. A když netesal nebo nepracoval na statku (na zachování jeho podoby velmi dbal), sedával doma u harmonia a hudba se půlnocí nesla údolím zvaným Jezírka až do Kacanov, jako byste slyšeli zpívat anděly. A zda je Kopicovo dílo kýč?
Já tam byl a třeba na jeho obludárium nad ďábelskou skalní průrvou, přes kterou vede most z roku 1850, nezapomenu nikdy. Kýč nekýč.
*
Můj otec měl skutečně ideu, že disponuji výtvarným talentem, a já ho jistě trochu měl, ale jako každý. A především pro kresbu. Tak třeba kytku jsem dokázal zachytit věrně a pohled oknem „lidušky“ na hlavní nádraží v Plzni zrovna tak. Nějakou dobu se ta schopnost stále zlepšovala, až skoro jako bych byl nějaký autista, ale někdy v pubertě jsem upřednostnil psaní. Proč?
Nad bílou čtvrtkou jsem si připadal pořád na tomtéž místě. Obraz mi připadá jen jako okamžik, zatímco s příběhy plachtíte, byť ve snu. Mám rád začátek a konec, a pokud už kreslit, tak komiksy.
Ale nikdy jsem neuměl správně zachytit lidi. Z ostychu. Ten dokonce rostl a i dnes mi dělá problém namalovat ženu, ale to začalo již tenkrát. Zato múza textového editoru sedí tady se mnou nahá a zrovna tak jsem uvyklý stále číst. Už od dětství. Čtení je pro mě život.
Už jako mladík jsem si také zvykl takřka automaticky ignorovat abstraktnější ilustrace v knihách. Překážely mi. Ale táta mě ke kreslení postrkával. Dlouho. Ostatně jsem stále kreslil, když jsem nepsal, ale šlo mi víc o příběh, skutečně, a vytvářel jsem rozsáhlé komiksové cykly, z nichž má jeden hodně přes sto stran. A šlo mi skoro jen o děj. Ne tolik o výtvarnou složku. Táta to ale nepochopil a postupně mě zapsal jak do Lidové školy umění v plzeňském „planetáriu", tak do téže školy v Plzenci, kde mě učila Alena Henkerová, tehdy ještě Krausová. Taky ji jsem tedy zklamal, když jsem se začal zhoršovat a místo malování radši vyprávěl. Třeba Aleši Holečkovi nebo Petru Vrobelovi. Ó, jak já se těšil, až půjdeme domů tmou a budeme či budu uvnitř příběhu!
Jednou nám Alena řekla, že už sjezdila hodný kus světa, ale třeba Český ráj a Znojmo (které miluji) a mnohá další místa doma nezná. A já? V Českém ráji jsem taky mockrát nebyl a vlastně bych ty návštěvy spočítal na prstech jedné ruky! Jsem už takový. Ale vždycky je to tam úžasné, o to úžasnější. Ráj si šetřím, ale až moc na to, jak je život krátký, a zvláštní, i dnes mi tamní vzdálenosti připadají pětkrát, ne-li desetkrát delší. A zastavil se mi tam čas. V pátek 5. června 1974 jsem tam ovšem existoval teprve sedmý den.
Když jsem procitl, jako obvykle jsem ještě chvíli ležel, ale snídaně už čekala na opačné straně silnice, než stojí škola. Podobala se většinou rohlíkům s máslem a paštikou. V 9.10 toho dne jsme chtěli autobusem jet do Horního Lochova a odsud dojít do pověstných Prachovských skal, takže jsme zamířili na sobotecké náměstí, nicméně autobus nejel. Táta se znovu díval do jízdního řádu a naštěstí zjistil, že dorazí v 9.40. Půlhodina pro mě ovšem tehdy znamenala věk. Začali jsme se procházet a konečně autobus dorazil, ale šofér vysvětlil, že zastaví opět až v Jičíně.
„Tam už jsme byli," povídám - a vrátili jsme se do školy s tím, že vyrazíme po jedenácté znova, avšak táta věc znovu promyslel a rozhodl, že pojedeme teprve v jednu. Šel jsem zatím na chvíli na hřiště? Už nevím. Jisté zato je, že jsem ulehl a zkusil číst jakousi detektivku pro dospělé. Kde se vzala, už nevím, a neskutečně mě nudila. Táta mezitím odešel na přednášku, a když se vrátil, držel fialovou knihu Návrat Sherlocka Holmese. Dodnes náleží k mým nejoblíbenějším knížkám a s výjimkou filmu Touha Sherlocka Holmese (1971) podle povídek Ilji Hurníka to bylo tenkrát v Sobotce poprvé, co jsem se potkal se Sherlockem blíž. A Prázdný dům se stal prvním Doylovým příběhem o něm, který jsem takříkajíc absolvoval.
„Co těm příběhům říkáš?“ zeptal se táta.
„Hrozně přesný!"
Šli jsme na oběd. Uvařili nám zvláštní jídlo jménem čevapčiči a šlo o řízek s bramborem, cibulí, salátem, hořčicí, okurkou a rajčaty. Chutnalo mi a vzpomínal jsem i na zločinného Moriartyho. Prázdný dům jsem stále ještě mylně měl za první kapitolu románu. Mířili jsme letním dnem na náměstí, jeli konečně do Lochova a čarou polem došli k lesu, kterým začínají Prachovské skály. Ó, jak detailně a systematicky já je toužil poznat! Až to bylo šílené. Ale pro mě typické.
Začali jsme prvním turistickým okruhem a opravdu nevynechávali. Nic. Hrozně pěkný! jásalo mé srdcem. Do morku kostí jsem se cítil šťasten a připadalo mi to asi tak stejně fajn jako třeba Paříkovy loutky. Až tak divně já poměřoval zážitky, nicméně písčité Prachovské skály mě fascinují dodnes.
Protahovali jsme se soutěskami, vystupovali po skalních schodištích a zase ostražitě slézali a jedno místo mě zaujalo obzvlášť. Ne nadarmo, můj instinkt byl správný a chodba skutečně končila jeskyní. Čí? Dle Václava Čtvrtka žil v těch skalách obr, ale jak víme, už po druhém utkání s Rumcajsem tam i zkameněl (byť se v cyklu pak píše ještě o dalším obrovi).
Dbal jsem, abychom dodržovali trasu prvního okruhu a nevynechali žádnou skalní zvláštnost. Nic mi nesmí uniknout! A rok nato budu skalní divadlo ukazovat také Evě a mámě, ale zatím jsme kupředu postupovali jako objevitelé.
I táta? Ano. Byl poslušný. A zdálo se závratné, jak jsme se opakovaně ocitali nad úžasnými propastmi anebo naopak na dnech kaňonů. A jak se před námi otevírali výhledy. Naštěstí bylo hezky. Sledovali jsme taky horolezce a všecičko mi tenkrát připadalo nádherné. Lví sluj i Turistická chata i tamní segedín. Jen matně si už vzpomínám na setkání s třemi dívčinami ze Sobotky, které nás chvíli provázely, ale Císařskou chodbou jsme už zas prolézali sami a přes Lochov došli na autobusovou zastávku. Ouha, jelo to až za hodinu. To pro mě skutečně byl věk.
Ty tři tam ale taky čekaly. Rovněž se vracely do Sobotky. Marně zkoušely stopovat, moc aut nejezdilo. Jak rád bych je ještě potkal.
*
V naší škole jsem si šel tenkrát rovnou lehnout, a když jsem se v sobotu ráno probudil, chvíli jsem zase louskal Sherlocka, a teprve pak se myl. K snídani byl rohlík s máslem a se sýrem. Šli jsme opět na náměstí a znovu zkoumali řád. Táta plánoval výpravu do Drábských světniček, ale ono nic nejelo. I co, podíváme se do Prachova podruhé, shodli jsme se. Autobusem ve 13. 45.
Chtěl jsem i do tajuplných Světniček, které jsem si představoval jako Hrubínovy Jeskyňky, ale byly mi souzeny teprve za dva roky. Jde, jak asi víte, o třicet místností vydlabaných ve třech skalách. Jsou propojeny lávkami s schodišti nad propastmi. Vzpomínám, jak tam máma trpěla závratí, a nedivím se, nad tamními škvírami vážně končí legrace. I tam jsem už se synem byl, ale roku 1974 jsem o tom kraji ještě nic nevěděl a posedle toužil „dokončit Prachov“. A včerejšek. Jako pedant. Hnětlo mě totiž, že jsme neprošli zelený okruh kompletně a už vůbec se nedostali k žlutému. Hola, vraťme se! Co nás ještě čeká! A vlekl jsem tátu. Ale abych nezapomněl: To dopoledne jsem ve třídě popadl skicák, došli jsme na okraj Sobotky, já usedl do trávy a docela zdařile nakreslil Humprecht. Tak přece ještě jedna kresba! Najdete ji dnes v publikaci Básnické mezisvěty otců a synů k prahu bolesti (2014)
K obědu jsme dali roládu, vejce a brambory. Současně přišel telegram. Byl od mámy. Účastnila se právě zájezdu do Hradce Králové a psala, že přijede nazítří ráno autobusem v sedm. Jak jsem byl rád! A musím jí vše ukázat, věděl jsem. Aha... Ono to stihnout nepůjde.
Po obědě jsme se vrátili do páté á a táta ještě někam ešel. Znovu jsem četl Sherlocka a pointa Stavitele z Norwoodu, kdy policisté hulákají na Holmesův pokyn hó-ří, mě dostala. Mám u ní ovšem zřetelný pocit, že mi ji poprvé předčítal otec. Anebo jsem čítal jemu? Už nevím. Ale ve 13. 45 jsme každopádně odfrčeli do Lochova a známou cestou byli vtaženi do skal. Zvládli jsme prvořadě zbytek zeleného okruhu a k mému překvapení (ale tak to v životě chodí) už byl neuvěřitelně krátký. Cože? Co? Kvůli tomu jsem „obětoval“ Drábské světničky?
Ale ne. Je tu ještě okruh se žlutými značkami, ten nejnebezpečnější. Vpřed. A šli jsme a zase z povzdálí sledovali horolezce a byly to časy, kdy jsem se ještě hodně zajímal o Everest. A jak se dětstvím vyvíjíte, vskutku se vás v různých chvílích dotkne řada věcí víc. Až zaplanete.
Bohužel to klidně může být i barákolezectví, které tak mistrně zvládal Harold Lloyd. A nebo jindy zatoužíte jet do vonných kopců úchvatnou bugynou. A jindy je čas, kdy prahnete ohmatávat starodávné střelné zbraně, ba pálit jimi. A někdo má štěstí, ty sny včas uchopí. A jiný o to víc sní. A píše. A jedna věc je jistá. Všechno stačit nelze. Vždy volíme.
Ten den zrovna lezli Jehlu, jen už vám nepovím, zda Žlutou nebo Kočičí. Možná úplně jinou a každopádně jsou ty skály přízračné a na špičku zmíněné Jehly se vejde sotva jeden jediný horolezec. A je tu Krakonoš i Čarodějnice i Pes a Slon a Vodník a Mravenčí věž a Bella Vista a Obelisk a Velbloud a Mechová věž a Prachovská čapka a Krákorka a Palcát a Zelená věž a Velký i Malý Zbrojnoš a Orel i Mnich a Lví věž a Šikmá věž a Sluneční věž a Richelieu a Velký Kapucín a Želva a Čertova věž a Dubnová i Hroší věž a Hladová věž a Křeslo i Zub a Lebka, dokonce i Komenský a Dívčí věž a Prašivec a Májová věž a Kladivo a  Komínová věž a taky Fráňova věž, celkem přes dvě stě padesát útvarů na 187 hektarech. A právě žlutá značka vedla po nejvýraznějších těch výšinách. Ó, ještě že jsme se vrátili! Přece jen, přece.
Oblast koupil roku 1637 Jindřich Schlik, ale ten rod o ni přišel. Přesto zde právě potomek Schliků od roku 2000 provozuje „soukromou přírodní rezervaci" - ve vlastní režii. Území mu vrátili roku 1993. Ale co mi přijde zvláštnější? Že teprve roku 2002 byly Prachovské skály oficiálně připojeny k tzv. Chráněné krajinné oblasti Český ráj, vyhlášené přitom už roku 1955. I když, a to je také pravda, tenkrát vyhlášené jenom na ploše 93 čtverečních kilometry. To dnes má „oblast“ 181 a půl kilometru čtverečního a roku 2005 se stala součástí světového geoparku UNESCO, který zabírá ještě daleko širší území sedmi set čtverečních kilometrů včetně Boskovských jeskyní či Nové Paky.
Vrátili jsme se na zastávku a sobotecké stopařky toho dne nepotkali. Najednou se mi začínalo stýskat. Už se třeba do Českého ráje nikdy nevrátím, napadlo mě - a v ranějším ještě dětství jsem pobyl týden v Železné Rudě. Žili jsme tenkrát ve vile obklopené temně zelenými jehličnany, i když zároveň uprostřed závějí, a mně se odtamtud pak nechtělo, já se do oné chaloupky zamiloval. Až tolik, že mi mohla při odjezdu srdce utrhnout. Čím?
Vědomím, že se nám všechno stane jen jednou a že se třeba, ba nejspíš už nikdy nevrátím.
Jen trochu mi pomáhalo pomyšlení na Krkonoše, kam jsme se chystali hned za týden. Ale zpět do Ráje. Do tenkrát.
Čekali jsme opět hodinu na autobus, což pro mě bylo nekonečné, a velmi chytře jsme poté v Sobotce vystoupili na zastávce hned před jídelnou. Byla svíčková a já strhl rekord: šest knedlíků. A někteří hosté festivalu už odjížděli.
Táta šel místo toho ještě na koncert a já zase psal a on se takřka hned vrátil a já psal jsem dál tento svůj deník - a až pak ulehl. A člověk nikdy neví, kdy usnul. Čekáte, čekáte... Najednou je ráno. V horším případě ještě noc. A v sedm skutečně přijela máma autobusem na náměstí. Už předtím taky zmizeli skoro všichni zbývající účastníci Šrámkovy Sobotky, i když stále s výjimkou pána, co s námi bydlel, ten šel až ve chvíli, kdy jsme se všichni vrátili z rodinné vycházky po Sobotce.
Zdalipak četl aspoň zčásti můj Sobotecký zápisník? A pokud ano, vadilo mu uvnitř něco? Bylo mi poněkud nepříjemné, že se mu dostal do rukou, a nesedí mi ani momenty, ve kterých „odhalil“ redaktor Albatrosu Šimůnek mé rané dílo. Ach, dlouho, tak dlouho jsem žil tak strašně pro sebe a žiju tak pořád. Bohužel. Ono mi to zůstalo. A tenkrát v tu neděli ještě před máminým návratem jsem v „naší" třídě ještě chvíli louskal Sherlocka Holmese. Teprve pqak jsem vstal, ale snídaně se víc nevydávaly. Oblékli jsme se. Mířili zase na náměstí. Čekali. Autobus přijel, maminka vystoupila. Už jsme se na ni těšili. Byl jsem hodně rád. Jistě i táta. Ale já se navíc ukrutně těšil na roli průvodce. Kráčeli jsme vespolek Sobotkou ke škole a tam uvnitř ve třídě já pak mámě ukázal i jejich kalendář, stále uložený stále ve skříni, a pionýrskou kroniku. A Poklad v hlubinách, jde o Karavanu 44, ale v mých hlubinách se nacházel poklad skutečnější. Láska k mámě. A tak se rodina sešla, i když chyběla má sestra a babička. A máma v naší třídě chvíli ležela, asi aby můj a tátův společný život v Ráji lépe pochopila, a vstala, a když si prohlédla už celou třídu, vyšli jsme ven. Do léta. Ukázal jsem jí letadlo, MiG, ale stihli jsme i tu Kost. Odjeli jsme teprve v pondělí. Kolo se otočilo o celý kruh a jako bych ve vzpomínkách absolvoval vše znovu od začátku. I tu Galatskou věž. Ale i s mámou. Zpívali jsme ve vysokém sále a ozvěnou snad zněly varhany, ale i albatrosí výstavu bylo třeba znovu projít. Existovala v Humprechtu teprve od května 1973, a tak jsem měl štěstí a již roku 1974 tam prováděl mámu a zároveň si zapisoval názvy knížek, které jsem si doma plánoval půjčit. Barona Prášila - s Boudovými obrázky. Doktora Bolíta Korněje Čukovského. Mikeše. Ale neznamená to, že jsem je už nečetl. Já je právě znal. A co mě mohlo tenkrát lákat na průvodci Do Tatier s fantáziou? Jistěže to, že jsme jako rodina do Tater téhož léta mířili. Ale okouzlovala mě i neznámá mi dosud verneovka Osm set mil po Amazonce anebo motoristické elstnerovky Saharou a pralesem (1956) a S kamerou za volantem třemi díly světa (1957).
Ale ve skutečnosti jsem neprahl po jiných dílech světů a stačil mi vlastní a soukromý ráj.

Zdroj obrázku: ceskyrajdetem.cz (alej v Libosadu)


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 1.0916 s