Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



O paprsku, který byl snílkem

10.02.2015   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Raye Bradburyho (1920-2012) dali dětem do čítanek a mně ho málem tím odcizili. Vybrána a vydána byla v Československu ta povídka Marťanské kroniky, ve které je lidstvo v pánu a prázdný byt přesto bublá činy strojků, vynálezů, které jsme po sobě zanechali (marnost nad marnost). Trochu studené mi to připadalo v deseti letech, ale Bradbury naštěstí nenapsal jen tohle.

Jako školák (vzpomíná) rekovně nezradil obrázkové seriály, a sice onen balast spolu se spolužáky zavrhli a uvrhli do odpadkového koše, on sám to však nazítří zavrhl coby stádní rozhodnutí a pouhé hnutí mysli. Ještě je prý stačil vylovil. Ale horlivě čítal i knihy, začal psát, od osmnácti publikoval. Inspirovali jej Poe, Wells, Lovecraft a autor Tarzana.
Bradbury je plný sentimentu, moralizující magický vypravěč, ale skoro bez humoru. Přesto strhává. Zvlášť jeho raná tvorba je očividně sublimací násilí a Spender, jeden z pověstných jeho hrdinů, se postaví na Marsu vlastním barbarským druhům z rodu lidí, stane se vrahem, oprávněně je umlčen, ale těžko zapomenout na to, že se zbláznil pro podlé umlčování svobodné marťanské rasy.
Bradburyho matka švédského původu mu v dětství neodepřela němý biograf a chlapce uhranul strašidelný Zvoník od Matky Boží Lona Chaneyho i další přízraky. Kinem zůstal očarován a sám postupně napsal scénáře deseti filmů, pokud nepočítáme práce pro televizi.
Prvním tím snímkem se stala Příšera z hloubky dvacet tisíc sáhů (1952), která vznikla na podkladě povídky Žabí roh, u nás ilustrované Zdeňkem Burianem. Je to příběh o prehistorickém monstru a je klíčový v tom směru, že inspiroval japonský načež také americký film o Godzille (1954), jeho pokračování a celý zbrusu nový subžánr. V původní próze hrdina říká: Zde máš poučení o životě. Stále někdo čeká na někoho, kdo se nikdy nevrátí. Stále někdo miluje víc, než je sám milován. Když to trvá nějakou dobu, zachce se ti zničit předmět lásky, ať je to cokoliv, aby už ti nemohl působit bolest. Monstrum jedná právě tak. Napadá maják.
Také podle Bradburyho povídky Meteor vznikla klasická filmová sci-fi let padesátých, i když zapovězená v socialistickém táboře, Přišlo to z vesmíru (1953). Roku 1966 se pak ujal režisér Truffaut 451 stupňů Fahrenheita a Bradbury je filmován dodnes, ač to nemění nic na tom, že je na plátna nepřenosný. Opravdově ho lze jen číst.
Stal se nakonec i laureátem Národní medaile za umění za „nesrovnatelný příspěvek americké literatuře“ a dnes je prozkoumán křížem krážem, ale stejně sotva vysvětlíte, kde se to v něm všechno vzalo. Lidé se ptají: Kde berete svoje nápady? Těmi slovy v osmdesátých letech osobně uváděl svůj televizní seriál a pokaždé si odpověděl stejně: Je to všechno tady. Tady o ně nikdy nebudu mít nouzi. Tohle je divadlo Raye Bradburyho. Co však bylo a je oním divadlem?
Snad nějak poraněný Bradburyho mozek? Snad jeho do sklíčka zatavené dětství? Snad skladiště jeho vzpomínek? Co znamená ono tady? Nakonec to stejně jistě nevíme. A tak se ptám: Existuje snad jakákoli krátká povídka, která Bradburyho ukotvila a jež ho zapracovala do pomyslné kostky? Která ho předvádí ve zkratce?
Ne. Taková jistě nemůže existovat, řeknete. Nejsou snad ryzí tvůrci mnohostranní?
Napadá mě jeden takový příběh. Usher II. Opět se odehrává na Marsu, ale to je jedno. Marťané byli potřeni lidstvem, asi jako byli kdysi odstrčeni v Americe Indiáni do rezervací, a na jejich pozice nastupují často barbaři, které masakroval již Spender. Zde jde o jakési ďábelské inkvizitory.
Co chtějí? A říkáte, že nelze dál dusit původní Marťany, protože došli? Inu, dusme vlastní rod. Jak slyším slovo kultura, sahám hned po revolveru, bylo ostatně i mottem připisovaným H. H. Ewersovi a nacistům a tady se ono motto vrátilo. Ničitelé kultury jsou náhle všude, tedy i na rudé Planetě válek, a hu, vstupují rovnou k vám. Jménem koho?
Jménem opatrnické společnosti – a co se jim zrovna nezajídá, to upálí!
Knihy? Ano, ale v této povídce v přeneseném slova smyslu. Pán domu na Marsu totiž své stavení nostalgicky modeloval a vybavil po vzoru těch nejkrásnějších, ale také nejděsivějších próz Edgara Allana Poea. Ony povídky jsou ovšem uprostřed Bradburym předváděné budoucnosti interpretovány jako úchylné a pro lidstvu nebezpečné, takže je zakázali, a nic tak zvláštního to přece není. Každá rozměrnější společnost se zřejmě intuitivně a z vlastní podstaty pokouší umrtvit vlastní kulturní nadstavbu, ostrakizuje přečnívající individuality a každá taková individualita přitom nosí ve svém nitru i svou niternou budovu. Dům Usherů? Možná. Ten ovšem může společnosti smrdět a pan Stendahl (pozor, nikoli Stendhal) je právě jedním z páchnoucích.
Útoku na vlastní identitu se staví brutálně, tedy jako Spender, a inkvizitoři hynou těmi způsoby, jimiž měli umřít hrdinové Poeových nejlepších prací. Pod kyvadlem, v hrobě, zazděni... Ale to není všechno. V další short story uvedl Bradbury ve vesmíru do života také Poeovy literární následovníky z oblasti makabrózní prózy a ve finále dopustil, aby se vypařili, což je také zdůvodněno. Rozplynuli jste se v zapomnění, vy pisálci, v té chvíli, kdy vás i ten nejposlednější zástupce rasy lidí zradil a opustil tím, že vás neuznal ani při vaší poetičnosti za hodné čtení.
Podobně jako u nás Ivan Wernish se vítězný, protože všestranně uznaný Bradbury nutkavě potřeboval vyrovnat také s osudy těch, nad jejichž dny slunce zapadlo ještě předtím, než vyšlo, a pokud to náhodou nevíte, mezi takové náleží třeba i Herman Melville, jehož Bílou velrybu Bradbury přepsal ve film Johna Hustona.
A co víc? George Orwell nám ukázal Velkého Bratra a Bradbury mu přizvukuje, nicméně udělá ještě krok. To sami se možná jednou vzdáme poezie, říká, pokud se to už neděje. A domů k těm, kteří nepochopí, možná jednou vstoupí soused s plamenometem, ať už pomyslně nebo opravdu. To, co mě přesahuje, vše, nač nemám, na co ještě nejsem připraven, to, co neumím opětovat, by se mělo spálit! I změňme to na popel! míní katani a Bradbury se jednou jen tak sám procházel za noci – a bylo mu vyčiněno, upadl v podezření a nešlo jaksi uvěřit, že by se někdo jen tak pro nic za nic potuloval. Proč by to dělal? Také o tom pak Ray napsal povídku.
Je jako spisovatel přeceněn? Jak kým. Jeho charisma bylo totální a většina kritiky mu šla po celý život na ruku, i to jméno měl skvěle znělé a Amerika vždy potřebovala hrdiny, takže také tady našla jednoho. Ale ledacos Bradbury postrádá, není žádný Sherwood Anderson, i když znal dobře jeho Městečko v Ohiu (1919), které stojí v pozadí Marťanské kroniky, a jistěže neopisoval, ale... Adoruje dětství a svobodu, to hlavně, ignoruje sex a kouzlí slovy jako bravurní génius stylu. Vstoupil do čítanek, ale ta svá padesátá léta už nepřekonal. Ani později jistě netvořil jen z podstaty, ale mnozí měli více co říci. Na Spendera a Stendahla ovšem nezapomeneme. Ani nezapomeňte na varování, že se lze snadno ubavit k smrti.




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3194 s