Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Vítr Lence Bradbury

17.06.2015   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Neznámé čtenářce věnováno neviditelným větrem.
Jorika mě roky svazovala.
Ne doslova, žádná lana, ale pokud máte v oblibě pár nějakých věcí anebo nějakých pár lidí anebo jedince, tak vás poutá, o tom žádná. Jste v pasti, není lehké se uvolnit a komunikovat s milovanou bytostí, jako by vám ani nebušilo srdce. A tu byla Jorika zastřena.

Kým? Uviděl jsem na vernisáži jinou dívku. Nejen uviděl, i potkal. „Udělala jste na mě dojem,“ řekl jsem jí dokonce. Jak rád bych ji také sám zaujal. „Škoda, že se neznáme.“
Mně bylo dokonce líto, že neznám i její mámu a její babičku a...
Ale na vernisáž jsem se vydal kvůli Jorice. Už nějaký čas v dotyčné galerii pracovala. Vydal jsem se tam ještě kvůli ní, ale je pravda, že mi začala poprvé po pěti letech připadat taková nějaká moc chlapecká a – zkrátka - přestala se mi líbit. Najednou. Ne že bych už Joriku nemiloval.

Skutečně se ještě vyvíjela a měnila? Nevím. Ale pojednou jsem nechápal, co jsem na ní v letech 2010-2015 viděl. Koncem oné epochy mě navíc znovu požádala, abych jí nepsal. Chtěl jsem s ní komunikovat, i když mě nemilovala, takže mě to deprimovalo, ale také je fakt, že mě zdeptaného nikdy neviděla. Aby taky! Na to pozor. A samozřejmě, že mě nesledovala doma. Že mě nepozorovala o samotě. Ne. A vždy mě vídala sebejistého, jak jsem chtěl. Nebo takřka sebejistého. I před tou vernisáží v Galerii města Plzně jsem se vyspal, ještě vyšlapal na horském kole ku hradu, sám sobě sugeroval, jak je svět fajn, a teprve tak jel do společnosti. Nechová se dost podobně i leckterý dandy? Snad. A v podstatě jsem dandy byl. Kdyby mě ve městě někdo vyfotografoval, nešlo by z mého snímku vyčíst skutečnost. Dobrý fotograf odhalí v lidské tváři pravdu, řekl někdo, ale já tomu nevěřím.
Ne, pravidelný návštěvník vernisáží nejsem, ale přišel jsem, viděl a zvítězila. Ne však výstava. V ten čtvrtek jsem stál před jejím otevřením na chodníku i s několika známými, kteří se dostavili z různých stran, a když se rozletěly dveře, uviděl jsem opět Joriku. Taky Jorika mě uviděla, ale naše oči se nesetkaly. Ne proto, že bych byl autista, ale proto, že jsem hrál roli muže k ní lhostejného a smířeného se situací. Už jsem se na ni znova nepodíval a to můj známý-kritik ji pozdravil. Já se ubíral za ním, jako by pro mě Jorika v pokladně galerie neexistovala.
Tam vevnitř se sešlo dost lidí. Nemohl jsem si pomoct, ale hledal jsem očima hezké ženy. Vše ostatní mě zajímalo méně. Všiml jsem si několika dívek a jedné nejvíc. Upoutala mě skoro jako kdysi Jorika, ale ještě jsem to nevěděl. Vedle mě stál kamarád Marek s fotooaparátem, a to jen díky tomu, že jsem mu vernisáž den předtím připomněl; ale bylo to složitější. Během Noci knihoven se prý někde povalovalo pár výtisků jedné mé starší knížky a on je sebral.
„Kdyžtak mi je dáš na vernisáži,“ napsal jsem, ale to není pravda, že bych Marka nepozval i bez toho, a není to tak, že bych jej na tuto vernisáž neupozornil, kdyby nebyl fotograf. Ne. Když jsem ten e-mail Markovi odesílal, ani jsem nevzpomněl, že fotí. Bál jsem se jít sám.
Trochu jako starý mládenec přišel Marek s matkou, podal mi dva výtisky publikace Norman Bates kontra Fantomas, připojil výtisky jiné mé knížky. Tu jsem navrhl, aby mě zachytil s „krásnou neznámou“.
„Mohl bych se s váma vyfotografovat?“ zeptal jsem se směle přímočarým stylem Beranů. Kupodivu svolila. Vypadalo to, že má dobrou náladu. Magická kráska, říká se, ale vůbec mě neznala. Už si nevzpomínám na detaily, ale pravděpodobně mě Marek představil, jelikož jsme spolu náhle konverzovali všichni tři. O čem? Ačkoli šlo o vernisáž, tak o knížkách. Bezpochyby proto, že jsem čtyři knížky držel. Dvě jsem jí věnoval a byl to opět Marek, kdo navrhl, abych je podepsal. „Pro případ, že bys umřel, Lorenci,“ zasmál se.
Tak jsem psal věnování a hlasitě je vymýšlel. „Jak že se jmenujete?“ zeptal jsem se.
„Lenka.“
„A příjmením? Nebo... Na tom nezáleží.“
„Ne. Stačí Lence.“

„With love,“ připsal jsem. Přikreslil srdíčko. „Jako Havel.“ Znáte vy snad omšelejší nápad?
Sotva. Ale moc jsem v galerii nepřemýšlel, to je to. Odvahy dost, rozumu prost. Choval jsem se nadneseně jako herec, ale nadnesenost jsem nehrál! Já byl i sebou. Sice po noční, ale vyspalý. A říkám si: kdybych tam dorazil z fabriky, tak bych nikdy nenastolil podobný odstup. Dandyho. Říkám si to, ale možná se pletu. Léta jsem totiž v jedné továrničce pracoval, nevzpomínám na to zle a někdy jsem se tehdy dokonce cítil jako znovuzrozený. Když padla. Ale nechci přehánět.
Jedna z knížek, které Marek přinesl, se jmenovala Američan zemře v Brdech a navzdory titulu byla proamerická. Na obálce sedí u lesa dva milenci pod fiktivní vojenskou základnou. Pokaždé, když jsem jakékoli ženě dával výtisk této sbírky, jel jsem prstem po tom barvotiskovém obrázku a prý: „Vy, váš kluk, radar.“ Ani Lenka se nestala výjimkou. Spontánně jsem připsal „Američan, ale ne Bradbury“.
V tu středu totiž Ray Bradbury v Kalifornii zemřel.
„Mám Bradburyho ráda,“ řekla (a kdo by neměl).
„A kdo ne?“
„Objevila jsem ho díky povídce Vítr.“ Dívala se na mě chvíli jako na svatý obrázek a byla tak vážná, tak mladá a tak plná iluzí... Já povídku Vítr znal a nelze popřít, že mě svého času (Lenka ještě nebyla na světě) zaujala. Ale to všichni jsme Vítr četli a to, že je i fantaskní, je samo sebou druhořadé, protože jde hlavně o příběh samoty. Vystupují tu muž, jeho žena, telefon a ještě jeden vzdálený muž, kterého si nakonec odnese titulní hrdina povídky. Vítr. A to do pekel? Do nebe? Nevíme. Mistrný příběh. „V knize Kaleidoskop,“ dodala.
„Vím.“ Vzpomínal jsem. „O tom telefonu.“ Pokud mi dosud imponovala krásou, zaujala teď i Větrem.
„Udělala jste na mě dojem. Kdyby mi nebylo teprve šestnáct, tak po vás vyjedu.“

Slyšela to Jorika? Nevím, ale náhodou jsme stáli (Marek, Lenka, já) u dřevěné přepážky, za kterou seděla. Vy si samozřejmě myslíte, že jsme s Markem vmanipulovali Lenku na to místo, ale omyl: zaujala mě tak moc, až jsem na Joriku zapomněl. Úplně. Ale Jorika na mě nezapomněla a slyšela mě snad flirtovat. S mladší i hezčí dívkou. Najednou se Jorika objevila a slušelo jí to. Přece jen. Minula nás a věnovala mi pohled. Odstavec o rozsáhlém obsahu toho pohledu pominu. „Já vám pošlu i lepší knížky. Najdete mě na Facebooku,“ povídám.
Neměl jsem navštívenky. Léta. Ten zatrolený Mark Zuckerberg! Jeho ďábelský vynález vizitkám konkuruje.
Ale co? Lenka zná mé jméno z knižních obálek; pokud bude chtít, stačí kliknout. „Já už půjdu,“ řekla nakonec a já naopak zůstal ještě hodinu, usrkávaje víno. Skleničku jsem předtím nesl i Lence. „Já nepiju.“ Odmítla i Markova matka, tak víno skončilo u něj.
Proč jsem Lenku Bradbury nedoprovodil aspoň před galerii?
Nebo přes náměstí? K tramvaji? Kamkoli? Snad proto ne, že jsem si vzpomněl na Joriku, co bude u dveří? Nechala si, jak jsem zaslechl, také poslat pro skleničku bílého.
Nevím, proč jsem s Lenkou nešel, ale nejspíš to byla ubohá zbabělost. Nemohl jsem vědět, zda by doprovod neodmítla nebo jí nebyl nepříjemný. Mohla být i o třicet let mladší než já.
Stál jsem v galerii a náhle myslel na koťata doma. Jedna věc se u nich opakuje. Nastane ráno, kdy si matka vyšlápne do zahrad. Chytí myš a nese ji koťátku, které se zahryzne do ještě živého tělíčka a mručí. Vraždí, ač je roztomilé, a stačí, já tomu věřím, tato jediná ukázka, aby navždy pochopilo, co má lovit a žrát. Instinkt.
Toho podvečera jsem také uvěřil, že se mi Lenka Bradbury ozve. Já to dokonce bral jako samozřejmost. Také instinkt? Jenže zatímco na vernisáži jsem cítil sebevědomí, s každým dalším dnem ve mně rostlo zoufalství té myši. To, co mě zakusovalo, ale nebyla Lenka Bradbury. Byl to vítr. Van nezájmu, a já jsem pochopil, že mě Lenka Bradbury jediným rázem unesla a stejným mě neunese.
Zdálo se mi, že je miluji. V románu bych ji v dalších dnech nebo týdnech vypátral a snad bychom se nakonec i vzali, ale život nebývá román. Když jsem se vrátil domů, našel jsem nicméně na internetu fotky. I mamince jsem je předvedl, což jindy nedělám. Řekla: „Ta ale je hezká. Kdo to je? Přepošli to synovi, ať tě vidí s hezkou holkou.“
Udělal jsem to. Syn navštěvoval gymnázium až v Budějovicích, kde bydlil po smrti své matky u jejích rodičů, a stýskalo se mi, to nepochybně, i když jsem to potlačoval, a dokonce vzpomínám, jak jsem (ještě v té neskutečné přítomnosti Lenky Bradbury) pojednou řekl:
„A teď vážně.“
Zvedla obočí.
„Šestnáct mi není, ale mám syna, tomu šestnáct je a je i daleko sympatičtější než já.“
„To je na mě už moc mladej,“ zasmála se jako vítr a zvláštní, že zrovna Vítr ji zaujal, i mně přece Bradburyho objevil. Ne sice poprvé (jako jí), v jedné z rovin ale ano.
„Je o něm i klip. Víte to?“ vzpomněl jsem si. „Jmenuje se Miluji tě, Bradbury. Ne. Fuck You, Bradbury. Ne...“ Že bych přesmoc pil?
Nebo jsem předtím neprozřetelně spolkl prášek proti úzkosti? Tak či tak zmizela jako vítr a písnička interpretovaná docela jinou dívkou se správně jmenuje Fuck Me, Ray Bradbury. Na YouTube bývá nepřístupná. A Marek? „Vlastně fotíš modelky, viď,“ prozradil jsem. „I když, Marku, ty umíš udělat modelku z každé.“ I začala o tom s ním hovořit a pozoroval jsem je, aniž bych žárlil. Zvláštně po mně hodila okem, ale pak se neozvala ani jemu. Vytvořil ze mě a z Lenky skrytou galerii na Rajčeti, ale větší dojem než Vítr jsem na ni asi neudělal.

O čem jsme vůbec bavili v galerii celý ten čas? Začal jsem i o nejnovějším filmu, na kterém jsem zrovna předtím byl právě se synem, a pokračoval o snímcích chystaných, jako byl Jurský svět. Určitě to působilo dětinsky. Určitě. A věděl jsem to. „Do kina nechodím,“ řekla.
I kritik Vladimír Gardavský se k nám přidružil a a někdejší ředitel galerie Václav Malina a malíř Josef Mištera, jehož to byla vernisáž, byl Lenkou Bradbury krajně zaujat, ale odešla a už jen vzpomínám, jak jsem jí řekl: „Pro vás tohle setkání nic neznamená, ale já bych teď o vás dokázal psát roky. Nebo to není tak, Marku? Vladmíre!“ Horlivě přikyvovali.
O Jorice jsem skutečně psal roky a vydal celé knihy. Ale jem o pět let starší.
A zda Lenka Bradbury opravdu zastřela Joriku? Bezesporu. Chudák Jorika!
Sesula se na nižší level, takže mě jako láska už bývalá nesvazovala. Jako ještě v poledne. Ta fixace se rozpustila. Konečně. Byla pryč. Ať už je Jorika hezká či ne.
A dokonce jsem si říkal, že bych nyní s Jorikou uměl konečně uvolněně komunikovat, kdyby o to ovšem stála. A Josef Mištera? Ten si možná zase říkal, že je mé flirtování s Lenkou jen rafinovanou habaďúrou právě na Joriku (sedící za stěnou), ale to se pletl. I sama Jorika ostatně poznala, že to tak není (a ženské mají čidla), a konverzace s Lenkou by přece byla při habaďúře přemrštěnější, zatímco takhle plynula. Jak boží potok.
Snad i proto jsem byl i trapně bohorovný? Nevím, ale vím, že to byla chyba. A proč přecházím z extrému do extrému? Ode zdi ke zdi? Uvnitř a doma sklíčen, zevně a venku dandy? Je vše naruby? Bývá vše jinak? Ano, ale ve filmu z multikina bych Lenku vypátral. Zatímco život skutečně není román.
I když je možné, že se Ray Bradbury tehdy na moment vrátil z Marsu do Lenky, když ho má jako já tak ráda. Ale kdo nemá? A jen s tím nevystačím. Dokonce ani při psaní povídek ne.
Leda bych si je vymýšlel.


 




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2732 s