Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 10.12.2019, svátek má Julie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



O rodině

30.07.2015   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

MOTTO: Co jsme mohli dělat? O tom jsme přemítali při procházkách mezi dunami.
Mohli jsme žít? Přesně v těch situacích se lidé zdrcení vlastní nevýznamností rozhodnou pořídit si děti. Michel Houellebecq: Možnosti ostrova (v překladu Jovanky Šotolové z roku 2007)

Společnost lze definovat různě. Tak třeba jako množinu bytostí přetřásaných na pomyslném sítu, kterým vrtí síly, podle mnohých Bůh. "Proč vrtí pes ocasem?“ ptá se přitom román Larryho Beinharta Americký hrdina, zfilmovaný roku 1997 jako Wag the Dog. „Protože je chytřejší než ocas. Kdyby chytřejším nebyl, vrtěl by ocas psem.“
Ale umístěme do imaginární rovnice do pozice psa člověka, ostatně máme se psem ledacos společného. Někdy i věrnost, jindy až patolízalství a jistě i některé pudy, včetně pohlavních. Nato otázku parafrázujme takto: „Je člověk ve své většině chytřejší než jeho pohlavní pud?“
Odpověď: „Spíš ta takzvaně slabší část lidstva bývá chytřejší než její pohlavní pud. Ne tedy vždy muži.“ Nu, a (úvodem citovaný) Houellebecq má i výše vyjádřený názor, že si potomky často pořizujeme, až když si uvědomíme vlastní bezvýznamnost.

Opravdu?
Vraťme se na síto; je i hladinou. Co se na ní s námi děje? Inu, ti schopní, vytrvalí, odolní atp. se činorodě i setrvačností udržují na povrchu, ale ti slabší a méně odolní se postupně propadají a klesají ke dnu skrz zpěněné vlny, až někdy končí v nezáviděníhodném postavení.
Jindy se, pravda, zachytí a vracejí k výšinám. Třeba i díky solidaritě druhu. Ale stává se to víckrát v románech a filmech anebo v rámci všelijakých NADRODINNÝCH mafií. V reálu ne. Tam to bývá se solidaritou i nahnuté. Co tě nepálí, nehas, říká „zdravý“ selský rozum a „každý máme starostí sám dost“.
Nejhůře pak tomu, koho ovládne strach, a je-li jeho úzkost i patrná, běda; ostatní bojáska občas dorazí. Už v pravěku to možná platilo a v džungli to platí nadále, ať je městská nebo rostlinná. Právě strachem paralyzované bytosti bývají likvidovány. Ano, i stateční někdy umírají, ale méně často.
A civilizační „slupka“? Je tenká. Jak ukazuje třeba i Neffův román Tma. Je tenoulinká a dojde-li na určitý stupeň krize, padají masky. Člověk se pak člověku vskutku stává příslovečným vlkem. Jako např. i v Pánu much.
Existují navíc i kruté pravdy, jimiž nepohnete, a to třeba ta, že pro moderní stát platí, že s rostoucí produktivitou práce „musí“ počet jeho obyvatel úměrně klesat, což se děje - a teprve v póze drcených oliv si mnozí uvědomí tu skutečnou funkci rodiny. Té rodiny, která jistě může být i produktem lásky, ale... Je snad láska dostatečný důvod k uzavírání manželství?
A proč uzavíraly spojenectví dávné kmeny? Jistě i proto, aby byly silnější. Spolu. Jistě i proto. A z téhož důvodu si samozřejmě také žena instinktivně vybírá jen toho muže, který ochrání a zabezpečí ji i její děti; ty děti, na jejichž vytváření je nastavena, a jsou to skoro výhradně ženy z té „slabší“ půle lidstva, kdo rozhoduje o pořízení si potomka. Mám dokonce za to, že se Houellebecq neměl ptát: „Pořizují si lidé děti proto, že se cítí být ničím?“, ale: „Pořizují si ženy děti, protože by jinak zůstaly zdrceny vlastní bezvýznamností?“
Kdo ví. Ale ať je to, jak chce, páry v krizi či úzkosti si potomky pořizují také jako rukojmí, byť to dělají třeba nevědomě. To podle mě neznamená, že bychom své ratolesti milovali o to méně, a možná to jako lidstvo nikdy nepochopíme, ale třeba se (a následuje konečně zajímavá teorie) každý rodíme hlavně proto, abychom prožili dětství, které není jen přípravou, nýbrž jádrem života, zatímco dospělost je již jen jakýmsi kamuflážním dovětkem (a pro mnohé i nutným zlem, jak to bezděky vystihli někteří umělci včetně Poea, Stevensona či Foglara).
Kdo ví, ale třeba vše to, co vykonáme po skončení dětství, už připadne říši zmaru.
Co když činy dospělých jen maskují, že měl každý TO podstatné ze sebe přidat světu už do svých třináctin, osmnáctin či pětadvacetin? Kdo ví! Sám dětství obhajuji rád a skutečně není dobré, pokud jsou děti jen pojistkou proti útoku světa a lidským alibi, ba štítem (vyrobeným z nevinnosti, a proto dobře fungujícím).
Není snad hrozné, že podobně dětské ploty kol dospělých skutečně existují? Ale děti vyrostou (s výjimkou Petra Pana) a hle, rodiče zase zůstanou sami, pocit bezvýznamnosti se mnohým z nich vrací a pár... Pár se často rozvádí.
Ale počkejte, radil Vonnegut jsa přesvědčen, že za rozvody většinou stojí samota páru a absence i toho, co snad lze nazval „mafií“.
A bývá to častěji žena, komu po čase chybí větší rodina „italského typu“, ve které ona občas hovoří třeba i s manželovým bratrem, jeho sestrou či otcem atp.
A argumenty pro rozvody? Bývají falešné, tvrdil Vonnegut, a tím jediným skutečným, byť skrytým a nevysloveným důvodem pro rozvod bývá následující výtka ženy adresovaná mezi řádky manželovi:
"Jsi málo lidí."


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2656 s