Adam Sanecki vyrůstal v dětství pouze se svoji matkou, tedy HLAVNĚ se svoji matkou. Většinu tohoto období je dva doplňoval někdo třetí. Až úspěšný právník Frank zakotvil celou tuto rodinu ve Washingtonu. Život plynul a stejně tak spolehlivě přicházela první puberta, studia na soukromé Dupontově přípravce a uzavřené přátelství s  podivínským Thomasem Pellem.
Ne že by se jednalo o nějaký povrchní vztah, ba naopak. Adam představoval pro Thomase středobod světa, základ veškerého citového života, minulost a v neposlední řadě i pevnou budoucnost. Jenže, jak se říká : "Člověk míní a Pán Bůh mění." Jedné noci, v jednu chvíli, na jednom místě... Nejprve dovolte, abych složila poklonu marketingu. Tak poutavě napsanou anotační upoutávku jsem delší dobu nečetla. Listovala jsem nabídkou nakladatelství připravena zakroužkovat tituly, které určitě najdou místo v mé knihovně. Na dno duše patřilo mezi mé první výběry.
Když začínáte číst tuto knihu, rozhodně vás příjemně překvapí okamžitá "našlápnutost". Asi tak jako když chcete zahájit konverzaci s naprosto profláknutým puberťákem a nedostanete se přes jeho jedinečný výpovědní monolog ke slovu. Kniha najede na čtenáře amíkovskou přímostí, vcelku vkusnou neomaleností. Prostě a jednoduše si na začátku říkáte, co se vyklube z tak rozehraného příběhu. Dva kamarádi, jeden příběh, jedno trauma a k tomu všemu ranec hormonů, pochybností, všeličeho, co patří k dospívání.



Jenže minete čtvrtinu knihy, dopátráte se osudného okamžiku a ... nic. Prostě to s Vámi nehne. Sice jsou jemné náznaky, které vás "háčkují", lákají, jenže pak opět omílané niternosti. Mnoho scén je tak nějak bez důvodu, přímočarost vám najednou začne vadit. Snad konec nějak naladí, budete z něj "paf" a to vás nakopne číst dál, pomyslím si. Ne, opravdu se nic nestane. Tedy stane a přesto žádné emoce ve vás nezanechá - ploché, s bublinou, hrající si na vysokou psychologii.
Ne snad, že by se jednalo o naprostý brak. Až takový poděs nečtete, přesto z něj zůstane "nic". Žádný dojem, žádný pocit.
&Skoda, kniha měla jistě vyšší ambice. Možná, pokud by se zvolilo méně nalehavé téma, něco odlehčeného, fungovalo by to. Ben Dolnick by jej zvládnul.
Kniha tak nemá místo v oné zmíněné knihovně, snad najde alespoň blízké čtenáře, kteří si ji oblíbí více než já.

Na dno duše
Ben Dolnick
Argo, 2015