ZODPOVĚDNÁ OSOBA

Až do toho bláznivého dne jsem byl přesvědčen, že náš trenér je zodpovědná osoba par excellence, že je nejmoudřejší, nejzkušenější a nejzodpovědnější, jak jen může šachový trenér být. Alespoň v mých očích to byl doslova polobůh, který nechybuje, neboť vězte, že vždy, když pan Zima promluvil, připadalo mi, že se na něj moudrost lepí sama. Ať s námi mluvil o politice, o životě nebo o jízdních řádech, vyzařovala z něj vždy váženost učeného filozofa, ačkoli pod tou učenou slupkou vlastně odpradávna bublal pragmatismus prostého občana.
Poznání jeho skutečných slabin po třech letech mého působení v šachovém kroužku bylo pro mě bolestným a zároveň úsměvným procitnutím.
Jednoho dne na konci září nás pan Zima pozval na turnaj do Peček; od Nymburka to je vzdálenost přijatelná pro zdravou projížďku na kole. A protože počasí se tvářilo přívětivě, pan Zima, velký sportovec okamžitě navrhl, že kola také použijeme. Jeho úkol coby poslání zodpovědné osoby byl podle dostupných pravidel jasný: dovést nás, nezletilce, ve zdraví tam a ve zdraví zpátky. Bohužel v těchto nepsaných regulí se nevede zmínka o zodpovědnosti dospělce k sobě samému a tato právní klička zřejmě umožnila panu Zimovi naložit se sebou dle libosti. Cesta do Peček probíhala ideálně. Auta nás pokojně míjela a ani na přejezdu nám žádný rychle jedoucí vlak nedal příležitost objevit se večer ve zprávách. Pamatuji se, že s výpravou jeli moji dva vrstevníci Pepa a Honza, kteří o osobnosti šachového trenéra ještě neměli tak vyostřené představy jako já. Jak neblaze si pan trenér u nich chystal pokřivit svoji pověst! Sotva jsme v pečecké sokolovně odehráli několik prvních zápasů, začalo být nad zářijové slunce jasné, že pan Zima nepřijel do Peček kvůli šachové hře. Čím dál častěji jsme jej vídali spíše v provizorní suterénní hospodě, než na „place“. A když jej obtěžovali zahájením nového kola, nesl si pro jistotu lahvové pivo s sebou. Kdekoli jsme našli prázdnou láhev, věděli jsme, kdo ji na místě zanechal. A rozdělané lahváče měl pan trenér neustále po pravici. „Není od věci čas od času se uvolnit!“ reagoval pan Zima svým hýkavým úsměvem na naše udivené pohledy. Naše zděšení ještě narůstalo. Tři kola před koncem se náš trenér stal hlavní postavou celého turnaje. Ne však pro šachové umění - my jsme se drželi střídavě na posledním a předposledním místě - byl to jeho bujarý projev, který otřásal sálem plným soustředěných zamyšlených šachistů. „Oldo, jak si to představuješ prohrát s ženskou? – Ano, Misař stojí velmi dobře, zato Kolář stojí na prohru!“ svištěly hlášky vzduchem a za našimi zády vrávoral oslí úšklebek s řádkou zkažených zubů. Až velmi ostré stížnosti těch střízlivějších trochu pana Zimu umlčely. Trapné momenty však nebraly konce. Když přišlo na řadu vyhlášení výsledků a kapitán předposledního týmu byl vyvolán k pořadateli, musel jsem pana Zimu zaskočit. „Proboha, kde máte Tomáše?“ zeptal se známý šachový mecenáš Franta Michálek. „Spí,“ řekl jsem po pravdě, ale už bych byl málem vyprskl smíchy. Ano! Náš trenér usnul během poslední partie. Musil jsem mu shodit krále, aby si nevypíchl oko. V poslední chvíli se nakonec pan Zima probral a bleskově se dobelhal i s typickým úsměvem k pódiu. Pozdě! Cenu jsem již přebral. Turnaj se, řekl bych naštěstí pro něj, skončil a účastníci se pomalu rozcházeli. Čekala nás dobrodružná cesta zpátky. A na kole!
Měl jsem dojem, že role zodpovědné osoby a jejích svěřenců se obrátily o 180 stupňů. Ale my jsme pana Zimu sobecky ponechali jeho osudu. Způsobil si to zčásti sám: „Vsadím se s vámi o basu piv že v Nymburce z vás budu nejdřív.“ vyrazil ze sebe hýkavým hlasem. Příliš vážně jsme brali tuto výzvu, než abychom se snížili k bratrské pomoci podnapilému. „Dám vám náskok čtvrt hodiny!“ avizoval pan Zima dívaje se na naše spokojené tváře. Kvapem jsme vyvlekli kola ze suterénu a hodlali plně náskoku využít. „V tomhle stavu nás nemůže dohnat!“ vlil jsem svým kamarádům optimismus do duší. Laxním tempem jsme se trousili z Peček. Honza se nejvíce bál, že bude musit platit basu piv, a proto jel v čele. Uprostřed jsem uspokojen jel já a peloton uzavíral Pepa, který později zůstal velmi pozadu. Čtvrthodina utekla překvapivě rychle. Na hlavní silnici za Pečkami se nám za zády vynořil ďábel. Rozevlátá šusťáková bunda dokonale připomněla nepřekonatelného filmového supermana. Viděl jsem ohyzdně rozesmátou tvář a doširoka odhalený polozbořený chrup. Pepa byl již daleko vzadu a pan trenér se mě chystá předjíždět! K nevíře! Ze svého oprýskaného jednorychlostního kola De Luxe vyšlapal usilovným míháním nožek maximální výkon. Neměl jsem šanci a za pár okamžiků musel s trenérovou závratnou rychlostí bojovat dosud vedoucí Honza. Tento souboj se zanedlouho odehrával mimo dosah mého zraku. Nechal jsem se dohnat Pepou a společně jsme jen hádali, jak bláznivá jízda s třaslavou trajektorií skončí. Ale ještě jednou nám bylo dáno trenéra spatřit. U Píst nezvládl řízení na písčité cestě a poprvé se vyválel ve škarpě. Našli jsme ho, jak se sbírá ze země a hledá pět set korun. „No nevadí, jedu dál.“ Řekl, když ani za naší pomoci stav konta nenavrátil zpátky. Tentokrát jsme nad ním raději drželi dohled. Ještě jednou vyryl brázdu v poli a stačil shodit do potoka láhev s nealko-pitím (to bylo stejně zbytečné), ale po chvíli se od nás opět sebevědomě odpoutal a pohybem krajně třaslavým se počal blížit k Nymburku. A protože dosud nejrychlejší Honza, nepoučen o úskalích zpáteční cesty, drahnou chvíli bloudil uprostřed lesů a způsobil si závažnou prodlevu, vítězství už pana Zimu nemohlo minout. Jen jsme se v duchu ptali, kde spadne příště? Zázraky se dějí. Pana Zimu jsme zastihli v pořádku na velitelství Domu dětí a mládeže a nám spadla už jen čelist údivem. Sázku se mu tedy podařilo vyhrát, ale splnění drahého závazku nás po svém vystřízlivění taktně ušetřil. Ostatně budiž pro nás všechny největší výhrou, že ředitelství zkušeným okem neodhalilo mírné odchylky v chůzi či jiskřičky v očích pana trenéra. Jako zodpovědní svěřenci jsme také mohli dostat řádně vyčiněno za nezodpovědný přístup k nezodpovědnému vůdci výpravy!
Ano, i takto se můžou zbortit iluze o vašem vzoru. Ale kde bychom si jinak vybírali literární hrdiny? Ovšem, panu Zimovi tento příběh nikdy nedávejte číst, vážení čtenáři – on by z toho nebyl dvakrát nadšený.