Dušičky. Měla jsem je vždycky ráda. Ta zvláštní smutná atmosféra, sychravé počasí a ticho jsou mé povaze asi o něco blíž než ony šťastné prosluněné dny. I ono poselství – vzpomínka na mrtvé – je natolik šlechetné. Komu by se nelíbilo.  Nestálo by však také někdy vzpomínat, milovat a ctít lidské duše, dokud mohou promlouvat skrze jejich smrtelná těla? Chci říct...dost možná, kdybychom dokázali lépe milovat, dokud jsme živí, možná bychom dneska nemuseli zapalovat tolik svíček na hřbitovech. Anebo se pletu?
 
Říká se, že je každý svého štěstí strůjcem. Osobně se domnívám, že štěstí je hodně vrtkavá veličina a i když nemůže pršet věčně, můžete promoknout dostatečně na to, abyste se nedočkali slunečních paprsků. Kolik takových lidí odešlo dobrovolně z tohoto světa? Měli na to právo? A dalo se tomu nějak zabránit? Jestliže řeknu ne, mnozí si oddychnou a potvrdí si tak poučky psychologů, „že s tím nemohli nic dělat“. Možná se jim bude lépe spát a dost možná je to i pravda. Někdy. Jakožto známá oné mrtvé dívky se však s tímto tvrzením neztotožňuji. Ne, necítím vinu. Jsem ovšem přesvědčená, že jsem rozhodně mohla udělat víc. Ona dívka byla chytrá, zajímavá, nevšední. Byla hezká a milá. Stačilo pár let a svět jí mohl ležet u nohou. Myslím, že to všechno věděla, ale dost možná, že o tohle vůbec nestála. Jednoduše chtěla, aby ji měl někdo rád. Možná by stačilo něčí obětí. Uznání, že je krásná, pár polibků. Věta „miluji tě“. Anebo jenom ujištění okolí, že to všechno přijde. A než se to stane, nebude na všechno sama. Ujištění, že ji někdo chápe. Dost možná, že by tohle málo stačilo k tomu, aby tu s námi dneska byla. Nebo taky ne.
 
Nepíšu tyhle řádky kvůli té dívce. Píšu je sobecky kvůli sobě. Žijeme ve světě zbabělců a lenochů, k nimž se řadím i já. Čekáme, že nás někdo zachrání...ale sami často zapomeneme hodit záchranný kruh, i když bychom mohli. Nechceme se zaplést do problémů, máme jich přece sami dost. Je krásné pozorovat všechny ty plamínky u křížů na hřbitovech. Já už ale nějakou dobu preferuji ty v lidských očích. Přestože se mi nedaří rozžehnout ani ty svoje, v hlavě mi stále častěji zní refrén jedné písničky Bryana Adamse. Čím dál víc mu věřím. „A little love could change it all...“