Pokud by existovalo rozporuplnější dílo české beletrie posledních let, pak by Zahrada zaujala jedno z čestných míst.
Ve chvíli, kdy k ní přistupujete s očekáváním již známého, zjistíte, jak křehce kloužete do tenké propasti zmatení.
Třetí díl plánované pentalogie sice navazuje na předchozí vyprávění, známí hrdinové opět ožívají, okolí zůstává, přesto zůstanete po několika stránkách řekněme "tabula rasa", stát zmateni. Magie se snoubí s realitou, svět, který znáte pomocí smyslů, prosím nechte stranou.
Melodický počátek knihy velmi brzy prostřídá vystřízlivění. Citové vytržení Tomáše apaticky odráží již známá Anna. Ztracený Johan propadá do svého černočerného světa vyprahlý po kousku citu. Julie dostává mnohem větší prostor nejenom jako "ta druhá" ze sourozenecké dvojice, ale jako vyzrálá mladá žena. Michal, Mara, Nikolaj, všichni i jiní opět přicházejí, aby vtáhli čtenáře mnohem hlouběji, niterněji do duše příběhu.

"Julie, která seděla za stolem a něco psala, zbledla jako papíra vytřeštila na ně zrak. Pak nahlas vykřikla, vystartovala nadzvukovou rychlostí ze židle a přistála v pevném objetí svého bratra. V Anně se naráz všechno sevřelo. Otočila se, aby jí neviděli do tváře. Už se za nimi ani neohlédla a skoro utíkala do známého bezpečí svého bistra."

Hodnotit Zahradu z pohledu čtenáře je velmi subjektivní. Buď vám naprosto sedne, uchvátí nebo ji odložíte se známým "nikdy více". Tak jako plno kontroverznějších titulů nechodících zlatým středem. Neláká masy hltačů písmenek, nepodbízí se. Existuje.
Líbit se vám to opravdu nemusí, přesto s tím pramálo uděláte. Pokud kniha nadchne, najdete v ní ne až tak zalíbení jako čistotu psaní. Všechno dýchá chladem, city nehřejí, prapodivný pocit nebezpečí provází i zdánlivě klidnou situací. Prostě a jednoduše, padne vám jako ulita(á).

"Upřeně na ni zíral neschopen jediného slova, jak před ním opět vyvstala jeho stará úzkost. Vzpomněl si na rozhovor, který na toto téma vedl s Annou. Zázraky se dějí těm, kdo věří, apoštol kráčející po vodě. Mara se mu dívala do očí, jedna velká výzva. Tak co je ta tvá víra vlastně zač? Zahnala ho až na okraj propasti. Jen z pouhé myšlenky, že by měl zase riskovat její život, se mu dělalo fyzicky zle. Dokáže to zvládnout, po tom všem? To by spíš uvěřil, že živý projde zdí. Vybavil si Michalova ostrá slova ve chvílích, kdy už ho měl dost. Nezralého kluka vystrašeného vlastním stínem. Směšného podivína, který se nedokázal vypořádat ani s vlastní dospělostí."

Horší situace nastává ve chvíli, kdy se nacházíte v jiné čtenářské dimenzi, nedokážete se začíst, trápíte se poctivostí své čtenářské duše. Podobná situace totiž potkala mě. Vzala jsem natěšeně Zahradu, otevřela, přečetla první stránku, druhou a pak nastalo odeznění. Rozloučení na dobu určitou bylo na místě. Vybraná společnost, která vás váže na potřebné naladění a hlavně klid. Číst tuto knihu v ruchu všedních dní vraždí čtenářské buňky a Zahrada ztrácí na zajimavosti. Chyba! Nechte si část dne na souznění s touto knihou a rozhodně nebudete litovat.
Ve všemožném braku literárního světa k vám totiž přichází titul s kvalitou češtiny i pestrostí slov. Vtáhne vás za pomyslné zdi zahrady a nepustí ani s koncem svého fyzického bytí.

Zahrada: Návrat
Jana Richterová
Kruh, 2015