Stál jsem se šesti právníky v sauně. Byli to slušní chlapi. Zapálil jsem si cigaretu. Klepal jsem popel na podlahu sauny. Řekl jsem: „Těžko si představit Altera jako klaďase. Já to prostě neumím. Možná jsem ale pod vlivem filmů typu Red 2. V takových filmech z Hollywoodu právníci jako Alter občas i skapou.“
Kapal z nás ale pot. Kamarád byl, nevím proč, zabalený do staré sovětské vlajky a jako by ten pot byla kapající krev. Řekl: „Já to vidím stejně, Burroughsi. Jmenuješ se Burroughs, ne? Víš, Burroughsi, tak přímočará ta Alterova causa s lidovým domem není, jako se to mediálně prodává. Její zákulisí bude velice zajímavé.“ Rozkašlal se. Nabídl jsem mu ještě jednu cigaretu. To Quentina vzpamatovalo. Řekl: „Nicméně soudně přidělené poplatky za tři sta melounů, to se skutečně může stát jen v Česku. Každopádně, gauner to je.“
„Osobně to vidím tak, že sociální demokracii hodně pomohl.“ A vyšli jsme nazí ze sauny. „Podvodem pro ni získal dům,“ dodal jsem.
„Získal. Ale chtěl víc.“
„A dál chce.“
„Bohužel. To se mu pravděpodobně vymstí.“
„Já bych na jeho místě nechtěl být,“ řekl jsem. „Ale možná mám v tom směru malou představivost.“ Vlezli jsme do auta a rozpálili to. Kamarád řídil. Neustále překračoval povolenou rychlost. Nebyli jsme zapnutí. Kouřili jsme a kamarád řekl: „Víš. Burroughsi, jsou činnosti, na které musíš mít žaludek.“
„A ty ho máš?“
„Pro mne peníze nejsou na prvním místě,“ řekl. „Já bych Alterem nikdy nemohl být. Nicméně k takovému názoru jsem se musel taky dopracovat. V životě nikdy nevíš, jaká náhoda tě někam přivede a v jakém tržním prostředi se budeš muset rozhodovat.“
Zastavil.
Vystoupili jsme. Pokračoval: „Nikdy nevíš, do jaké míry budeš sebezáchovnej na úkor druhejch. Trochu je to, víš, i geneticky podmíněno, hele... Hele... Hele, vem si ty tři vlevo... Ale v konečném důsledku vždycky záleží na výchově do patnácti let. Teď.“
Sejmuli jsme je překvapivě snadno. Alter si snad myslel, že jsem neviděl film Red 2. Tak to se tedy přepočítaly i ty jeho gorily. A byly v pánu. Kamarád pokračoval: „Záleží i na tom, jaký hlavní obor vystuduješ a kde se upíchneš v práci. Hlavně, jaké lidi potkáš.“ Kopl do mrtvoly. „Mezi tím je to systém náhod. Špatných a dobrých rozhodnutí. Prostě možností. Možností je skoro nekonecně, hele... Zahoď to Altere. Skoro nekonečně možností,“ vystřelil, „kam se můžeš vydat a čím budeš.“
Střelil jsem Altera mechanicky do břicha, jak tam už ležel a skomíral, a rychle jsme ho minuli. Kamarád řekl: „Když nás školili, tak nám na přednáškách vždycky říkali, že v životě existuje jenom jedno umění.“
„Práva?“
„Ne. Umět se ve správný čas správně rozhodnout. Od čehož odvisí celý tvůj další život. Jenže to, co je správné, záleží na tvé výchově, Burroughsi, a morálce, na sociálnim citění a smyslu pro spravedlnost.“
„A smyslu pro humor. Ne?“
„A smyslu pro humor,“ zastrčil pistoli a hodil hořící cigaretu proti stojanu benzínové pumpy. Druhé auto tam už čekalo. A tak jsme jeli.