Jsou knihy, které mají tak velkou reklamu, že je mládež, jimž jsou určeny, nemůže přehlédnout – viz slavný Harry Potter. Vedle nich je pak celá plejáda děl, která mají rovněž co říci, mají čím zaujmout, ale chybí jim reklama a mediální propagace. V přívalu novinek (často pochybné kvality) mohou snadno uniknout pozornosti. V případě knihy Roberta Beattyho SERAFINA A ČERNÝ PLÁ&SŤ by to byla veliká škoda.

Na první pohled není Serafina obyčejná dívka. Má obzvláštní schopnosti se protáhnout každou skulinou, schovat se kdykoli a kdekoli jako by se stala neviditelnou. Tatínek ji naučil číst, ale život zná jen z pozorování. Po rozlehlém sídle Biltmore Estate v Asheville v severní Karolíně se pohybuje hlavně v noci a  jako šelma chytá krysy. Stane se svědkem únosu první oběti – dívky Clary Brahmsové, slyší o dalších ztracených dětech a sama se musí bát o svůj život. Ale brzy poznává, že „se nejen cítí jiná, ale že je jiná“, že je „stvořením noci“ s tajemným původem. „Musíme se držet stranou,“ říká ji stále tatínek. „Nijak by nám nepomohlo, kdyby tě někdo zahlíd a začal se vyptávat.“ Brzy pochopí, proč se musí skrývat, ale také poměrně brzy najde příznivce – synovce majitelů sídla, mladého pána Braedena, s nímž ji spojí jak noční zážitek z útoku „černého pláště,“ tak společné názory. Možná je v tom vztahu zárodek možné pubertální první lásky, ale spíše jen radost dívky z toho, že mohla najít spřízněnou duši.

„Nikdy nevstupuj do hlubokého lesa, číhají tam mnohá nebezpečí, která si budou chtít podmanit tvou duši,“ varuje ji tatínek. Když se do lesa dostane, brzy pochopí proč. Najednou před ní vyvstanou staré legendy o zaniklém místě a „starém hřbitově se stovkami pomníků a hrobů, i když si už nikdo živý nepamatoval, že by se tam pohřbívalo. Mnozí místní si lámali hlavu nad tím, odkud všichni ti nebožtíci pocházeli.“ Právě tam se odehraje souboj mezi silami tmy, přízrakem živícím se lidskými dušemi i přírodními silami v podobě kuguáří samice. Podle nápisu na jednom podstavci sochy okřídleného anděla v lesním opuštěném hřibitově, který by mohl být mottem celé knihy“ „Naši povahu neurčují bitvy, které jsme vyhráli nebo prohráli, ale bitvy, které se rozhodneme bojovat.“ Fotografie, které přinášíme, jsou z natáčení tříminutového knižního traileru ke knize. Podílely se na něm autorova manželka Jennifer a dcery Camille a Genevieve. Camille se věnovala výcviku psa, Genevieve zahrála roli Serafiny. 

Serafinu si nemůžete nezamilovat, jste nuceni prožívat s ní jak její osud, tak její postupné prozření, co se týče jak jejího původu, tak i zvířecího i lidského života, temných sil či mýtických proměn člověka ve zvíře. V jejím boji proti silám zla, v jejím poznání sama sebe i svého místa v životě, najdete mnoho, co vás nenechá chladnými. Realistický příběh zasazený do roku 1899 se postupně promění v děsivý thriller s nadpřirozenými akcenty a vy jej prožijete v adrenalínovém opojení. Že se Serafině musí podařit kladně odpovědět na otázku, jakou si nakladatel vepsal na obálku knihy „...podaří se jí přemoci tajemného muže v černém plášti?, je jasné. Ale „bitva, kterou se rozhodla bojovat“ stojí za to, abyste ji prožili s ní.

A pozor. Toto není „jen“ kniha pro dívky věku hrdinky. Napětí, které do stránek dokázal spisovatel Robert Beatty dostat musí zaujmout i chlapce, pokud jim nebude vadit, že i dívky mohou být statečné. A pokud si knihu přečte dospělý, může mít z ní stejný požitek, jaký jsme měl i já ve svém kmetském věku. Což je možná ta největší chvála,kterou mohu napsat spolu doporučením si knihu vyhledat a přečíst. Stojí rozhodně za to.

A ještě malou ukázku:
„Jiná úniková cesta z nory nebyla a v té jediné stála rozlícená puma, která se chystala roztrhat Serafinu na kusy...
 Puma se blížila. Její svaly se pod hnědým kožichem napínaly a pohybovaly. Oči jí planuly. Tlamu měla pootevřenou a její mohutné tesáky se leskly... Z těla se jí pářilo. Když vykročila k dívce, tiše a výhružně zavrčela, aby dala vetřelci najevo, že se ho chystá zabít.
 Serafina se přikrčila za koťata, zády se vtiskla do hliněné stěny nory. Pokusila se ovládnout, zůstat silná, ale neovladatelně se třásla. Útěk byl nemožný, takže přitáhla pokrčené nohy k tělu, aby se aspoň zkusila bránit kopanci. Ohnula prsty, jako by to byly drápy. Vycenila zuby a zavrčela.
Právě když se puma chystala skočit a zabořit tesáky do krku, zadívala se Serafina přímo do očí šelmy a zavřískla tak hlasitě a divoce, jak nejvíc dokázala. Zuby měla výhružně vyceněné jako rys v úzkých. Chtěla dát pumě najevo, že je možná malá a slabá, ale neprodá svou kůži lacino.
Pumu jej chování nezastrašilo. Zírala na ni svýma velkýma pronikavýma žlutýma očima. Serafina zalapala po dechu. Oči šelmy měly stejnou barvu jako ty její.
Dívka pohlédla šelmě do tváře. A v příští vteřině spatřila v pohledu pumy záchvěv poznání.
Mohutná kočka zaváhala. Zůstala stát jen pár centimetrů před dívkou.
Serafina z jejího výrazu poznala, že puma myslí na totéž co ona: že jejich oči jsou stejné.
Nebyly šelma a kořist.
Nebyly ochránkyně a vetřelkyně.
Něco je spojovalo.
Dívka hleděla do očí pumy a puma do očí dívky. Nepadlo ani slovo, protože slova tady nic nezmohla. Ale v tu chvíli mezi nimi proběhlo něco jako porozumění. Mezi nimi je pouto. Jsou stejné. Jsou lovkyně. Jsou noční tulačky.
A ještě mnohem víc než to. Jsou příbuzné.“
Robert Beatty žije v horách Blue Ridge u Ashevillu v Severní Karolíně se svou ženou a třemi dcerami, pro které především píše své příběhy. Nyní je na plný úvazek spisovatelem, ale dříve se živil programováním, robotikou a také pracoval v časopisu Narrative. Zajímá ho historie, příroda, rád jezdí na koni, čte knihy Jane Austenové a miluje psy a kočky (podle údajů nakladatele).