Magazín
Na úvod
Rozhledy
Literatura
Seznam recenzí knih
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže
Na úvod
Rozhledy
Literatura
Seznam recenzí knih
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže
Autorský web
Úvod Autorského webu
Miniškola
Tvorba prozaická
Tvorba poetická
Literární soutěže
Registrace autorů
Autorské desatero
Úvod Autorského webu
Miniškola
Tvorba prozaická
Tvorba poetická
Literární soutěže
Registrace autorů
Autorské desatero
Autorský web
Variace na maškarní mumrajVřes jenž voníÓ přijďKlášter naší Paní MatkyV plamenech Je přece léto
Webmagazín na FB
Statistika Rozhledny
Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13257
Komentářů: 11310
Nejčtenější za 14 dní
KOČKA NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE - TV tipSLÍDIL - TV tip – Hra na kočku a myšTradiční Markétskou pouť v Horní Plané navštívily tisíce lidíA každé ráno je cesta domů delší a delší...Jak se pije láskaFestival Děti, čtete?!FOTOREPORTÁŽ: Svět z balónuKde se les dotýká hvězd
Spolupracujeme
Nabídka mediálního partnerství
www.ngprague.cz
www.muzeummontanelli.com
www.fenixradio.net
www.egmont.cz
www.divadlotramtarie.cz
www.divadloviola.cz
www.paseka.cz
www.dokoran.cz
www.metafora.cz
www.atlantis-brno.cz
www.fragment.cz
www.argo.cz
www.audioteka.cz
www.druhemesto.cz
www.pozitivni-noviny.cz
www.ivysehrad.cz
www.libri.cz
www.bezruci.cz
www.divadlodisk.cz
www.divadloaha.cz
www.zizkovskedivadlo-jc.cz
www.patart.cz
divadlo.zlin.cz
www.albatros.cz
www.academia.cz
www.comicscentrum.cz
www.nakladatelstvicas.cz
www.zooplzen.cz
www.vosp.cz
www.balet-praha.cz
www.jota.cz
www.advaita.cz
Měření
Přežila rok dva tisíce – a má se zjevně stále k světu
03.06.2016 Stanislav Polauf Hudba
Pamatujete ještě tu otázku před koncem Milénia: Přežijí rok dva tisíce? Leccos se odepisovalo jako veteš právě končícího století. Mezi tím, čemu se předvídal zánik či silný útlum byla také lidová hudba, konkrétně dechová.
Možná si teď řeknete, já dechovku zrovna nemusím. Pokud nepatříte k těm, kdož proti ní přímo brojí, zkuste číst dále. Těch zavilých odpůrců dechovky vyrostlo v našich sdělovacích prostředcích nepočítaně a také z programu oficiálních stanic rozhlasu a televize téměř zmizela. A nejde jen o dechovku – jde o lidovou hudbu jako takovou. Možná se zeptáte co pojmem lidová myslím a odpovím, vědomě nepřesně, že každou hudbu, která rozezní srdce Čecha, Moravana či Slezana, hudbu, která je pamatovatelná a reprodukovatelná (tedy zpívatelná). Propagátor této hudby Josef Pospíšil dokonce hovoří o „české melodické muzice.“
Proč je lidová hudba počítána mezi „okrajové žánry,“ proč jí mnozí opovrhují a jiní se za její poslech stydí? Jistě - mladí lidé mají „svojí“ hudbu a u každé generace tomu tak bylo. Dechovka je skutečně záležitost těch dříve narozených. Jeden moudrý muž (bohužel už jeho citát nemohu najít) doslova řekl, že k dechovce musí člověk dozrát. Nejlépe to vyjádřil jeden otec, který právě nedávno procházel s asi pětiletým synem, kolem venkovního koncertu plzeňské dechovky Oty Hellera a synáček se ho ptal: „Tati. Co je to hudbu? Mně se líbí.“ Otec bezelstně odpověděl: „Na tu otázku máš nejmíň čtyřicet let čas.“
Důvodů, proč se tato hudba líbí starší generaci a těm nejmenším je jistě hodně, ale myslím, že ten základní bude v tom, že všechny ty hip-hopy, techna a já nevím jaké další směry uvádí svým neskutečným kraválem a jednotvárným rytmem mladé do tranzu, snaží se rozdráždit jejich smysly. Dechovka působí právě opačně – uklidňuje, dává pocit jistoty, potěšuje, nezneklidňuje, vnáší do duše balzám klidu a pohody.
Přiznám se, že ač jsem duší spíše swingař, mám dechovku rád a chodím na její vystoupení. Proto mohu potvrdit to, co říká titulek, že tato hudba nejen nezkomírá, ale naopak. Zdaleka to není nostalgické hraní přestárlých muzikantů, kteří do nekonečna omílají pár nejznámějších odrhovaček. Kupodivu vznikají nové a nové kapely s mladými absolventy konzervatoří a hudebních škol. „Posluchači dechovky stárnou, ale její interpreti mládnou,“ napsal Pelhřimovský deník s odkazem na kapelu Libkovanka z Libkovy Vody (viz foto), jejíž věkový průměr, jak spočítal kapelník Zdeněk Beneš, je pětadvacet let. A co je mimořádně příznačné – stále vzniká nová původní autorská tvorba, nové skladby, nové písničky. Bohužel se k posluchačům a divákům veřejnoprávních médií nedostávají – tam pole ovládla (snad na věčné časy) stále stejná jména (nerad bych užil slova zombie).
Už jste se zamysleli nad tím, proč je podobná hudba silně populární, a také proto podporovaná, u našich sousedů – třeba německé stanice od ARD přes ZDF až třeba k MDR mají stále pořady „Muzikantská stodola“ či „Hitparáda lidové hudby“? A tyto pořady mají obrovskou návštěvnost a sledovanost. Věřím, že i u nás by tomu bylo podobně – viz akce Karla Peterky a jeho stanice &Slágr (bohužel stále nabírající na kvantitě žánrů i interpretů a ubírající na skutečné kvalitě – všelijaká ta dua a tria mezi dechovky nepatří). Když hovoříte s muzikanty našich předních kapel všichni se shodnou, že naše hudba a české a moravské skladby jsou mnohem více známy, zpopularizovány a oblíbeny právě třeba v Německu či Rakousku.
Přiznám se, že k tomuto článku jsem spěl dosti dlouho a byl jsem nakonec vyprovokován několika posledními koncerty. Když vidíte plný sál v kulturním domě v Horní Bříze, nadšeně tleskající publikum (v závěru vestoje), pak máte dobrý pocit, stejně jako kapelník a zpěvák Vojta Ducháček před svojí &Sohajkou. Když v plzeňském Pekle jeho velký sál každý měsíc zaplní zhruba pětistovka zájemců o dechovku a když se zde za léta konání pořadů Josefa Pospíšila vytvořila celá obrovská skupina abonentů, kteří vytváří mnohohlasý sbor zpívající s kapelou, to potěší srdce každého milovníka hudby. Mnoho kapelníků se shoduje, že takové publikum jako má Plzeň v republice není. A to plzeňská nátura patří k těm chladnějším na rozdíl od Moravy. Přesně to vyjádřila zpěvačka Strahovanky Marta Adámková: „Na lidovou hudbu jsou hodně zaměřené jižní Čechy a samozřejmě celá Morava. Tam je přístup k dechovce opravdu trochu jiný než v Čechách. Připadá mi, že Češi se tak trochu stydí za všechny své tradice a folklór, zatímco na Moravě se stále udržují.“
Co je tak špatného na dechovce, proč jí média i zaslepená část veřejnosti opovrhuje? Jeden zlomyslník mi dokonce jednou řekl, že jde o „přežitek komunizmu.“ Jistě dechová hudba vedla prvomájové průvody, ale nezapomeňte, také vedla armády do boje – třeba o písničce &Skoda lásky se říká, že pomohla vyhrát druhou světovou válku. A onen zlomyslník si neuvědomil, že nenáviděná hudba ho možná bude provázet na jeho poslední cestě ke hřbitovu. Mnozí říkají, že dechovka je vyšumělá, opakuje stejné rytmy, je zkrátka kýčem. Skuteční skladatelů lidových písní nebyli žádní intelektuálové. Vycházeli z denního, obyčejného života a svoje radosti i strasti přetvořili do písniček, které si rádi zazpívali a zpíváme je dodnes. A pokud jde o kýč – jím je zcela jistě řada operet a muzikálů, samotná libreta oper také dosti často nejsou žádným veledílem. Přeložte si texty do omrzení omílaných angloamerických písniček, které se na nás hrnou ze všech stanic. Kolik balastu a útoků na nízké citečky v nich najdete.
Chtěl bych tímto článkem poděkovat všem pořadatelům, kteří se ve svých městech či vsích pokoušejí dechovou hudbu dostat k posluchačům. Jen namátkou jmenuji třeba již zmíněného Josefa Pospíšila, pana Ladislava Čecha z Horní Břízy, paní mgr. Martinu Míškovou z Přeštic, nebo bývalého organizátora koncertů v Oboře u Kaznějova Jana Kubíka. Dík patří organizátorům z Nýřan či Kramolína (abych jmenoval své nejbližší okolí) a celé velké řadě dalších, jejichž jména neznám, ale kteří propagaci této hudby věnují svůj čas i úsilí. Zároveň bych chtěl tak trochu probudit veřejné mínění, názory té „mlčící většiny.“ Proč se zapomíná na lidové umění, které se rodilo léta, které se předávalo z generace na generaci, proč se někdo bojí jeho bohatství a jeho síly? Již za Rakouska - Uherska se začalo říkat: Co Čech to muzikant. Mnoho bezejmenných a nadaných muzikantů obcházelo vesnice, vesničky a hrálo při všech možných příležitostech. Hráli hlavně pro radost z hudby, pro potěšení posluchačů, za pár grošů či za jídlo. Jak je tomu dnes? Kdo tohle tažení proti lidové hudbě odstartoval, kdo se ji snaží vymazat z naší paměti?
V únoru 2001 jsem v Plzeňském deníku napsal slova, která po patnácti letech ještě více nabyla na aktuálnosti. Jejich patetický tón bych dnes ztlumil, ale zopakuji je doslova:
„Začínám mít stále častěji neblahý dojem, že v tažení proti lidové hudbě jde o mnohem víc. O to zbavit náš národ národní hrdosti, zlikvidovat vše, co je bytostně české, lidové, a tedy tomuto lidu blízké. Sáhnout až na kořeny státnosti a ty – za jidášský peníz pro naše rozhlasové a televizní redaktory, diskžokeje a další, co veřejně produkují národu cizí balast – podřídit cizí průměrnosti a bezobsažnosti. Tady je nutno zvednout hlas a zavolat, dokud nebude pozdě: Češi, vzpamatujte se! Nenechte si vzít národní hrdost ani sahat na vlastní národní tradice. Nemusíte být milovníky některého žánru hudby, třeba právě té dechovky či třeba cimbálovky, ale braňte ji za každou cenu, protože je národním klenotem nevyčíslitelné ceny.“
Foto: tachovskydenik.cz, františekkmoch.webnode.cz, libkovanka.cz
Proč je lidová hudba počítána mezi „okrajové žánry,“ proč jí mnozí opovrhují a jiní se za její poslech stydí? Jistě - mladí lidé mají „svojí“ hudbu a u každé generace tomu tak bylo. Dechovka je skutečně záležitost těch dříve narozených. Jeden moudrý muž (bohužel už jeho citát nemohu najít) doslova řekl, že k dechovce musí člověk dozrát. Nejlépe to vyjádřil jeden otec, který právě nedávno procházel s asi pětiletým synem, kolem venkovního koncertu plzeňské dechovky Oty Hellera a synáček se ho ptal: „Tati. Co je to hudbu? Mně se líbí.“ Otec bezelstně odpověděl: „Na tu otázku máš nejmíň čtyřicet let čas.“
Důvodů, proč se tato hudba líbí starší generaci a těm nejmenším je jistě hodně, ale myslím, že ten základní bude v tom, že všechny ty hip-hopy, techna a já nevím jaké další směry uvádí svým neskutečným kraválem a jednotvárným rytmem mladé do tranzu, snaží se rozdráždit jejich smysly. Dechovka působí právě opačně – uklidňuje, dává pocit jistoty, potěšuje, nezneklidňuje, vnáší do duše balzám klidu a pohody.
Přiznám se, že ač jsem duší spíše swingař, mám dechovku rád a chodím na její vystoupení. Proto mohu potvrdit to, co říká titulek, že tato hudba nejen nezkomírá, ale naopak. Zdaleka to není nostalgické hraní přestárlých muzikantů, kteří do nekonečna omílají pár nejznámějších odrhovaček. Kupodivu vznikají nové a nové kapely s mladými absolventy konzervatoří a hudebních škol. „Posluchači dechovky stárnou, ale její interpreti mládnou,“ napsal Pelhřimovský deník s odkazem na kapelu Libkovanka z Libkovy Vody (viz foto), jejíž věkový průměr, jak spočítal kapelník Zdeněk Beneš, je pětadvacet let. A co je mimořádně příznačné – stále vzniká nová původní autorská tvorba, nové skladby, nové písničky. Bohužel se k posluchačům a divákům veřejnoprávních médií nedostávají – tam pole ovládla (snad na věčné časy) stále stejná jména (nerad bych užil slova zombie).
Už jste se zamysleli nad tím, proč je podobná hudba silně populární, a také proto podporovaná, u našich sousedů – třeba německé stanice od ARD přes ZDF až třeba k MDR mají stále pořady „Muzikantská stodola“ či „Hitparáda lidové hudby“? A tyto pořady mají obrovskou návštěvnost a sledovanost. Věřím, že i u nás by tomu bylo podobně – viz akce Karla Peterky a jeho stanice &Slágr (bohužel stále nabírající na kvantitě žánrů i interpretů a ubírající na skutečné kvalitě – všelijaká ta dua a tria mezi dechovky nepatří). Když hovoříte s muzikanty našich předních kapel všichni se shodnou, že naše hudba a české a moravské skladby jsou mnohem více známy, zpopularizovány a oblíbeny právě třeba v Německu či Rakousku.
Přiznám se, že k tomuto článku jsem spěl dosti dlouho a byl jsem nakonec vyprovokován několika posledními koncerty. Když vidíte plný sál v kulturním domě v Horní Bříze, nadšeně tleskající publikum (v závěru vestoje), pak máte dobrý pocit, stejně jako kapelník a zpěvák Vojta Ducháček před svojí &Sohajkou. Když v plzeňském Pekle jeho velký sál každý měsíc zaplní zhruba pětistovka zájemců o dechovku a když se zde za léta konání pořadů Josefa Pospíšila vytvořila celá obrovská skupina abonentů, kteří vytváří mnohohlasý sbor zpívající s kapelou, to potěší srdce každého milovníka hudby. Mnoho kapelníků se shoduje, že takové publikum jako má Plzeň v republice není. A to plzeňská nátura patří k těm chladnějším na rozdíl od Moravy. Přesně to vyjádřila zpěvačka Strahovanky Marta Adámková: „Na lidovou hudbu jsou hodně zaměřené jižní Čechy a samozřejmě celá Morava. Tam je přístup k dechovce opravdu trochu jiný než v Čechách. Připadá mi, že Češi se tak trochu stydí za všechny své tradice a folklór, zatímco na Moravě se stále udržují.“
Co je tak špatného na dechovce, proč jí média i zaslepená část veřejnosti opovrhuje? Jeden zlomyslník mi dokonce jednou řekl, že jde o „přežitek komunizmu.“ Jistě dechová hudba vedla prvomájové průvody, ale nezapomeňte, také vedla armády do boje – třeba o písničce &Skoda lásky se říká, že pomohla vyhrát druhou světovou válku. A onen zlomyslník si neuvědomil, že nenáviděná hudba ho možná bude provázet na jeho poslední cestě ke hřbitovu. Mnozí říkají, že dechovka je vyšumělá, opakuje stejné rytmy, je zkrátka kýčem. Skuteční skladatelů lidových písní nebyli žádní intelektuálové. Vycházeli z denního, obyčejného života a svoje radosti i strasti přetvořili do písniček, které si rádi zazpívali a zpíváme je dodnes. A pokud jde o kýč – jím je zcela jistě řada operet a muzikálů, samotná libreta oper také dosti často nejsou žádným veledílem. Přeložte si texty do omrzení omílaných angloamerických písniček, které se na nás hrnou ze všech stanic. Kolik balastu a útoků na nízké citečky v nich najdete.
Jednou z velmi kvalitních kapel dechové hudby je Chodovarka z Chodové Plané vedená zpěvačkou a výbornou klarinetistkou Věrou Kestřánkovou
V obrovském množství skladeb lidové hudby se určitě kýč najde. Ale je tam také obrovské množství kvalitních děl, která by neměla zapadnout. Ostatně potvrdil to i záslužný cyklus pořadů Josefa Pospíšila „Za vesnickými muzikanty“, poslední silné a rozhodné slovo televizní dramaturgie, konkrétně odvážného producenta Radima Smetany a režiséra Rudolfa Tesáčka před tím, než jakási vlivná ruka tam nahoře dala této hudbě úplné utrum. Postoj naší televize i rozhlasu se názorně projevil při nedávném úmrtí zpěváka Standy Procházky (16.4.2016). Zatímco v Plzni při jeho devadesátce proběhla velká oslava a legenda naší dechovky byla korunována na „krále české lidovky,“ média mlčela jako zařezaná. Stejně tak to bylo při jeho odchodu do muzikantského nebe.Chtěl bych tímto článkem poděkovat všem pořadatelům, kteří se ve svých městech či vsích pokoušejí dechovou hudbu dostat k posluchačům. Jen namátkou jmenuji třeba již zmíněného Josefa Pospíšila, pana Ladislava Čecha z Horní Břízy, paní mgr. Martinu Míškovou z Přeštic, nebo bývalého organizátora koncertů v Oboře u Kaznějova Jana Kubíka. Dík patří organizátorům z Nýřan či Kramolína (abych jmenoval své nejbližší okolí) a celé velké řadě dalších, jejichž jména neznám, ale kteří propagaci této hudby věnují svůj čas i úsilí. Zároveň bych chtěl tak trochu probudit veřejné mínění, názory té „mlčící většiny.“ Proč se zapomíná na lidové umění, které se rodilo léta, které se předávalo z generace na generaci, proč se někdo bojí jeho bohatství a jeho síly? Již za Rakouska - Uherska se začalo říkat: Co Čech to muzikant. Mnoho bezejmenných a nadaných muzikantů obcházelo vesnice, vesničky a hrálo při všech možných příležitostech. Hráli hlavně pro radost z hudby, pro potěšení posluchačů, za pár grošů či za jídlo. Jak je tomu dnes? Kdo tohle tažení proti lidové hudbě odstartoval, kdo se ji snaží vymazat z naší paměti?
V únoru 2001 jsem v Plzeňském deníku napsal slova, která po patnácti letech ještě více nabyla na aktuálnosti. Jejich patetický tón bych dnes ztlumil, ale zopakuji je doslova:
„Začínám mít stále častěji neblahý dojem, že v tažení proti lidové hudbě jde o mnohem víc. O to zbavit náš národ národní hrdosti, zlikvidovat vše, co je bytostně české, lidové, a tedy tomuto lidu blízké. Sáhnout až na kořeny státnosti a ty – za jidášský peníz pro naše rozhlasové a televizní redaktory, diskžokeje a další, co veřejně produkují národu cizí balast – podřídit cizí průměrnosti a bezobsažnosti. Tady je nutno zvednout hlas a zavolat, dokud nebude pozdě: Češi, vzpamatujte se! Nenechte si vzít národní hrdost ani sahat na vlastní národní tradice. Nemusíte být milovníky některého žánru hudby, třeba právě té dechovky či třeba cimbálovky, ale braňte ji za každou cenu, protože je národním klenotem nevyčíslitelné ceny.“
Foto: tachovskydenik.cz, františekkmoch.webnode.cz, libkovanka.cz
Komentáře čtenářů
Několik posledních článků v rubrice Hudba
Letní tip: Za kulturou i památkami do Broumova
Jazz čtyř kontinentů a Nils Petter Molvær Group
Minireport z koncertu OneRepublic
Jazzový mág Antonio Sánchez & Bad Hombre v Praze
Jazz čtyř kontinentů a Tomáš Liška
Pro Ukrajinu: Česká televize pořádá benefiční koncert z Václavského náměstí
Igor Orozovič se vydává na hudební dráhu a svléká tmu!
Zažít letos Vánoce netradičně? Třeba s jazzem!
Richman Film propaguje hodnoty, o kterých se dnes nemluví
David Tixier trio s vůní francouzského šarmu v Jazzdocku!
Zveme vás na Koncert pro zdraví Pražanů
Hana Zagorová zdraví své příznivce z nemocnice
Na křídlech jazzu a flamenca v Jazzdocku
Zdenek Merta slaví sedmdesátiny
FESTIVAL VDĚČNOSTI v Neratovicích
Tomáš Klus vydává album ČAUČESKU
Influenza od Electric Lady je tu!
B5 Závěrečný koncert online
A5 Beethovenův Trojkoncert online
E3 Mladí sólisté II. online
Další články v rubrice Hudba
ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž
Copyright © 2001 -
2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.