Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Jiří Grossmann by 20.7. slavil 75

18.07.2016   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

S Miloslavem Šimkem tvořili kdysi dávno populární píšící dvojici. A textař, zpěvák, muzikant, skladatel, dramatik a herec Jiří Grossmann (1941-1971) získal první profesionální angažmá v Plzni po úspěchu hry Hoj, Štěchovice!, poctěné cenou ve zdejší soutěži. Hned po představení mu člen poroty Josef Koenigsmark nabídl místo v Alfě, kde dělal uměleckého vedoucího (1960-1963), Grossmann přijal a tím vlastně zradil Šimka, jehož soubor se vzápětí rozpadl.

Tak či tak, 28. 8. 1962 „zrádce“ nastoupil do hry Kdo to udělal? v roli „zlého žáka“ a v divadelní kapele souběžně válel na pozoun, basu, kytaru a banjo! Zpíval? Jen příležitostně. Ale napsal novou hru Noc a písnička. Tu však dramaturgie neschválila. I složil aspoň hudbu pro pohádku Popelka, v níž hrál, a měl titulní roli v Šesti ženách Viktora Jandečka. Tu hlavní také hrál v Rukavičkách pana Tartuffa. Kritik Ivan Růžička sice zjara 1963 tu hru v Pravdě setřel, i on ale vnímal v herci příslib. A v plzeňském rozhlase zatím Jiří točil písně Vyčítavé blues a Přetržené šle, které bohužel roku 1967 někdo smazal. Vzhledem k tomu, že už v červnu 1963 dostal soubor Alfy výpověď, se to může zdát neuvěřitelné, nicméně Grossmann stihl v Plzni odehrát 202 představení.

Jeho i Šimka pak zavolali vojáci. Svorně dělali konkurs do Armádního uměleckého souboru, kde se autorsky angažoval právě Koenigsmarg, který byl po odchodu z Alfy i šéfem jeho dramaturgie. Grossmanna přijal, Šimka ne. Obával se, že by co dvojice prosazovali vlastní texty? Pokud ano, oprávněně. Ale koncem roku 1964 byl Grossmann stejně zpět v civilu, projevily se známky jeho nemoci a stal se reklamním textařem Poštovní novinové služby.

Soubor jeho a Šimkových povídek v definitivní, Šimkem autorizované podobě se poprvé objevil teprve po převratu ve svazcích Povídky aneb Nechci slevu zadarmo (1993) a Návštěvní den u Jiřího Grossmanna (1999), ale v druhém už jsou jen dvě původně opomenuté prózy. Texty ovšem žijí i v akustické podobě, jak je načetli autoři, ale i Jiří Krampol. Na zvukových nosičích jich vyšlo 62 z celkových sedmdesáti. Nedostalo se jen na texty Blbec Zoul, Ples zahrádkářů v našem městě, Oko za oko, zub za zub, Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi, Jak jsem byl medákem, Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, Babička a Jak jsem zápasil s playboyem. Proč chybějí? - Z rozličných důvodů. Třeba Zoul parafrázuje zapomenutou prózu Václava Štecha (1859-1947) z přelomu století Nejlepší muž, předlohu Burianova filmu Nejlepší člověk, a dikcí spíš připomíná Švandrlíkovy humoresky. Poštmistr Baba je tu odkazem na Čapkova Kolbabu. Ale zatímco ve Štechovi pátrali po „nejlepším“, zde hledají obecního blba. Jistěže nejlepšího. - Další povídka Ples zahrádkářů je zas poplatná Formanovu filmu Hoří, má panenko (1968): předvádí sbor hasičů na vsi a rozkradení tomboly. Jen ten jednoruký bubeník je původní a básník Vít Šára předznamenal poetu Mirka Hýla z Rodinky Tlučhořových dvojice Kaiser-Lábus. Včetně verše „zalekni se ohníčku, máme dlouhou hadičku“ čerpá Ples z kontrastu dávných konšelů a někdejšího národního výboru, ironizuje Mičurina i Lysenka a dodnes zaujme zmínkou o kůrovci zakládajícím „panství“ v lesích. Název povídky je ovšem zavádějící. K plesu nedojde, ale jen na „pivní dožínky“ v altánu.

Pohádka o hrdlořezu Bořivojovi situovaná na plzeňské Slovany připomíná Leacockovy povídky a její hrdina zas Babinského. Rovněž se polepší a pracuje co zahradník. Vtip je ale hrubého zrna a končí ve stylu Švandrlíkových hororů: Zbývá dodat, že poslední hrdlo, které Bořivoj podřezal na rozloučenou se řemeslem, patřilo kadeřnici Karolině.
Hlavně technologicky zastaral další příběh Jak si naše rodina zakoupila magnetofon, ale uchvátí rázovitá figura nenasytného strýce Balouna, české verze žrouta karbanátků Wimpyho z Námořníka Pepka. To ovšem dílko nespasí. Hrátky nad magnetofonem s veršíky od jedné rodinky jsou příliš infantilní. To již spíš zaujme další z mnoha parodií na Babičku roubovaná na hned dva fenomény doby: potírání angličtiny a povinné hudební přehrávky. Ale humor stojí i padá s anachronismy a po obrozeneckém vzoru končí slovy „šťastná to žena“.

Druhá část textu vyjde 25.7.2016


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2622 s