Už zdaleka se na mě smála,

krok za krokem, jemnost sama.

Pavučinu touhy tkala,

lákala mě do neznáma.

Vítr pohladil jí vlasy,

dokonalý okamžik prosté krásy.

Zavřu oči v marném snění,

o tom, co může být a přesto není.

Její oči žádostivé,

vyřkly ortel duši chtivé.

Mou součástí se navždy stala,

znovu mě však nepotkala.



_{Fotografie: pixabay.com, autor: Adina Voicu}