Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Doktor Bolíto neboli Dolittle. 130. výročí narození jeho autora

08.08.2016   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Sto třicet let uteklo začátkem roku 2016 od narození klasika dětské literatury, původce neopakovatelné figury zvané dr. Dolittle. Příběh doktora Dolittla (1920) poprvé vyšel v češtině roku 1925 v překladu Žofie Pohorecké, a to pod následujícím sáhodlouhým titulem: Příběh doktora Málodělala, jenž jest kronikou neobyčejného života doma a překvapujících dobrodružství v cizích zemích.

„Všem dětem léty i dětem srdcem připisuji,“ dodá k tomu autor sám na straně sedm, přičemž předmluvu sepsal jeho vrstevník Hugh Walpole (1884-1941). Není to předmluva ledajaká. Sekýruje tu tehdejší „přepsychologizované“ psaní o dětech a Hugha Loftinga (1886-1947) pasuje na „jediného důstojného nástupce Lewise Carrolla“ (1832-1898). Načež dodává: „Dospělí se domnívají, že stačí, když užijí při psaní dětem dětskou řeč, ale není většího omylu. To celá autorova obrazotvornost musí být obrazotvorností dítěte.“

První světovou válku Lofting prodělal u irské gardy a již ze zákopů psal a kreslil dětem. Námětem se mu stal právě zmíněný lékař. A když nastal mír, odstěhovali se do Spojených států (1919), ale po Ostrovech se stýskalo, a tak se Loftingovo dílo stalo typickým projevem sentimentální anglofilie.
A nakolik také projevem xenofobie či misantropie? To ať posoudí každý čtenář už sám; ale faktem je, že dr. Dolittle upouští zcela bez uzardění od pomoci lidem jako takovým, a to ve prospěch zvířat.

„Těch měl na starost stále víc. Lidí stále méně, až zbyl jen prodavač masa pro kočky, ale ten byl chudý a rozstonal se vždycky jen o Vánocích,“ dočítáme se. Navíc...

Dolittle je infantilní, a pokud jej kupříkladu náhodou políbí žena, počne se „chechtat a rdít jako děvčátko“. Zato si ale osvojil pro potřebu komunikace s němou tváří 498 řečí, a to tak dobře, že v nich mohl psát knihy.
Lofting pábí, líčí zvířecí pacienty věrohodně, žádného nepolidšťuje a Walpole onen přístup jistojistě po právu staví do kontrastu s pojetím jiné klasické britské knihy pro děti, Žabákových dobrodružství (1908) Kennetha Grahama (1859-1932).

Lofting odmítl antropomorfizovat, nicméně svým zvířátkům neodepřel charakteristické rysy a ani je neochočuje, takže papoušice Polynésie doktorovi pere a pečuje o něj jako o své holátko, jak zvíme. Přitom ovšem existují meze, i má taky Polynésie místečko, kam vždy poodletí; asi jako každá manželka by je měla manželem mít vždycky zajištěno (dodal bych).
Ve spíži schovává Dolittle králíky, v piáně bílé myšky (v sekretáři by totiž nastydly), v komoře má veverku a dole ve sklepě ježka. A každičké z těch zvířat disponuje vlastním vchodem. Dokonce i myši měly malinký průkop do sklepa a v řadách trpělivě čekaly, až je přijde uzdravit.“ A taky že přišel, chodil dál a zvířatům celého světa se stal proslulým. Jak zvíme, stal se jim dokonce známější než obyvatelům Západní Anglie.
„A byl šťasten,“ dodává optimisticky Lofting. „Žil rád.“

Dolittle měl také sestru Sáru, ale ta se raděj vdala, než by sdílela dům s krokodýlem, s kachnou Kvakva (jež doktorovi stele), se psem Jupíkem, s opičákem Zizim (jenž vaří a vše opraví), se sovou Huhú (která znale vede účty) a se seletem Chrochro, které zahradničí a má poetické sklony, jak dokazují i tyto jeho (ne)štěpné verše:
Sejdeme se na hnojišti,
až se měsíc spustí níž.

Na Loftingovu knihu navázalo tucet pokračování, která se jmenují Cesty doktora Dolittla (1922), Pošta doktora Dolittla (1923), Cirkus doktora Dolittla (1924), ZOO doktora Dolittla (1925), Karavana doktora Dolittla (1926), Zahrada doktora Dolittla (1927), Doktor Dolittle na Měsíci (1928), Kniha prasátka Chrochro (1932), Návrat doktora Dolittla (1933), Doktor Dolittle a Utajené jezero (1948), Doktor Dolittle a zelený kanárek (1950) a Příhody doktora Dolittla z Loužovic nad Močálem (1952), a sepsal i další pozoruhodné knihy včetně románu Přítmí magie (1930). U podobných sérií kvalita někdy upadá, ale tady ne. Snad nejlepší jsou díly prostřední.
Roku 1925 se ovšem první část ságy neobjevila jenom v Čechách, nýbrž i v sovětském Rusku, a to jako regulérní plagiát Korněje Ivanoviče Čukovského (1882-1969). Odlišnosti jsou, pravda, značné a třeba král černochů je tu zhněten dohromady s vůdcem pirátů Ben Alim v loupežníka Barmaleje, kteréžto zvučné jméno pak Čukovskij za války přiřkl Hitlerovi: v knížce Udoláme Barmaleje (1943). Srovnáním této adaptace s předlohou se u nás ve své disertační práci zaobírala svého času Iva Vopálenská (2001).

Co dál? Roku 1946 ilustroval Čukovského verzi dokonce Josef Lada a nový překlad Růženy Novotné vyšel ještě podruhé (1949). Znova pak Bolíta přeložila Ludmila Dušková (1969), a právě kresby Evy Šalamounové (tehdy ještě ne Natus-Šalamounové) z toho vydání mě v dětství uhranuly. Ne tak už provedení Jaroslava Němečka z další reedice Doktor zvířátek (1974).
V Rusku, abychom se vrátili, vznikla ovšem i veršovaná Čukovského verze, která děj zredukovala jenom na chrabrou pouť doktora do Afriky, kde „Ajbolit“ zbaví chorob snad veškerou faunu. Právě tyto verše mi kdysi překládala matka, ale je to opravdu dávno, takže to ještě neskončila éra diapozitivů. Oč šlo?

Vždycky se zatemnilo, ale ne že by se vyvolávaly fotky či duchové. Místo toho se na stěnu promítaly obrázky z celuloidových pásů, a právě tou formou byl Bolíto u nás vydán roku 1961. Vypadá jako pracovník Červeného kříže a léčí zvířata pod pyramidami. Je ovšem fakt, že ve třech letech vám to bohatě stačí.

Zážitek jiného typu mi trochu později zprostředkovala televize, a to vánočním uvedením Attenborouhgova muzikálu Doktor Dolittle (1967). „Dva tisíce zvířat,“ lákali tenkrát do kin děti v časopise Ohníček. „1500 herců! Čtrnáct písní.“ A mě, jak si vzpomínám, obzvlášť dojala jedna scéna. Tři hrdinové filmu (mladík, dívka a kluk) tu opustí doktora, protože ten se rozhodl zůstat v Africe se zvířaty, a plují do Anglie uvnitř ulity obřího hlemýždě, nicméně steskem se „snad utopíme v moři slz,“ připadá chlapci. A než jsem ten večer usnul, taky já se choulil v pomyslné ulitě. Jako bych byl Dolittle.

Tehdy šedesátiletý herec Rex Harrison (1908-1990), jenž jej představoval, ovšem nebrečel a předvedl po My Fair Lady nikoli poprvé, že hvězdou muzikálu lze být, aniž umíte zpívat. Za píseň Mluvte na zvířata dokonce převzal Oscara.

Nu, a který z Loftingem líčených tvorů je nejpodivuhodnější? Určitě živoucí odměna opic doktorovi, jednorožcův prapravnuk; a jelikož v časech prvého vydání knížky byl aktuální objev okapie, byl inspirován jí. Touto gazelou. I když, pozor, děj příběhů doktora a jeho zvířátek se odehrává již ve třicátých letech devatenáctého století.

V původním českém překladu se živoucí dárek jmenuje Šupsem-huptam, disponuje hlavami na obou koncích těla a minimálně jedna hlava vždycky bdí. „Ale jsem tak plachý, že nesnesu, aby se na mne kdokoli díval,“ informuje nás tato potvora, což naštěstí přímo koresponduje s doktorovou povahou. A ačkoli ještě předtím onoho dvouhlavce nikdy nikdo nepolapil, teď „KUK“ bezelstně svolí, že bude sdílet Dolittleovu domácnost!

Do češtiny převedla Loftingovu první knížku naposled Jarka Vrbová (2002) a pozorně odstranila i záměnu Karla II. za Karla I., která se mihla v překladu starším. Jenže na další díly u nás od té doby nedošlo a lze jen vyčkávat, kdy se Albatros k Loftingovi vrátí. Napřesrok., tj. sedmdesát let po jeho smrti? Kdo ví, ale doufejme. On sám se do Anglie nevrátil nikdy, aby zesnul v kalifornské Topanze 26. září 1947. Jím vysněný svět existuje dál.




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2615 s