Tohle je základ nové knihy Martina Sichingera POSLEDNÍ SUMAVSKÁ PASTVINA. Kniha má dvě části – v té první autor zachycuje konec první světové války a konečné křeče Rakouska-Uherska, v druhé pak se posuneme o téměř čtyřicet let dopředu do období konce druhé světové války. Právě konfrontace těchto dvou období v části &Sumavy kolem Vimperka a Modravy, podobnost dějů, které  se jakoby v mírně pozměněné podobě podobají, je hlavním motivem knihy.

Průvodcem je nám hlavní postava knihy poručík Reiner. Nejprve ho poznáme jako vojáka 11. píseckého pěšího pluku, který věrně sloužil císaři a teď musí shodit rakouskou uniformu „Válka, kterou prohrál, skončila, nadešel čas proměnit se v jejího vítěze.“ A tak Reiner přijímá nový úkol, jímž ho pověří jeho dřívější velitel, nyní už plukovník rodící se československé armády. Spolu se „svými muži“ se vypraví ochránit skladiště ve Vimperku a vyčistit město od českých Němců a Rakušanů, kteří zde (stejně jako v Liberci, Opavě a ve Znojmě) chtějí vyhlásit &Sumavskou župu Bohmerwaldgau a připojit se ke státu, v jehož vznik doufají – k Německému Rakousku.

Zmatený voják, navíc popletený námluvami s dcerou textilního podnikatele Marií, úkol poměrně lehce splní, stane se „hrdinou,“ ale už ho čeká další pověření – zastavit pašování z Rakouska přes Německo na české území. Nejde jen o kulomety, pušky a pistole, ale, jak se ukáže, především o duševní majetek – patenty, výkresy, dokumentaci či prototypy zařízení. „Ti, co prohrajou, potřebují poschovávat svoje poklady“ a vedle Francouzů a Angličanů jsou to hlavně Američané, kteří „kradou patenty, kde můžou.“

Složité a náročná cesta, vede k údolí Javoří slatě, přes hranici k vesnici Buchenau a pastvině Hochschachten, odkud vyráží pašerák Langfus směrem do Čech, a pak k místní, těžce objevitelné, pastvině Kašperschachten. Paš Reiner získá,  pomůže přitom zachránit život Langfussovi a jeho dětem. To ještě netuší, jak bude jeho pomoc potřebovat po skončení té druhé války, kdy je na stejné místo poslán znovu. Po téměř čtyřiceti letech je situace na rozhraní Čech a Bavorska podobná. Reiner je vylákán falešným dopisem jeho bývalé milé z USA a jde opět pro „paš“. Čeká něco jako prototyp supertanku Porsche, infračervené zařízení pro noční válku, magnetické pásky či třeba recepty na vaření piva. Kdyby jen tušil, že pašovaným zbožím, které musí složitě transportovat, bude stádo původních extrémně odolných šumavských selských ovcí „šumavek“, které se mělo zachránit před křížením s rumunskými a ruskými plemeny a mělo sloužit pro lékařské výzkumy kmenových buněk. Opět šlo o to je zachránit jak před Rusy, tak před Američany.

Sichinger vychází ve své knize z dokonale prostudované historie části &Sumavy a je až neuvěřitelné, jak dokáže vystihnout dobovou mentalitu smíšeného česko-německého obyvatelstva, jejich strach před novým uspořádáním i obavy před těmi, jimž nevěří (jako třeba Masaryk). Takto podrobně se znalostí situace se snad tuto dobu nikdo ze spisovatelů nepokusil popsat. Podobně je vystižena nálada po skončení druhé světové války a obavy z ruského pronikání. Sichinger, jako vimperský rodák, také zjevně dokonale zná tuto část &Sumavy, po níž se poručík Reiner tolik natrmácí. Přestože mnohý čtenář zmiňovaná místa může znát a jak se v poznámce na závěr dočtete lze najít (na mapě i ve skutečnosti) i původní německou pastvinu Hochschachten. Z té druhé, jí podobné, Kašperschachten „zbyla jen rozpadající se kamenná zídka“ a čtenář by ji asi hledal stejně obtížně jako poručík Reiner. &Skoda, že nakladatelství nenapadlo vložit do knihy podrobnou mapku, z níž by bylo patrné, kudy chodili pašeráci a kudy Reiner nesl (a vedl) paš. Některá místa se zdají být od sebe přespříliš vzdálená i pro zdatného chodce a někdy jen žasnete – třeba jak se dostalo stádo koní z Kotouně u Nepomuka do Bavorska a odtud je hnáno do Čech?

Tím, že jako hlavní téma kniha konfrontuje dvě období po válkách, trpí hlavní postava. Poznáváme ji dvakrát v kritických situacích, ale nedozvíme se nic o Reinerových osudech v mezidobí. Jen na začátku druhé knihy najdete zmínku o tom, že ještě před druhou válkou utekl do Francie a Anglie a zapojil se do bojů u Dunkerque. Jaká byla jeho kariéra v československé armádě první republiky, když zůstal stále poručíkem? Je zde jen zmínka, že byl rozpuštěn 11. písecký pluk a  „ti, co bojovali na východní frontě mu dávali najevo, že mezi ně nepatří.“  Pak už víme jen, že po Únoru ho poslali z Vysoké školy válečné na dovolenou, což byl v podstatě vyhazov. Čtenář, který je zvyklý se s postavou identifikovat, bude tyto biografické mezery postrádat. Podobně je to i s ostatními postavami knihy, o nich bychom rádi věděli více - třeba o Valentovi - v knize jsou jen schematicky načrtnuty. V každém případě je nová Sichingerova kniha mimořádně zajímavá. Především proto, že se v ní daří zmapovat nelehkou situaci lidí na pomezí dvou států v kritických dobách a že se autorovi podařilo proniknout k jejich tehdejším obavám a způsobu myšlení. Tím, že dal románu formu „jihočeského westernu“ podtrhl dramatičnost méně známé historie česko-německého pohraničí. Je z ní cítit, že „novodobý Klostermann“ Sichinger ve svém čtvrtém dobrodružném románu (předcházely knihy CUKROVÝ KLAN, SMRT KRÁLE &SUMAVY, DUCHOVÉ &SUMAVY A MEYROVO SKLO) dozrává a lze se tak těšit na další příběh pražského učitele, který tak dobře poznal a zná divukrásnou &Sumavu.
Ilustrační fota pastviny Hochschachten s prastarým bukem: bayerwaldnatur.de, nationalpark-bayerischer-wald-fotocommunity.de

****************************************************

Martin Sichinger: POSLEDNÍ &SUMAVSKÁ PASTVINA
Vydalo nakladatelství 65. pole Tomáš Brandejs, Praha 8 v roce 2016
 
 Ukázka z knihy
Reiner slyšel jen krev, která mu bušila ve spáncích. Z fronty byl zvyklý na dunění palby, ale po osamělém výstřelu zavládlo nad mrtvým pašerákem ticho, jako by se s ním pastvina loučila.
Bláto pod Langfussem bylo uhlově černé, země na sebe navlékla smuteční šat.  
Pistole ležela dva metry od Reinera, jenže se musel krýt za Langfussovými zády. Střelci mohli být všude.
 Na otevřené pastvině byl v pasti a na nůž v Langfussově rukávu nedosáhl.
Přivedl sem Langfuss Američany?
V trávě se ozvaly kroky.
Ptáci se rozcvrlikali, stromy rozvrzaly, nad lesy zakřičelo káně tak divoce a osaměle, jako by přilétlo jen proto, aby si odneslo Langfussovu duši.
Muž v uniformě SNB došel na místo, kam Reiner odhodil zbraň, sehnul se a strčil ji do kapsy.
„Vstávej, blbečku.“
Bývalý revírník Mašek je měl nejspíš celou dobu na mušce. Když Reiner odhodil pistoli, Maška zaskočil a donutil ho vystřelit. Svou prosbou o pomoc vlastně Langfusse zabil.
„Klekni si.“
Země byla tak mokrá, že se Reinerovi okamžitě promočila kolena. Studený pot mu stékal po zádech a ruce se třásly.
Mašek mu na pravý spánek přitiskl horkou hlaveň, která páchla střelným prachem.
„Slavnej poručík Reiner, vimperská legenda. Některý ksichty člověk z hlavy nedostane.“ Mašek mu přitlačil zbraň na stejné místo, kde se táhla jeho jizva, a Reinerovi se krev ve spánku rozhučela jako řeka