Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Zdeněk Kukal vás naučí milovat oceán během pěti minut

17.10.2016   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Rozhovor s oceánologem a autorem mnoha populárních knih. 
Doyen české oceánologie a někdejší dlouholetý ředitel Ústředního ústavu geologického docent RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc. je absolventem Univerzity Karlovy a deset let pracoval v Radě vlády pro výzkum a vývoj.

Co víc, skoro deset roků žil v různých částech světa, povětšinou právě na oceánech. Byl také profesorem na univerzitách v Kuvajtu a Bagdádu a ve státní službě státu Irák pracoval co hlavní geolog. Na výzkumných lodích se plavil v Perském zálivu, Černém moři či Atlantiku. Řadu let přednášel a ještě občas přednáší po světě. Napsal řadu knih včetně titulů Základy oceánografie, Geologická abecedaAtlantis ve světle moderní vědy, Záhada bermudského trojúhelníku, Přírodní katastrofy, Oceán-pevnina budoucnosti. Je spoluautorem Soumraku kouzelníků, Hradů Čech a Moravy, Geologické paměti krajiny. Ctí poezii, hraje dobře na klavír. Věnuje se mnoha sportům, nebo se jim rozhodně věnoval, o tom viz dál. 

Nezaměňujme však Zdeňka Kukala staršího s jeho synem Zdeňkem Kukalem, který založil jednu z prvních cestovních kanceláří u nás (1990) a vystudoval ekonomickou a regionální geografii na UK.

Vystoupil jste v plzeňské Polanově síni v cyklu Záhady a záhadologové, který uvádím, a zajímavě jste mluvil například o vírech. Víří jich v mořích totiž víc, než jsme tušili: Jak se na to přišlo?

To, že oceán je plný neznámých vírů, je poměrně novým objevem. Časosběrné družicové snímkování odhalilo víry na všech částech oceánského povrchu. Jsou různě velké. V průměru od několika kilometrů až do jejich stovek. Nejsou stálé, mění se, posunují, některé brzy zaniknou a nejvíce jich je na hranicích mezi stálými proudy, které tvoří koloběh zvaný gyry.
Tyto menší, nestálé víry, se liší od Maelströmu (o kterém psal už E. A. Poe) a podobných vírů, známých ze severských průlivů. Ty jsou vázány na silné dmutí v místech, kde je odlivový proud obzvláště silný, a takové proudy mají na svědomí mnoho námořníků. Ale představte si, že na některých jejich místech dokáží jistí machři surfovat!

Je definitivně stanoven nejhlubší bod oceánského dna?

Největší hloubka oceánu je jednou z největších oceánských záhad vůbec. Ve starých učebnicích a na starších mapách stále čteme, že je 11 041 m (ruské měření) nebo 11 022 m (americké měření). I další čísla se objeví a téměř všechna se vztahují k Marianskému příkopu v Pacifiku. Pozor, A ve slově Marianském je krátké. - Ani nejmodernější sonar neumí změřit hloubku přesně a v hloubkách kolem 10 km se může splést až o 20 m. Kromě toho mají podmořské příkopy příkré srázy, hlavně ty připevninské, obvykle je to 4-8 stupňů, byly však nalezeny i čtyřicetistupňové svahy. Sonarové impulzy se tak odrážejí nejen ode dna, ale i od stěn a obraz je rušen.V roce 1960 se zdálo, že bude vše jasné. Francouz Jacques Piccard ze slavné rodiny a americký kapitán Don Walsh se připravovali v batyskafu sestoupit do Marianského příkopu a potvrdit největší hloubku. Batyskaf se jmenoval Trieste a musíme to číst tak, jak se to píše, protože byl opravdu vyroben v Terstu (italsky Trieste). Dosedl do prohlubně a hloubkoměr naměřil 10 912 m. Lákavá jedenáctka dosažena nebyla. O další útok na ni se pokusil vědec, technik, a režisér James Cameron v roce 2012 v ponorce Deepsea Challenger. Ponořil se rychle, ale zase se ta tisícovka nepodařila. V prohlubni Challenger dosedl na dno v hloubce 10 908m. Místo je přes 30 km západně od přistání Piccardova. Co teď? Máme dvě hloubky: 10 908 a 10 912 m, víme ovšem, jaké jsou odchylky v možnostech měření, a tak jsou v podstatě stejné. Sám bych řekl, že to je 10 910 m plus minus pár metrů, ale přijde někdo další s lepší ponorkou, najde třeba ještě nižší sníženinu a bude to jednoznačné.

Řadu let jste žil na výzkumných lodích, např. na německé v Perském zálivu. Dostal jste se na těchto cestách do nebezpečí?

Téměř vždy se člověk dostane alespoň do nepříjemností; třeba na vrtné lodi jsem byl svědkem těžkého zranění technika lodním jeřábem. Nejriskantnější byla expedice vystrojené bulharské lodi Družba na černomořský šelf. Hledali jsme tam zásoby železných rud, při jedné z cest jsme u sonaru pozorovali dno a najednou se objevilo něco, co tam nepatří. Bylo to v hloubce něco přes 30 m, pokusili jsme se zakotvit a poslali dolů dva zkušené potápěče. Za pár vteřin se vynořili a jeden řval: „Kotva jede do hromady min.“ Kotvy šly nahoru, byl dán zpětný chod, místo se muselo vybójkovat. Samozřejmě jsme vše oznámili pobřežní bulharské marině. Po dvou dnech nám sdělili, že to byly ještě aktivní miny z druhé světové války. Do vody je shodili Němci, když utíkali z černomořských přístavů. „Byla by to pěkná rána, kdyby opravdu kotva narazila na miny,“ říkali jsme si.

Holdoval jste a holdujete sportu; tenisu, plavání, atletice, basketbalu. Taky jste se potápěl?

Sport by měl být součástí života. Udržuje tělo v kondici, učí vyhrávat a prohrávat. Začal jsem v mládí lehkou atletikou docela úspěšně a pokračovalo to sporty dalšími. Podle kamarádů, podmínek i možností. Na řadu přišel box, pak basketbal. Pak tenis, který mě drží dodnes. Nějakou zkoušku z potápění jsem udělal, ale pod hladinou za mě pracovali profíci. Jak postupuje život, snižuje se výběr sportů a samozřejmě výkonnost. Ale co. Člověk může z aktivního sportu přecházet na pasivní a snít, jak ve finále Wimbledonu porazil Federera nebo v boji o mistra světa těžké váhy v boxu Vladimira Klička. A proč ne oboje? Aby člověk nebyl zbytečně příliš skromný!

Jak je to s regulérností „nového“ oceánu okolo Antarktidy; co tvoří hranici? Proč se na nejstudenějším kontinentě na rozdíl od Arktidy neotepluje?

Antarktida se poměry liší od Arktidy; obtéká ji cirkumantarktický proud a kolem něj ještě největší proud v oceánu vůbec, Proud západních větrů. Ty dva zcela izolují antarktický kontinent od zbytku oceánu, a proto je těžké říci, zda se celý odledňuje a jak rychle. Na některých částech to i naše expedice pozorovaly, ale na celém kontinentu to těžko posoudíme. Antarktida je izolovaná i tím, že jde o kontinent v moři. K Atlantskému, Tichému, Indickému a Severnímu ledovému oceánu tak přibyl další. Jižní moře. Táhne se od 66. stupně na jih a je to linie, podél které se chladné antarktické vody noří pod teplejší vody vyšších zeměpisných šířek. Arktický oceán se pak od Antarktidy liší tím, že je propojen s oceánskou cirkulací. Proniká do něj severní větev Golfského proudu, má napojení na Grónské a Norské moře, ba na Tichý oceán. Pozorujeme, že se zbavuje ledu, dokonce lze vypočítat, kolik ledu průměrně za rok odtaje, a tak jsme tu svědky mohutného oteplování Země.

Dno moří je známo stále lépe a lépe. Je proto dnes už možné vyloučit existenci údajně se propadnuvších „kontinentů“?

Hledání Atlantidy patří k docela ušlechtilým zábavám, vždyť sám Platon popsal její civilizaci, tamní znalost písma, vyspělé politické zřízení, armádu, architekturu i konečné vítězství nad nepřáteli, které však skončilo obrovskou katastrofou. To vše se dá najít v jeho dialozích Kritias a Timaios; Země Mu a Lemurie jsou však výplodem esoteriků. Kam by se vešly? Vždyť je dnes oceánské dno provrtáno víc než dvěma tisícovkami hlubokých vrtů, podle nichž můžeme sestavit jeho historii od druhohor dodnes. Něco se ovšem pod hladinu oceánu ponoří, ba propadne; třeba velké výlevy láv, které po poklesnutí zatopila mořská hladina.

Upřímně vám povím, že jsem po vašem pořadu přestal zcela věřit na bermudský trojúhelník. Činím správně?

Gratuluji vám. Proti všem těm nesmyslům, které propagují bermudský trojúhelník, by stačil jediný argument. Copak by nejznámější pojišťovna Lloyds nezvýšila pojistné, kdyby tam opravdu mizelo tolik lodí neznámým způsobem? Dalším argumentem je, že Lloyds vede přesné záznamy o ztracených lodích a při jejich prostudování (a já tam byl) se dozvíme, že v údajném trojúhelníku se ztratí daleko méně lodí, než by se podle počtu oceánských plavidel ztratit mělo. Z dalších nesmyslů, které se stále objevují, jen vybírám. Jeden z letců tvrdil, že potkal zkrabatělý prostor. Cesta z Androsu do Fort Lauderdailu mu trvala o půl hodiny méně, než měla, a benzínu mu zbyl přebytek. Nebo: Na dně je spousta křemene, který vysílá elektromagnetické vlnění, ohrožující lodě. Opravdu? Ve skutečnosti je tam jednak vápence, jednak křemen. A ten by se tak nechoval.

Co tzv. Biminská zeď?

To prý je zbytek atlantské civilizace na mořském dně a vládne nadpřirozenými silami. Přitom prostudování Geologickou služby Spojených států dokázalo, že jde o přírodní útvar, zbytek korálového útesu.

Své poutavé vyprávění v Plzeňské knihovně jste prokládal verši. Viktor Dyk psal o deváté vlně, ale prý neexistuje. Jak legenda vznikla?

O deváté vlně se mluví dlouho. S přáteli jsme na břehu moře také počítali, zda ta devátá bude největší; nikdy bohužel nebyla. Ani stopování vln ze satelitů nic podobného neodhalilo. A proč devítka? Byla v antice posvátné číslo. I Platon datoval Atlantidu do doby před 9000 lety, v Egyptě se ctila, v jiných civilizacích a náboženstvích též.

Zdroj foto: pixabay.com (autor Fotoworshop4you), archiv autora



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2711 s