Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Jak začínal spisovatel Bob Dylan

29.10.2016   Ivo Fencl   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Nositel Medaile svobody (nejvyššího amerického vyznamenání), obyvatel Rokenrolové síně slávy, držitel filmového Oscara i prestižní literární Pulitzerovy ceny Bob Zimmerman (*1941), jinak také autor obrovských hitů Časy se mění a Blowin´ in the Wind, sice Nobelovu cenu za literaturu možná nepřevezme (zatím aspoň nereaguje), nicméně přiřknuta mu byla.
Právem?
Ne.

Ale je pravda, že Nobelovu cenu jako takovou už dostali neprávem mnozí. Dylan, jak si Zimmerman odedávna říká, mezi nimi jako ten nejpodlejší dozajista uváděn nebude.
Na spisovatele nicméně dlouho disponoval až příliš roztěkaným mozkem a otázkou zůstává, zda ten mozek netěká dodnes.
Podle všeho chtěl už v první polovině šedesátých let naprosto vědomě stvořit něco jako „beatnický román“ a někdy v lednu 1964 proto psal slavnému básníku a vydavateli Ferlinghettimu a bezostyšně mu lhal. Lhal mu nejen o tom, že takový román píše (ačkoli nikdy žádný skutečný román nenapsal a prostě na to ani nemá), ale rovněž mu lhal o tom, že dotyčné veledílo bude „v nejlepší beatnické tradici otevírat vědomí a sahat ke hvězdám“.
Nutno doznat, a to zase ano, že téhož roku dal Bob skutečně dohromady nějaké věty (když už ne román) a že výsledný text doplňoval ještě napřesrok. A naposled roku 1966.
Roku 1971 ho pak nechal vydal pod titulem Tarantule (česky 1997). Vydání se ujalo nakladatelství Macmilian jako Dylanovy první knihy, nicméně dokonce i jejich redaktor přes poezii (natož pak ten přes prózu) označil dílo za čtenářsky „nepřístupné“. Podle recenze v New York Times pak určitě nešlo o jakoukoli „literární událost, protože Dylan prostě není spisovatel... Je to zastaralá veteš,“ dodává kritik Robert Christgau.
„Děj chybí, je ztracený a zapomenutý. Nebo možná ani nikdy žádný neexistoval,“ charakterizuje Dylanův blábol dokonce i výrazně mu nakloněný jeho životopisec David Dalton. „Dylan tu zanedbal přetvoření formy,“ míní. „Knížka postrádá smysl.“
A to skutečně postrádá. A zrovna tak pointu, ale to Dylanovi nezazlívejme. Není snadné vymyslit pointu nesmyslu.
Co zato text nepostrádá, je autorské ego a drzá namyšlenost. „Předpokládám,“ píše doslova Bob Dylan, „že jste všichni četli a pochopili Freuda, Dostojevského, archanděla Michaela, Konfucia, Santovy trpaslíky, Einsteina, Melvilla, Porgy Snakera, Johna Zulua, Kafku, Sartra, Prcka a Tolstého; takže to bychom měli. Má práce začíná už jen tam, kde oni skončili. Nic víc. Najdete v ní v kostce naprosto vše.“
Co dodat k tak očividné provokaci? Jedno určitě. Už roku 1969 se knihy bohorovně zřekl Dylan sám!
„K tomu, abych to dal dohromady, mě vlastně donutil Albert Grossman,“ rozhlásil, přičemž Grossman byl jeho manažerem a mužem nesporně autoritativním, jak Dylan opět sám připomněl. A Tarantule? Zůstaňme v klidu. Není to žádná beatnická próza, ba je výsměchem veškeré beatnické próze. William Burroughs, pravda, užíval tzv. střihové metody, ale je otázkou, zda to z něj dělá dobrého spisovatele; je to skutečně otázkou. Dylan pak bohužel nezvládl ani tuto střihovou metodu.
V Anglii roku 1965, když tam byl na turné, se ho jedna novinářka přímo zeptala, jak „střihovou“ Burroughsovu metodu aplikuje, načež vzal Dylan nůžky a noviny, noviny začal stříhat a překládat a znovu je stříhal, ale nepracoval s textem, pracoval s papírem. Nato jeho kousky rozhodil a zeptal se tazatelky: „Chápete? Došlo vám to?“
Jako provokace opět dobré, ale třeba takový Hrabal by tím asi v šedesátých letech stěží prorazil. Nemyslíte? A sám Dylan se roku 1969 přiznal:
Dělal jsem rozhovory před koncerty a po nich a novináři se pořád ptali: „Co jiného ještě píšete? A já odpovídal: „No, já nic moc jiného nepíšu.“ A oni na to: „Ale jděte. Musíte přece psát další věci. Řekněte nám něco jiného. Píšete knihy?“ A já jim říkal: „Jasně, samozřejmě, že píšu knížky.“ A když nakladatelé viděli, že píšu knížky, začali mi posílat smlouvy... Podepsali jsme tu, za kterou bylo nejvíc peněz, a pak jsme jim dlužili knížku. (Z knihy Kdo je ten chlap? Překlad Ladislav Šenkyřík. Pozn. IF.)
A pak tedy nakladateli dlužili manažer a Dylan knížku. Takže vznikla. Ale horší knihu o ničem vytvořil snad už jen Andy Warhol a Tarantule dokonce údajně obsahuje i jednu z pěti nejnesrozumitelnějších vět napsaných rockovými hvězdami, která zní: „Teď není čas chovat se pošetile, obuj si tedy holínky a skoč na klauny-šmíráky.“ Najdou se, uznávám, lidé, kteří si v té větě něco najdou a jistý Robin Witting dokonce napsal kapesního průvodce Tarantulí pod názvem Mínění pomeranče.
Nu, snad by teď bylo na čase přeložit i Mínění pomeranče do češtiny.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3259 s