„Nejtěžší dostih nevyhrávají nohy koně, nýbrž jeho srdce.“ (Jean Trarieux)
Kdo se o koně stará, ten to samozřejmě ví, a neplatí to jen pro dostihy. Bez vztahu ke koním to nejde, a to je vidět, někdy na první pohled…



Koník je vděčný námět pro fotografa, zvlášť když se jich sejdou na jednom místě čtyři, dva bělouši, hnědák a vraník. Pozoroval jsem je, jak využívají poledního klidu, oni čekali na vystoupení a já zase, zda se náhodou v jednu chvíli neseřadí za sebou, jak políčka na šachovnici.



Dřív, než povozy formanů nahradila železnice a než koně na statcích vystřídaly traktory, jste mohli koně potkávat skoro všude. Dnes už je jen málo možností dostat se ke koním tak blízko, že si na ně můžete i sáhnout, tedy pokud vám to koník i jeho doprovod dovolí…

 

Jestli doba dávno minulá neměla i určité výhody… Spánek nerušily tramvaje, dálnice nebyly ucpané, koník nepotřeboval tankovat u čerpací stanice, jezdec nemusel hlídat kontrolky na palubní desce a pro řízení nebyl potřeba volant, stačila uzda…

 

Rád si připomínám dobu, kdy zvuk koňských kopyt na kamenné dlažbě nebyl ničím výjimečným a dámy zdobil úsměv a dokonale padnoucí, do detailu vypracované kostýmy…

Frýdlantské Valdštejnské slavnosti jsou jednou z možností, a i když nejste místní, rozhodně se vyplatí si přivstat a nepromeškat dobu, kdy se průvod řadí a pak se jen pomalým krokem blíží k náměstí.

 

„Přítomnost je to, nač budeme v budoucnosti vzpomínat.“

Je to jen pouhá náhoda, snad jen shoda okolností, že na fotografii zůstal zachycen krátký okamžik, kdy obě dámy pohlédly směrem, kde jsem stál. Ano, je to správně, obě dámy, protože koník není on, ale ona, a dámské sedlo měla na sobě poprvé.