Ten večer si pamatuji velmi dobře. Kolegové z práce mě tehdy zlanařili na vychvalovaný nový český film, Rodinný film. A protože se tak často nestává, abychom šli po práci společně do kina, změnila jsem onehdá plány na večer. Bohužel.

Toliko opěvovaný Rodinný film slovinského filmaře Olmo Omerzu se „se zamýšlí nad tím, jak se dvě dospívající děti vypořádají s nečekanou svobodou, když se jejich rodiče vydali na plavbu jachtou po oceánu. Ukazuje, co udělá odloučení s dosud fungující rodinou. Navíc, když do rodinného "testu" nečekaně vstoupí dramatická událost,“ dozvídám se z článku, otištěném na Novinky.cz. Zvláštní. Nám všem, a to jsme učitelé, čili čistě teoreticky vzdělaní a, dovolím si říci, že snad i inteligentní, lidé, tento kousek totiž připadal především jako naprostý bezduchý blábol, na kterém nás nejvíc zabolela cena za vstupenku. Ten večer si pamatuji velmi dobře. Už dlouho jsem z kina neodcházela tak naštvaná. Ti z vás, kteří jste tento vskutku zcela zapomenutelný filmařský počin neviděli, vězte, že mezi scénami, kde se něco děje (kterých je velmi poskrovnu), diváka oblažují dlouhé záběry na puberťáka jedoucího na koloběžce, mnoho, patrně velmi duchaplných, leč naprosto zbytečných a nic neříkajících scén, korunovaných asi desetiminutovým bojem psíka na mořském pobřeží o holý život. Abychom ale filmu neupírali děj, je tam. Scénárista si jej "vypůjčil" z nepopsatelně lepší Operace mojí dcery. Ale pššt.

Ano, jsem si vědoma, jak zaujatě tyto řádky vyznívají, ale každý pohár trpělivosti jednou přeteče. Člověk se skutečně nestačí podivovat nad pokrytectvím současné filmařské generace, která na jednu stranu – snad i oprávněně – pláče nad nedostatkem financí tekoucích do českého filmu, nicméně, ve chvíli, kdy už nějakou tu korunu schrastí, je to (chudák) divák, který se v pravdě nestačí divit. To vše nakonec korunuje Cena kritiků, tedy lidí, kteří by v první řadě měli rozlišovat mezi uměním a slátaninou, kterých se nám v posledních letech rodí opravdu požehnaně.
Rodinný film považuji jednoznačně za jednu z nejpitomějších věcí, které jsem v kině kdy viděla. Film mě, ani většině ostatních – soudě dle hlasitého nadávání ve vyprodaném kině – nepřinesl vůbec nic než hluboké zklamání. Ne, skutečně jsme se následně nijak nezamysleli, nekamufluji tu hluboké duševní pohnutí, které po zhlédnutí tohoto „cosi“ asi mělo následovat. Byla to jednoduše nuda až na půdu a podnět ke vzteklému rozhovoru s ostatními, jak někdo může zaplatit takovou...ale ne, přesvědčte se raději sami. Na vaše názory pod tímto článkem se upřímně těším už teď!

foto:
http://www.bfnn.co.uk
http://pinbacker.cz
 


Po projekci jsme se cítili zhruba takhle...