Kdo vlastně byly Sirény? Rozhodně se s tímto výrazem jistě nesetkáváte poprvé - stejně jako já ne. Už ve starých řeckých bájích jste se mohli dozvědět, že Sirény lákaly svým nádherným a nepopsatelným zpěvem námořníky tak blízko k pobřeží, že jejich lodi bez výjimky ztroskotaly. Jelikož většinou tyto katastrofy nikdo nepřežil, tušíte správně, že existenci Sirén nelze potvrdit. Jsou to jen mýty? Nebo skutečně mohly existovat? A jaké byly? Monstra, která se ráda vyžívala v krvi a smrti lidí? Nebo byly i ony oběťmi?

Kiera Cass předkládá verzi, která může a nemusí být ta, již uvěříme. Upřímně, ke knize jsem přistupovala spíš s tou nevírou - samozřejmě. Můj věk už na pohádky moc nevěří. Ačkoli Selekce mi připadala uvěřitelná, příběh Sirény nikoli. I proto mi docela dlouho trvalo, než jsem se do knihy dokázala ponořit, tzv. se začíst natolik, aby mě příběh pohltil. Což se stalo někdy ve druhé třetině knihy, kdy by většina čtenářů už příběh zcela vzdala. Pokud mohu radit, nedělejte to. Ano, "Siréna" zdaleka nedosahuje výše "Selekce", ani vám nepřinese tolik nadšení a poutavosti, jako již zmíněná série. Ale myslím, že to autorka ani neměla v úmyslu. "Siréna" je prostě pohádkový příběh - a jako takový si jistě najde cestu k mnohým z vás. Hlavně tedy k těm mladším. K těm, kteří ještě nepřestali věřit na zázraky a na sílu lásky. Protože o to tu vlastně jde.
 

Dívka Kahlen se ve svých 19-ti letech stává obětí moře. Nebo si to alespoň myslí do doby, než dostane druhou šanci. Ještě netuší, o co všechno přijde, ani, co všechno získá. Ale získá vlastně něco jiného než život, který životem vlastně vůbec není? Zpočátku plní své povinnosti - láká lodě do zkázy svým zpěvem, slouží "Oceánu", svým způsobem k němu chová i něžné city: Je pro ni otcem, o kterého přišla, přítelem, ke kterému si chodí pro útěchu, mužem, který jí odkrývá tajemství života. Toho života, jenž jí je však už navždy upřen. Jako Siréna tráví už 80 let, a ještě 20 let jí zbývá, aby mohla ze služby Oceánu odejít. Smrt a zkáza již způsobila, ji však nepřestává tížit a Kahlen upadá do stále větších depresí. Pak však jednoho dne potká Akinliho...

A příběh velké lásky může začít. Očekávala jsem víc akce, víc romantiky, víc setkávání, víc napětí, víc děje. To se však nestalo. Nicméně, příběh mě i tak svou opravdovostí (ačkoli se stát nemohl) a jednoduchostí nakonec za srdce vzal. Nečekaně, téměř až na konci, ale s takovou silou, až to zabolelo. Láska bolí. Smrt také - zejména, ztrácíme-li někoho, na kom nám velmi záleží. Rozloučení také bolí - vždyť je vlastně jen jiným způsobem umírání. Život prostě bolí, tak je to. Ale, přes všechny bolesti, kterým v životě musíme čelit, je přece jen krásný.
 

Jak dopadl příběh Kahlen a Akinliho neprozradím. Přečtěte si ho. Vydržte a uvidíte, že to stálo za to. Nečekejte napětí (jako já), nesnažte se v něm hledat víc, než v něm je - pohádkovost, krásu, čistotu a lásku. Někde uprostřed knihy zjistíte, že chcete vědět, jak to dopadne. A i když to částečně tušíte, přesto vám to nedá a čtete a čtete a čtete.