Musím uvařit. Musím pěkně půl dne lechtat výváreček pod pokličkou. Musí být čistoučký, průhledňoučký. Musím ho přecedit. Jako vždycky v dřezíčku. Tak, pěkně sítečko. S láskou sleduju, jak se harmonicky přelévá zlatavá tekutinka. Odráží se v něm světlo jako v horském vodopádečku, jenž se s lehkostí vlévá, ježišmarjá, do odpadíčku. Zástava! Pohotovost! Instalatérskou? Slyším vysméšné bučení. Halucinace ze vzteku, nebo se mi to uvařený hovězí tlemí? Kráva jsem tady já! Pod síto nádobu! Zachraňuju poslední kapky. Musíte na mě furt mluvit? Oběd máte v kanále! Musím svůj slovník držet na uzdě.

Vztekle porcuju tu umučenou krávu, co mi zbyla. Experiment na úrovni Polreicha. Musím to zvládnout. Musím se držet, když ten nejmenší řekne nad talířem: ,,Tohle já nepapám." Musím se omluvit matkám, které kojí dítě do 15 let. Již chápu.

Musím uklidit, nemohu ťukat do klávesnice, když na mě ta skvrna na zemi tak blbě čumí. Musím pochválit manžela. Hlášení, že vyluxoval, je shodné s oznámením o získání červeného diplomu. Slovně ho srovnávám s křížencem Supermana a Terminátora. Hm. Dřina. Viď. Rozumím. Ano, musím se snažit, abych nedrobila. Pst, musím připojit robotický vysavač na detektor lži, je podezřele potichu. Jestli si tohle manžel přečte, příště si musím dolít olej do auta sama.

Musím uklidit pokojíček. Musím uspořádat soutěž dospělých ve skládání stavebnic pro dítě ve věku 3-5 let. Cítím se na zlatou. Skládám to již po miliónté. Nucený trénink. Musím zařadit jediný podělaný dílek puzzle do krabice. Zoufalý pohled na několik krabic puzzle. Do který, sakra? Musím roztřídit lego podle barev do sáčků. Musím si přiznat, že zabavit tím děti byl krok zpět. Hromada lega na stole aktivovala i mého muže ke stavbě kostela. Vytříděné lego asi taky působí posvátně, děti se ho ještě nedotkly. Musím se zbavit toho puntíčkáře ve mně.

Musím se smát při výuce mého pětiletého. Příjmení členů rodiny. Babička Jitka je Če, Če... ,,Čelvená Kalkulka?" Musím si pamatovat také hrdiny Star Wars a jména všech plyšáků. ,,Uš to budu opakovat makšimálně jednou, mami!"

Musím vyprat. Nenávidím pračku, když na mě pípnutím volá: "Doprala jsem, dělej, zvedni zadek, teď zas ty." Musím pověsit prádlo a musím si pamatovat, že na půdě visí. Samo mi ještě domů nepřišlo. Musím ho vyžehlit hned, jinak po týdnu musím uspořádat expedici na vrchol hory Prádlo. Musím si k tomu pustit televizi. Čím víc prádla, tím stoupá má odbornost lékařky gynekologie. Ještě pár žehlení u Ordinace a začnu operovat. Stéká mi pot po zádech, když se Honza Musil snaží tvářit s pochopením pro cizí neštěstí v nějakém bezduchém ničem.

Musím předstírat, že dokážu poslouchat tři lidi najednou. Musím doufat, že aspoň tomu dospělýmu docvakne, že nedokážu.

Moje kamarádka říká, že musím po čtyřicítce chodit pravidelně na kosmetiku. Pche, na vymáčknutí beďara stačím, nejhůř jím rozbiju zrcadlo. Můj zubař říká, že si musím čistit zuby mezizubním kartáčkem. Konec svačinkám z mezizubí v teplotě těla.

Musím si ostříhat nehty na nohou. Minule jsem to oddalovala a pak nehtem z palce sestřelila křečka z kolotoče.

 

Musím do práce. Musím cvičit. Musím trénovat. Musím si pamatovat jména cvičenců, klientů, jejich dětí, manželů, psů, koček a zakrslých králíků. A jednoho motýla. Tento kvartet "musím" je mi potěšením. Ovšem musím zatnout zuby, když přijde paní do rehabitačního kurzu a ufuněně mi sděluje, že chce navštěvovat kurz jen občas. Musím ji vysvětlit, že kurz má smysl jako celek. Když se chytne za svůj záchranný kruh naplněný tukem, zamává jím nahoru dolů směrem ke mně a vysokým hlasem sděluje, že ona to přece potřebuje, to snad musím vidět, musím téměř uskočit. Musím ji upozornit, že toto není kurz s cílem spalování tuku, ale zdravotní cvičení. A ať už chce to či ono, bohužel to vyžaduje její přítomnost. "To říkáte všichni!" Musím mít pochopení? Ne, tento druh uspokojím pouze prstenem Arabely, hubnoucími legínami nebo hovadinou Kosmodisk.

Musím poděkovat svým cvičenkám a klientům, studentům, že i po letech mají sílu držet své pozice a poslouchat moje kecy. Děkovačka jak na Oskarech. Trapas. Musím se proplesknout, aby mi splasknul úsměv po euforickém aerobicu a podařeném víkendu se cvičením s mými ovečkami. Musím nemít očekávání, že se to bude opakovat.

Musím na schůzi našeho baráku. Jedna schůze, jeden šedivý vlas. Musela jsem mít funkci? Nafackovala bych si. Když visí na třídní schůzce otázka, kdo převezme mou funkci třídního důvěrníka a rodiče se dělají neviditelnými, musím to táhnout další rok. Chápu. Dnešní rodič to nemá lehké, někde jsem to četla.
 

Musím být na vrcholu hory. Je to magnet. Musím to dát. Když se mi pak rozvibruje noha na skále jak drahej čokl v zimě, dojde síla a sklopím zrak pod sebe, musím vypustit pár neslušných slov. Miluju tuhle část a nenávidím zároveň. Jediný čas vopravdicky strávený sama se sebou. Rozhovory s vlastním tělem. Někdy hodně sprostý. Jediný svědek je však šutr. Nemohu si pomoct, musím to nazvat relaxací. Na vrcholu se ale musím pochválit. Musím si dát slivovici.

Musíme mít nejbližší obchod v Musílkový? Nákaza? Ne. Dělám si to sama. Musím ale vědět proč. Musím vidět výsledky. Musím cítit, že to dělá někomu radost. Musím mít zpětnou vazbu. Musím vědět, že chci. Musím vědět, že můžu, že nemusím. Musím jenom jedno.

FOTO z archivu autorky