Co by se mohlo pokazit, když sešit s úkoly mám vyškrtaný? Natěšena se vítám s paní majitelkou a s pochopenim pro snahu o krásu nemohu odtrhnout oči od jejího nepřehlédnutelného obočí. Úsměvy vyměněny, obočí drží. Slovní facka ale následuje. Bude tu svatba. No a? Nečekaně 80 lidí nám nevadí, bude sranda. V sobotu budete jíst v tělocvičně. Facka číslo dvě! Lednici s nápoji máte v tělocvičně, nemůžete do restaurace. Plesk potřetí. Majitelčino obočí si na jejím čele podalo chlupy, když jsem začala slovní facky vracet. To ne! Dýchej. Mír, láska, tolerance. Houby, já jí dám pěstí rovnou mezi to vobočí. Vidím se nad hajzlem, jak splachuju čtyřměsíční přípravu. Dýchej!

Pokoje? Jako gejša procházím miniuličkou mezi šesti postelema v pokoji původně pro trpajzlíky. Jestli tady někdy spí šest cizích lidí, nemůže to skončit jinak než, řečeno mírně, velkou blízkostí. Vosypu se při pohledu na výmalbu - vožralej malíř? Rovná čára, pravítko, vole, nechlastej!

Klíče od pokojů dostaneme, zatím máme generální klíč. 10 pokojů, jeden klíč. Proč ne, hůř už nebude. Jde se do sauny. Kolegyně - kosmetičky oděné jak sauna velí na mě ťukají. Generální klíč uzamkl jejich pokoje, můj také, ale navždy. Nejde ven. Čumíme v ručníčkách na chodbě hotelu a jediné, co máme, je záchvat smíchu. Svatebčané plní restauraci. Personál v restauraci. Dobrý večer, my jsme překvapení pro ženicha. Máme vyskočit z dortu? Nebo si přejete striptejz? Trio Ručníček. :-)) No, někdo tam jít musí. Bez úhony a ztráty věnečku silná kosmetička Renata hlásí vyražené dveře pokoje. Saunový hodiny nefunkční, bodejť.

Ráno káva, hurá! 0,0001dl mléka v ní mi ji vybělilo jako Ariel. Toto je příbuzná kávy z pátýho kolene, prosím, seznamte se. Presso? Prosim! Ne! Personál ve stavu, kdy stačí škrtnout a celý to tady exploduje. Volejte majiteli! Presso je pro svatbu.

Koukáme na svatebčany s točeným pivem v ruce a slintáme jak dogy. Zaplatíme zlatem! Vy máte lahvový, nazdar.
 

Tak dost, rozhovor s majitelem. Ne. Taky ne. To už vůbec ne. Ještě chvíli budu argumentovat a bude mít mrtvici. V odraze knihovny pozoruju na sobě pupínky. Diagnóza: antisystém. Nenapadlo mě, že budu potřebovat antihistaminika. Zaplatíme. &Slus!

Úleva na pokoji. Objímáme se vyčerpáním s mojí spoluorganizátorkou, propukáme v záchvat smíchu při reprodukci slov majitele. Kde se stala chyba? Ne, všechno, do čeho nám nezasáhnul, funguje. Poplacáme se po ramenou - ona jde dělat obličeje, já bojovku. Tak, nejdřív zásadní věc. Číselný zámek. Nejdůležitější část bojovky. Vím přesně, kam jsem ho dala. Aha! Ne! Tak kam? Klid. Doprčic, kam? V uších mi zní: do čeho nám majitel nezasáhnul... To ne! Tak kde teda ten zámek je? Po půlhodině vyčerpání opřu dlaně o umyvadlo, koukám na sebe do zrcadla. To nedáš, Terezo! A? Kuk! Toaletní taška, je tady ten můj miláček zámeček. Dám si pusu do zrcadla. 

Les na bojovku jak stvořenej. Prší. Listiny s úkoly pláčou, všechno mokrý. Doprdele, ještě sníh by mi scházel. Sněží! Jako vodník se vracím do hotelu. Kašlu na to, dodělám to za tmy. Sama. Já a slivovice. Kolegyně Lenka hlásí pomoc. Líbám jí ruce při svícení čelovkou do očí kočky, tygra, jaguára nebo co to bylo. Studna v lese... praskaj větve ve tmě. Major Zeman? Sama prej, ani náhodou. Resuscituju se slivovicí. 

Koukám do ohmataných papírů s úkoly. Sakra! Červeně na mě svítí: radost, euforie, relaxace, pohoda pro 31 duší. Úlevně vydechnu. Tyhle body fakt plánovat nebylo potřeba.
 

***

Foto úvodník: pixabay.com, koláž:  Marie Zieglerová