Zatím jsem v záloze, ale až budu v první linii, dám mu přednost. Vypadá ale, že mě, cucáka, pošle do háje. Nebojím se, jsem ve válce. Ještě vyslechnu jednání na přepážce, které skončilo smírem a stojím čelem nepříteli. Otáčím se na veterána a nabízím mu svou pozici. Beze slov a změny ve tváři se strašně pomalu zvedá, jde ke mně a postaví se mi přímo před obličej. Teď to přijde. Vlez mi na záda nebo tak něco. 

"Madam, ani nevíte, jak jsem šťasten jen proto, že to říkáte." Roztaju. Mluví! Krásně! Dýchla na mě první republika. "Já budu hned hotov." Nevěřím. Podle tváře nepřítele za přepážkou to může znamenat i smrt. Vsázime se. Baví mě to. Robert Fulghum nazval tyhle lidi hráčema. Chytnou se, mluví, žádná leklá ryba. "Vsadíme se o pusu. Nemůžu prohrát, víte?!" Trochu se leknu, třeba má z války svrab. Klídek, jsi v boji, Terezo, nemůžeš se podělat. Fakt je hned hotov, žije. Vyhrál. Tak teď. Elegantně mi vezme moji ruku do své tak moc zvrásněné. Překvapilo mě, jak je příjemně hladká. Políbil mi ruku. Spolubojovníci mají kulturní vložku. Dokonce i nepřítel na chvíli přestal s palbou razítek. Cítím pýchu.

"Madam, velice vám děkuji, bylo to překrásné." Obdržela jsem Řád člověka. Lítám blahem. Sáhl na mě život. Asi strašně dlouhý. Jestli nebyl v první, tak určitě druhou světovou zažil. A pak ty sračky po ní a Bůh ví, co mu tam život ještě nastrčil. Kdyby mě nazval cucákem, snad bych se ani neměla urazit. Vím houby.

Mám veterány v tréninku. Samo, neskáčou přes kozu, řešíme, co na nich napáchal život a příroda. Mrcha jedna, klade překážky, veteránský věk prostě není sranda. Vím hodně o jejich těle a válce názvem Život. Mockrát ho chtěli zahodit. Přesto bojují. I v mých lekcích, kde umírají mladší. Totální nasazení.

Někteří veteráni ale zůstávají v boji sami a pak zprávy z domova, od dětí, vnoučat jsou jejich jedinou radostí. Navíc si někteří z války přinesli pochroumané zdraví. Nejsou nároční. &Stěstím nazývají chůzi bez opory.

Rozdáme jim medaile! Ale myslím, že na to kašlou. Další věc do šuplíku, kterou sežere buď skleróza nebo Alzheimer. Co jim teda dáme? To nejdražší v dnešní době. Vlastní čas! Když jsou v Kauflandu akce, je pomoc s taškou na vyznamenání. Vlastní čas a slovo. Slovo pochopení. A co za to dostaneme? Třeba taky prdlajs. Oni už nic dát nemusí, oni už dali. Vybojovali naši pozici!


***

Zdroj foto: pixabay.com, Stevepb