Greg Loomis nás do děje uvádí čtyřmi vstupy z různých prostředí a různých dob. Léta Páně 362 cosi ukrývají otroci v tehdejším Římě, aby se o to v roce 1939 zajímal papež Pius XII. Pak jsme svědky tajemného vlaku s poklady vyváženými v roce 1945 z Rakouska a nato vstoupí na scénu hlavní postava Lang Reilly. Vstup je datován do roku 1988, kdy dostal skvěle vycvičený agent úkol vyvézt z východního Berlína vysokého funkcionáře, což provedl za přispění amerického důstojníka Dona Huffa.

Pak už běží současnost, do níž se sporadicky vsunují historické sounáležitosti. Lang se živí jako právník ale výcvik agenta CIA je v něm pevně zakořeněn. Když se dozví, že Huff, o němž je přesvědčen, že mu zachránil život, byl zavražděn a policie je nečinná, slíbí jeho dceři, že pachatele odhalí. Čímž si pochopitelně zadělá na celou škálu problémů, z nichž unikne jen díky štěstí a dokonalému výcviku, kdy je neustále ve střehu - jak sám říká díky paranoie, což je „nástroj přežití každého Langova kolegy.“  A také dík spolupráci a pomoci ještě lépe a dokonaleji vycvičené a navíc ještě služebně aktivní milenky Gurt. Mysteriózní thriller, jak to v tomto žánru je samozřejmostí, je plný dramatických akčních scén, které jsou napsány zdařile a čtivě.

 Když jsem četl hned v úvodu o vyvezení Gurtina otce z NDR nebo později o „akci“ na letišti ve Frankfurtu, kde Lang způsobí nevídaný rozruch a s ledovým klidem unikne, začal jsem mít dojem, že si  s námi autor nejen zahrává, ale že si z nás až utahuje. Když k tomu připočtu suchý humor typu „Amatéři postavili Archu. Profesionálové Titanic,“  nebo když svobodné ženy, s nimiž se Gurt schází, nazve „Spolek mokrých koček“ protože „nic není nešťastnějšího než namočená kočka.“ Kdyby byly situace dovedeny ještě více do absurdna a přidala se větší porce humoru, tak bych bral knihu jako parodii na oblíbený subžánr mystery thriller. Čekal bych to i poté, co Lang přežije úskoky, mající zkrátit jeho život, jichž jsou desítky a jsou poměrně rafinované. O věrohodnosti některých (možná většiny) akčních scén je lépe neuvažovat, prostě je přijmete jako čtenářský zážitek a knihu jako fikci, která vás má vytrhnout z běžných denních starostí a dát pocit oddechu a čtenářského uspokojení.

Ale přijmout hlavního hrdinu jako bojovníka za spravedlnost a za pravdu, za hledače zapomenutých, ale stále lidstvo (církev či koho dalšího?) ohrožujících tajemství? Znáte někoho, kdo by nechal osvědčenou právnickou praxi a měsíce se potuloval po celém světě, aby splnil slib pomstít smrt muže, který mu kdysi (v trochu podivné, ale ne zase život ohrožující) misi) „zachránil život?“ Vždyť, tak se ukáže, Lang Reilly má životů nejmíň devět jako kočka a je schopen se dostat z mnohem větších šlamastik.  A to bez újmy na zdraví či životě. Je totiž z hrdinů tak zvaně neprůstřelných. Víte, že se mu nemůže nic stát a pokud se dostane do smrtelného nebezpečí, které už už hrozí absolutním koncem (jako na závěr v podzemí Vatikánu) přijde „strážný anděl“ s nečekanou pomocí... Možná právě podobné hrdiny, kteří nejen dokáží vše, ale i všechno přežijí,  čtenáři obdivují. Ale všechno má své meze.

Román AKTA JULIÁN se nestal parodií, což je škoda. Greg Loomis se zjevně snaží zařadit do skupiny osvědčených a čtenáři milovaných autorů, jako je Dan Brown, Umberto Eco, Raymond Khoury, Steve Berry či Philipp Vanderberg. Všichni mají společné tajemství, které prosakuje z dávné minulosti, tajemství o jehož poznání či umlčení usilují politici, církev či nějaký tajemný spolek, v módě jsou biblická tajemství či postava Krista a pachateli jsou buď fanatici či protřelí a naverbovaní zločinci. Většinou bývá tajemno opředeno a doplněno mystičnem, což není tak úplně Loomisova parketa. Navíc se u každé podobné knihy musíme zeptat – stojí ta tajemství a odhalované skutečnosti za to, aby kvůli nim zemřelo násilnou smrtí tolik lidí, kteří se – ať už vědomě či náhodou – k možnému odhalení přiblíží?

Otázka je od začátku jasná: Komu vadí Langovo pátrání, proč umírají lidé, které pověří spoluprací? Koho ohrožuje to hrozivé tajemství, jemuž se chce dostat na kloub? Odpovědi se sice dočkáte, ale nevím, zda vás plně uspokojí. Loomisovi se podařil zajímavý tah – to „hlavní“ tajemství, které čekáte a k němuž vaše kniha od začátku vaši mysl nasměruje, odsune v závěru do pozadí a odhalí něco, co nečekáte a co je hlavní příčinou Langových problémů...

Nevím jak čtenář, ale samotná postava Langa Reillyho nepatří k těm, které bych si navždy zapsal do svého srdce a jemuž bych fandil. Je přespříliš dokonalý, samolibý až cynický. Sice vzpomíná na svoji milovanou manželku, která zemřela a udržuje poměr s agentkou Gurt, ale nějak necítíte – kromě sexuální přitažlivosti – silnější erotické pouto mezi nimi. Greg Loomis dokonale popisuje akce, do nichž se Lang i Gurt zaplétají, ale samotné postavy jsou dosti matné. To, že Lang ovládá různé druhy bojových umění včetně toho, jak jednou rukou či kopnutím zneškodnit protivníka, což dostane možnost často prokázat, je sice pozoruhodné, ale Langovu osobnost to popisuje jen z jedné stránky. Lang má i jiné dovednosti či znalosti jako třeba znalost latinského jazyka, bez něhož by nemohl přijít na kloub záhadnému historickému nápisu, ale ve svém součtu z něj ještě nedělají člověka z masa a krve – spíše se může zdát tak trochu monstrem. Ale opravdu jen tak trochu...
Závěrem patří poděkování překladatelce Kateřině Niklové, která si právě s latinou ale i se stálým Langovým opravováním Gurtiny „německo-angličtiny“ vskutku zdárně pohrála.
Foto: mysterypress.cz, stoplusjednička.cz