Na prvním cvičení koukám na tu přehlídku mého kusu života. Každý to tělo dobře znám i s tím vnitřkem. Ty dvě věci nelze oddělit, neumím to a ani nechci. Dotýkám se jejich těl svýma rukama a vím, jak mi která reaguje na dotyk. Znám jejich vůni, prací prášek, aviváž, jejíž vůně se s potem zvýrazňuje. Vím, na kterou se podívat, když se snažím být vtipná. Vím, co bude následovat při posilování. Budu mít v zádech nenávist. Když se s některou setkám pohledem, většinou jí čtu z očí: To jako nemyslíš vážně. Se podělala? Řekni ještě jednou osm a já tě uškrtím. Až nebude čumět, dám si voraz. Někdy to i přes řvoucí hudbu slyším. Znám je. Je to taková hra. Pro mě velmi zábavná.

Večer saunička, vínečko, vlny na parketě. Hotel je perfektní. Ráno mě ovšem zmrazí jeho provozní. Bohužel pokoj, kam se mám přestěhovat, abych ten svůj uvolnila pro fotografku, se neuvolnil. Nikdy to nebude perfektní. Já po ní skočím a bude. Měním svůj vztek za spinální cvičení, ale bránice se brání. Jako klíďo můžu spát v příkopě, ale kam dám ty krámy na bojovku, abych byla tajná? Cpu to ke kosmetičce do sprchy, obří kufr nechávám na chodbě a končím se závazkem nechat slivovici na bojovku. Vlastně jsem v boji už teď, tak co.

Program pěkně běží. Cvičení, výlet, focení, zkrášlování, masáže. Má nervozita ale stoupá, večer prostě musí být bojovka dokonalá. Její příprava mi vždycky zabere nejvíc času. Vydáváme se s Lenkou před setměním na výstup sjezdovky, abychom ji připravily. Obě jsme napjaté, není prostor pro smích, funíme do kopce. Táhnem obří proutěný koš s duší vášnivé turistky Mařky Praštěné a dušemi těch, co tu Mařčinu chtěli do nebes vypustit, ale zhynuli cestou přetěžkou, těžkými úkoly zatíženou. Cinkáme jak vožralové po tahu, nesem sklenice na svíčky, co mají označovat cestu. Umisťujeme úkoly do lesa a už za tmy se na vrcholu sjezdovky konečně zbavujeme toho pitomýho koše. Plníme ho kosmetikou, což bude odměna a létajícími lampiony, co je třeba jako duše do nebes s přáním vypustit. Těžký řetěz, zámek, uf!

Ještě označit poklad. Klekám do trávy, abych poskládala ze svíček M jako Mařka. Napětí by se dalo krájet. Ticho a tmu narušuje jen zvonění telefonu. Nebojácné družiny pod vlivem se už u táboráku nudí. Zrychluju. Horký parafín na prstech necítím, jen rychle nebo je budem muset sbírat po sjezdovce. Lenka šla na šišky, pod které potřebujeme ukrýt klíč k zámku. Něco spadlo a prasklo několik větví. A pak zase ticho. Tohle nebyla šiška, to bylo nejmíň divoký prase. Aniž bych se otočila, automaticky prověřuju, zde je Lenka v pořádku. Jako ze sklepa ke mně dorazilo: ,,Jsem!“

Jedu si svoji parádu v zapalování, pošoupávám svíčky o milimetry, aby M bylo dokonalé. Nevím, kolik uběhlo času, když slyším zase ze sklepa: ,,Ale nemůžu vylézt.“ Nechává mě to klidnou, mozek mám u svíček. Pomalu se zvedám, kontroluju z výšky M, a abych s ním neztratila oční kontakt, couvám pomalu za hlasem. ,,Kde jsi?“ ,,Tady!“ Tady? V tý tmě je všude to její tady. Beze slov jako z hrobu na mě vystřelí naštvaně ruka z borůvčí. Lenka. Ta ženská horami prošlá snad našla svůj hrob potupně v jámě obyčejných Krušných hor. Stojím nad tou rukou, co na mě čumí z borůvčí a nemůžu si pomoct. Mařka! Vášnivá turistka, co v Krušných horách zhynula. Praštěná je taky. Já tu pověst vymyslela a Lenka ji uvedla do praxe.

Podle mé smyšlené pověsti, byl skon Mařčin neznámý. Tohle by mě nenapadlo. Vidím ten titulek: Zhynula v jámě a borůvčí se nad ní zavřelo. Nechám ji tady shnít, byla by to parádní pointa bojovky. Kromě duše by našli i tělo. Marně hledám způsob, jak jí vysvětlit, že by mohla být tělo Mařky. To mi nevezme. Marně hledám důvod, proč bych jí to měla udělat. Moc se mi teď nehodí, že je perfektní kamarádka. Navíc rozklad těla by zabral čas a my nemůžeme čekat. Dobře, tak ne, neochotně Lence podávám ruku. Spokojím se s tím, že to dám k dobru u táboráku.

Družiny nebojácné se pokladu dobraly přesto, že hotelu vyplenily vinotéku. Ucpávám jim pusu slivovicí, když frfňaj, že bojovka na sjezdovce byla podpásovka. Sorry jako, Mařka byla turistka. Zatlačili jsme slzu při vypouštění duší do nebes. Koukám na ně, jak se mi ty dokonalé matky, manželky, managerky, účetní a byznysmanky proměnily ochutnávkou tekutých hroznů. Nyní je to přehlídka rozparáděných žen. Tomu říkám Uvolňovač. Chechtají se tak, že srnku v tomhle lese nikdo dlouho neuvidí. Někdo potřebuje vřelé obětí opakovaně. Těžko vysvětluji, že u toho nemohu zapalovat létající lampion. Jiná dáma má pro změnu záchvat pomoci, chce mi odnést batoh, abych se uvolnila. Opakovaně odmítám. Je neoblomná.

Řežeme se smíchem jak zamlada při vyprávění o Lenčiným poleženíčku v borůvčí pod hvězdami. Nesmím s nikým mluvit o samotě. Dostanu vždycky takovou nálož krásných slov, že z toho vycházím s vlhkým okem a krásným pocitem, že vlastně proto to dělám. Je mi už šumák, kde složím hlavu. Nakonec přijímám postel u Lenky. Ve čtyři ráno má ještě sílu hodnotit naše snažení. Netuším, kdy zjistila, že jsem tuhoň.

Těžká byla sobota do ranních hodin nedělních. V osm ráno přesto většina stanula v tělocvičně, někdo si vzal s sebou kamarádku kocovinku. Prolétnu obličeje. Makáme na nich celý víkend. Jedna prohýřená noc a je to v kopru. Ale úsměv drží. I na dopoledním aerobicu. Musím větrat, víc euforie se sem nevejde. Aerobic je sice pravěk, ale dává možnost neuvěřitelnýho pocitu svobody. Podporují mě v tom svým krásným bláznovstvím. Výskaj. Některá se pere se svým přísným výrazem, ale už se jí to moc nedaří. Jedna mi začíná rudnout a vypadá, že si potřebuje kroky vypočítat a výsledek zkontrolovat pod čarou. Jiné se podařilo zamotat končetiny do ježka v kleci. Tlemí se. Vím, že teď nemyslí na nic jiného. Svačiny, školní úkoly, práce, večeře tečou z těch zpocených hlav proudem. Vidím, že jsou tu teď jen pro sebe.

Nevědí, že probíhá analýza jejich mysli, i když lítám z místa na místo. Potřebuju vědět, že je to baví. Potřebuju vidět, že je dokážu vystřelit ze světa všednosti do toho euforickýho nebe. Vycucat si pro sebe tu jejich energii. Mám pocit, že hořím zevnitř při posledních taktech posledního dne. Snažím se uhasit myšlenkou, že je to jen obyčejný víkend. Trochu bab, o nic nejde. Ale jakých! Ten pocit ve mně není normální. Kapající pot mi píše na parkety repliku: Láska, vole. Láska má mnoho podob a tohle jedna z nich.

 
 Fotografie archiv Tereza Čerbáková

http://www.squashpark.cz/cs/web/treneri/terezie-cerbakova
Fotokoláž Zuzana Uhlíková
http://zuzanauhlikova.wixsite.com/photography
s dodatkovou montáží Marie Ziglerové

a olejomalba borůvčí: Petra Valouchová

https://www.fler.cz/zbozi/symbioza-plakat-a3-8550802
s dodatkovou montáží Marie Zieglerové