Jmenují se Charlotte a Bob. Bob Harris (s tváří i postavou Billa Mureye) je známým americkým hercem, který odjel do Tokia točit reklamu na japonskou whisky Santori. Otrávený muž, který má svá nejlepší životní i umělecká léta již za sebou je touto prací znechucen a nejraději by se ve whisky utopil. Charlotte (Scarlett Johanssonová) je čerstvou absolventkou na Yalu, je dva roky vdaná a do Tokia přišla se svým manželem (Giovanni Ribisi), který většinu času věnuje fotografování japonské rockové kapely. Uprostřed davů na ulicích plných nepochopitelných nápisů a reklam se oba cítí doslova ztraceni. V hotelovém pokoji na oba padá smutek ještě větší a nemohou spát. Je to náhoda, že se sejdou u nočního baru hotelového mrakodrapu Park Hyatt?

            Na první pohled nerovná dvojice – starší zasmušilý muž a o generaci mladší žena – nacházejí při skleničce tiché porozumění.  Oba cítí rozdíl mezi tím, co se po nich žádá a tím, co by sami chtěli. Bob má nedorozumění s japonským režisérem, pronásleduje ho po telefonu jeho manželka , střetne se s japonskou prostitutkou a navíc musí znechuceně hledět v televizi na zhlédnout jeden svůj starý snímek, v němž hrál se šimpanzem, dabovaný do japonštiny. Charlotte zase bloudí přeplněnými ulicemi, hledá oázu klidu v chrámech a pemátkách, ale stále více roste její obava, že už není schopna cítit vůbec nic.             Možná vás napadne, že jde o jakési existenciální drama ve stylu Antonioniho. Ale není to zase tak „vážné“ drama – film je tvořen útržky, sledem pomíjivých, přesně odpozorovaných okamžiků. Jakoby z ničeho se tu tvoří příběh několika dní, v němž hlavní slovo mají letmo troušená slova, postranní pohledy, nečekaná mimořádná gesta a narůstající něžné soucítění. I když se Bob dokáže pořádně rozohnit při tanci a být i nadobyčej vtipný, cítíme, že i tenhle vztah je jen krátkodobým překonáním izolace, možností zamyslet se nad dosavadním životem a schopností porozumět pocitům druhého. A že nakonec Bob něco šeptá Charlottě do ucha a divák to neslyší? Sám Bob odpověděl: „To je jenom mezi milenci.“ „Ta odpověď se mi moc líbí,“ řekla na to režisérka.             Režisérka Sofia Carmina Coppola (*1971) je mnohými označovaná za jedinečný režisérský talent v současné světové kinemartografii. Je pokračovatelkou slavného rodu Coppolovců. Jejího otce slavného režiséra Francise Forda Coppolu není nutno příliš představovat – stačí jmenovat pár jeho slavných filmů jako  KMOTR, APOKALYPSA či COTTON CLUB. Sama Sofia začínala v jeho filmech jako herečka – její největší rolí byla postava Mary Corleoneové ve třetím dílu KMOTRA. Po mysteriózním dramatu SMRT PANEN byl její druhý celovečerní film ZTRACENO V PŘEKLADU velkým překvapením. Z její další tvorby můžeme z našich kin znát historické drama MARIE ANTOINETTA a dramatickou komedii ODNIKUID NIKAM. Za svůj zatím poslední film – historické drama z uzavřené internátní školy OKLAMANÝ získala Sofie Coppolla  cenu za nejlepší režii na letošním festivalu v Cannes.

Alena Prokopová v Cinemě 3/04 se ptá: „Proč vlastně tenhle malý velký film natočený se skromným rozpočtem 4 milionů dolarů za pouhých 27 dní dokázal se v Americe prosadit do čela, mezi „velké“ ambiciózní tituly, jakými jsou třetí díl PÁNA PRSTENŮ či NÁVRAT DO COULD MOUNTEIN? Nejspíš pro svou příjemnou normálnost, protože není vyumělkovaný a nesnaží se nás zdrtit či pohltit, ale jenom si tak příjemně, jakoby sám od sebe, plyne. A také proto, že vypráví mile a hezky o hrozných věcech. Samotu totiž můžeme prožít i po boku těch, kteří nás milují a které milujeme – je samozřejmou součástí existence. Většinou ji sebezáchovně potlačujeme – bývá schována kdesi „v překladu“ mezi důvěrně známým světem všednodennosti a nehmotným světem idejí a iluzí, na jejichž zkoumání většinou nemáme čas...“             Nedá mi to neocitovat na závěr slova, který v Deníku 3.4.2004 napsal Vladimír Wohlhöfner:  „Lehce nahořklá americká komedie Ztraceno v překladu je jedním z nekrásnějších filmů, které se v našich kinech právě hrají. Režisérce a scénáristce Sofii Coppola vynesl film Oscara za scénář a kromě toho sklidil řadu dalších prestižních ocenění. Nejcennější na této filmové oslavě důvěrného přátelství je schopnost tvůrců oslovit diváky všech generací.“ Napsat o filmu, že je jedním z nejkrásnějších, může filmový kritik říci jen málokrát.  Byl bych rád, kdybyste po zhlédnutí filmu měli podobný názor.
Foto: fdb.cz, love.iprima.cz, twitter.com, filmarena.cz