Stála jsem na proti Tobě uprostřed toho nejkrásnějšího města, které znám, v noci, jenž voněla po dešti. Upíjel jsi ze skleničky můj oblíbený drink a usmíval jsi se. Nic v ten moment nechybělo. Všechno bylo perfektní, až na ten pocit. Chtěla jsem na Tebe začít křičet, jak moc Tě nenávidím. Přestala jsem na moment dýchat a rušné město ztichlo. Stál jsi tam jen Ty. Neodolatelný. Galantní. Okouzlující. A já Tě začala nenávidět. Nenávidět proto kdo jsem, když jsem s Tebou. Proto jak moc šťastná s Tebou jsem. Nenávidím Tě pro ten strach, že o Tebe přijdu, který dělá mé noci bezesné. Proto, že jsi mi dal pocit, že jsem výjimečná. Že jsem krásná, chytrá, okouzlující... Nenávidím Tě, protože Tvůj úsměv, který mi věnuješ pokaždé, když vstoupím do místnosti, donutí mé rty se usmívat. Nenávidím jak miluješ, když z Tebe znervózním a ještě víc, že přesně tohle zbožňuješ Ty - znervózňovat mě. Nenávidím to jak voníš. Nenávidím Tě proto, že jediným mým snem je být s Tebou na schodech k Tvému bytu, kde mě přimáčkneš ke zdi a jednou rukou mi zajedeš pod triko, zatím co druhou rukou se opíráš o zeď a líbáš mě tak, jak kdyby to mělo být naposled, kdy tam jen tak stojíme. Nenávidím Tě proto, že jsi moji první a poslední myšlenkou každý den. A tak jak se usměješ, dopiješ mé pití a odcházíš. Říkáš, že napíšeš. Říkáš, že se ještě sejdeme. Usměji se. Jsem klidná. Ohlédnu se za Tebou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. A i přes všechny ty pocity. Strachy. Bezesné noci. Vím, že tohle je ono. A vím, že jednou se nevrátíš. A taky vím, že až se nevrátíš, že Tě stejně nenávidět nebudu. Nemůžu Tě nenávidět.


_{Zdroj foto: pixabay.com}