Na druhou stranu se autor Petr Macháček pouští na neprobádanou půdu v situaci, kdy vděčnými tahouny jsou klasické či současné komedie. Navíc k tomu všemu musí autor a režisér v jedné osobě vytipovat vhodné herce, z jejichž úst výrazy jako kretén, debil, či hovado budou znít přirozeně.

Jan Pavel Mlejnek pracuje jako policista - náčelník, jehož všude doprovází kožená bunda, rukavice, helma a motorka /na jevišti koloběžka. Již úvodní scéna, kdy buší na dveře a křičí do nich „Luiso, otevři“, naznačí, že příběh se bude dotýkat lidských vztahů. Skutečně brzy se odkrývá trojúhelník - Mlejnek, jeho snoubenka Yveta a ředitelka reklamní agentury Luisa, jíž jednou Mlejnek uprostřed noci najde zfetovanou kokainem uprostřed silnice a odveze domů. Gradace všech dialogů se provádí jejich několikerým opakováním, autor je tak zřejmě záměrně dovádí k absurdnosti, a nejen dialogy se tu opakují, většina obrazů probíhá na přeskáčku a proto nejprve vidíme, že někdo doma zastřelí Luisu a teprve mnohem později se obraz opakuje už i za přítomnosti vraha. Prostě přesně jako ve filmu, kdy se příběh vypráví zpětně a nesouvisle. A zůstává na divákově pozornosti, aby si nakonec slepil celou zápletku sám. Přičemž ještě ve třičtvrtě představení bude váhat, zda-li vůbec rozumí všem souvislostem.

Samotné dialogy Mlejnka jsou poměrně obsahově i jazykově chudé. Postavy mluví „řečí ulice“ a k tomu řadu svých replik říkají dokola až do omrzení, někdy je poznat, že autor neodhadl, kdy je toto omílání vtipné a kdy už se dostává k hranici nudnosti. Chtít po současném dramatu, aby mluvilo jazykem Aloise Jiráska, nelze, nicméně i divadlo by mělo sloužit jako prostředek k tříbení jazyka, tady se ale střetává moderní pojetí s klasikou. Moderní ztvárnění látky vyžaduje i moderní způsob mluvy. Tudíž vzhledem k žánru hry je do určité míry jazyková chudost akceptovatelná. Nicméně za akceptovatelné nepovažuji některé scény, jimiž autor hru zbytečně nastavoval. V prvním obraze než Mlejnek přijede na scénu, musí divák poměrně dlouho sledovat setmělé jeviště a poslouchat tklivé, ač jinak krásné, francouzské šansony. Celou hru bych pak ukončila Mlejnkovým přiznáním. Autor si totiž neodpustil morální vsuvku, kdy Mlejnek coby strážce zákona, sám zákon vědomě poruší, poté zlikviduje prokurátora a sám nakonec za své hanebnosti získá povýšení jako „nejlepší policista“. Netvrdím, že se s těmito případy dnes a denně ve sdělovacích prostředcích nesetkáváme, ale tím hra dost ztratila, neboť bez této vsuvky mohla zůstat dramatem o selhání, lži, vině a trestu, ale takto dostala punc jakési tragikomedie.

Mlejnek je příběhem policisty Mlejnka a proto celé drama v podstatě klade velké nároky na hlavního představitele. Milan Neburka zvládl svou postavu na výbornou, dalo by se konstatovat, že je s příběhem srostlý, on nehraje Mlejnka, ale on jím žije alespoň na jevišti to tak působí. Jeho dva podřízení už mírně pokulhávají, ostatně v rolích nedostali příliš prostoru, než jen ukázat dva přihlouplé policisty zbožně vzhlížející ke svému šéfovi. Také Mlejnkova snoubenka Yveta (Kristýna Suchá )evidentně postrádala lepší repliky, nicméně její naivní dívenka je dokonalá. Bohužel z toho, co musela říkat, to vypadalo, že Yveta inteligenci zapomněla na toaletním stolku vedle líčidel. Naopak Luisa (Karolína Dušková ) je životem i světem protřelá mladá žena, která si chce užívat života a snaží se brát vše plnými hrstmi. Karolína Dušková ji ztvárnila velmi slušně. Podařilo se ji zvládnout polohu z ufňukané vychytralosti až po chladné sebevědomí, s nímž zavrhne toho, jehož na začátku prosila, aby ji odvezl domů. Pak už tu máme drobné role Mlejnkova nadřízeného komisaře (Jiří Poul), afektované Lauřiny sekretářky (Zuzana Hainallová), prokurátora (Jakub Synecký), policejního nováčka Ferdinanda (Michal Sedlář) a Lauřina milence z kanceláře (Petr Duška) a rovněž souseda (Pavel Mašek). Prokurátor skoro nemluví a tváří se vážně, už jen svou osobností má asi budit respekt. Ferdinand zřejmě potěšil přítomné mladé divačky v hledišti. Přesto nemá význam se o těchto postavách příliš rozepisovat, jejich představitelé nedostali prostor k tomu, aby předvedli, co v nich opravdu dřímá za herce.


Mlejnek proto zůstává nevšedním a zajímavým výletem do současné dramatiky a teprve čas ukáže, zda bude mít výpovědní hodnotu i za pár let a zda bude budoucí diváky oslovovat stejně jako ty dnešní. Každopádně máte-li dost všech anglických divadelních experimentů, nenechejte si ujít jeden český, možná v něm poznáte i svého souseda, nebo vlastně sebe samotné...