Pro ty, co nemají čas na dlouhé čtení, nejprve napíšu, že poetiku, vzpomínání, nostalgii, ale také krásu. No a pro ten zbytek z vás bych tu první větu ráda trochu rozvedla. Děj snímku Po strništi bos zachycuje vzpomínky na dětství Zdeňka Svěráka, coby malého Edy Součka, v době protektorátu. Odehrává se tudíž před událostmi zachycenými v Obecné škole, a proto i celá rodina Součkových nám v tomto filmu o poznání omládla. Roli maminky přebrala po Libuši &Safránkové výborná Tereza Voříšková, tatínka vystřihl s grácií sobě vlastní Ondřej Vetchý a hlavního protagonistu, malého Edu, ztvárnil malý Alois Grec. Jan Tříška, který v Obecné škole vytvořil dnes již ikonickou postavu učitele Igora Hnízda, hraje ve Strništi Edova dědečka. Velkým potěšením je také obsazení Oldřicha Kaisera do role černé ovce rodiny, strýce Vlka. Děj filmu je z velké části zasazen do kulisy jihočeských Slavonic, kde se před několika dny odehrála i slavnostní premiéra v rámci slavonického letního filmového festivalu.

Je jasné a v podstatě i logické, že film Po strništi bos se bude srovnávat s Obecnou školou. Za sebe musím říci, že jak na mě vždy Obecná škola působila určitým pochmurným dojmem – vadila mi kupříkladu scéna s Edovým kamarádem a utrženými prsty, a ani Igor Hnízdo mi dvakrát příjemný pocit nenavozoval, film Po strništi bos ve mně vzbuzuje naprosto opačné pocity. Přestože válečné období nic hezkého neevokuje, snímek celkově vyznívá velmi pozitivně, jakoby s rodinou Součkových a bezstarostnosti dětství odrážel světlo v temnotě. Představitel Edy typově připomíná filmového Kolju. Působí naprosto přirozeně, jakoby snad ani nehrál a opravdu prožíval vše, co nám Svěráci servírují. Stejně kladně hodnotím i výkony dalších dětských herců, kteří se významně podílejí na celkovém dojmu z filmu.

Na Terezu Voříškovou nemám dodnes jednoznačný názor, ale v tomto snímku jí přiznávám naprosto bezchybný výkon. Nejenomže skvěle navázala na maminku Libuše &Safránkové, která jí i mimo kamery s rolí radila, ale dokázala evokovat všechno to, co si člověk pod pojmem milovaná maminka představuje. Je krásná, milá, laskavá. Ondřej Vetchý jakoby v roli tatínka skutečně omládl a k Tereze Voříškové se nečekaně dobře hodí. Nejenom mým favoritem, ale, soudě dle dalších recenzí, i jiných novinářů, je bezesporu Oldřich Kaiser, na něhož, jako jedni z mála, právě Svěráci nedají dopustit, a já říkám, Bůh jim za to žehnej. Ačkoliv toho v roli tajemného strýce rodiny Kaiser moc nenamluví, zrovna jeho role jistě mnohým utkví v paměti i po přečtení posledního ze závěrečných titulků. Kaiser je pan herec, má nezaměnitelné charisma a osobně je mi líto, že ho v českých filmech nevídáme častěji. Snad jediným, kdo mi ve Strništi poněkud nesedí, je dědeček Jana Třísky. Osobnost pana Třísky a role jemu svěřené jsem si nějak nedokázala za celou dobu spojit, ale snad je to jen věc názoru. Co mě naopak potěšilo, byla epizodní rolička Jana Svěráka, o postavě učitele a ředitele školy v jednom, Zdeňka Svěráka, nemluvě.

Velký podíl na úspěchu Po strništi bos hrají exteriéry jihočeských Slavonic. Film sám o sobě nemá nějaký zvláštní děj nebo dokonce zápletku, ale je postaven, obdobně jako Obecná škola, na situacích, dialozích a obrazech. Právě ty umocňuje město, v němž jakoby se zastavil čas. Smutnou skutečností bohužel zůstává, že v kontextu dneška, předchozí věta Slavonicím nic dobrého nevěstí. Slavonice již mnoho let chátrají a pro turisty, především ty, přicházející z nedaleké Telče, je toto město jedním velkým šokem a zklamáním. Pokud by Svěrákův film dokázal na neutěšeném stavu tohoto kdysi skvostného města něco změnit, byl by to jeden z jeho největších přínosů. K těm ostatním patří kvalitní kulturní zážitek, příjemné chvilky strávené v kině, pěkné pokoukání, troška nostalgie anebo jednoduše film, který nenudí a snad i něco nového, především mladé generaci, dokáže předat. Nakonec se i dozvíme, jak že po tom strništi naboso, aby nás to nebolelo.

Osobní hodnocení: 80%

foto: Bioscop