Budou tomu totiž dva měsíce, kdy se mladý Harry stal svědkem návratu lorda Voldemorta a zavraždění jednoho ze svých spolužáků, Cedrika Diggoryho. S tím, čím si prošel, by člověk řekl, že si zaslouží když už ne uznání za to, co všechno dokázal, tak přinejmenším vstřícnost od ostatních a možnost přísunu nových informací, co se v kouzelnickém světě vlastně děje. Jenže to ne. Valnou část prázdnin je nucen jen bezmocně trčet u svých mudlovských příbuzných Dursleyových, hrabat se v popelnicích kvůli vyhozeným novinám, aby si mohl udělat alespoň mlhavou představu o současném dění, a navíc se sžívat s pocitem, že na něj poprvé zanevřeli i nejlepší přátelé, kteří mu kdovíproč odmítají poskytnout jakékoliv vodivé informace, a především mu zřejmě nikdo nemá potřebu říct, kdy už ho konečně dostanou od mudlů pryč.
 

Na Harryho jeho současná situace proto nemá zrovna nejlepší vliv a tak se stane, že se neudrží a svým jednáním si vyslouží podmínečné vyloučení ze Školy čar a kouzel v Bradavicích a nutnou účast na disciplinárním řízení na Ministerstvu kouzel. Jediné pozitivum se skrývá v tom, že díky tomu se Harry konečně dostává do centra dění kouzelného společenství, setkává se s přáteli a dozvídá se, že kvůli tomu, že to on spravil svět o návratu nejobávanějšího černokněžníka všech dob, se ho ministerští stůj co stůj snaží očernit a přišili mu punc psychicky narušeného lháře. I když to do nového školního roku možná nejsou nejideálnější vyhlídky, Harry se konečně opět cítí spokojen – je se svými přáteli a už jen vyčkává, co nového mu škola připraví.

 

Hned po příjezdu ovšem zjišťuje, že to rozhodně nebude nic pěkného. Ministerstvo se podle všeho rozhodlo udělat ze života peklo nejen Harrymu, ale i samotného řediteli školy, který za tvrzením o návratu Pána zla nepokrytě stojí, a jako řešení se ministr kouzel rozhodl, že se pokusí rozvrátit stabilitu školy zevnitř a vynutil si obsazení učitelského postu svou věrnou náměstkyní, Dolores Umbridgeovou, přerostlou ropuchou, která se hned první hodinu dostala na nejvyšší možnou úroveň Harryho nenávisti. Ten jakožto správný hrdina jen odevzdaně nesedí a jde kvůli Umbridgeové stále se zhoršující podmínky ve škole řešit na vlastní pěst. Mimoto se na scéně konečně objevují první silné lásky, pohodu poskytující famfrpálové zápasy, pro změnu nějaké ty školní tresty, seznámíme se s podivnou Lenkou Střelenkou, jedním obrem, tvory podle všeho věštícími smrt a nakonec budeme po boku Harryho opět čelit tomu nejhoršímu – ztrátě nejbližších a lordu Voldemortovi konečně vystupujícímu ze stínů.
 

Pátý díl této čarodějné série je proto temnotou ne jen vlásečnicově prostoupen, temné stíny jsou zde všudypřítomné a nemá cenu se dohadovat, že v něm původních pohádkových motivů zbylo jen pramálo – to je totiž něco, co je vedle Harryho chvilkami trucovitého a lehce nesnesitelného pubertálního chování nepopiratelně zjevné. I tak se na téměř osmi sty stranách příběhu najde jen minimum věcí, za něž by autorka dostala výtku a spíše si zaslouží vynesení do oblak spisovatelského ráje za svůj um a nekonečnou schopnost propojovat i ty nejméně očekávané detaily v příběhu, pročež se z ní stává jeden z těch významných autorů, jejichž cit pro vytvoření tak komplexního příběhu je zkrátka dech beroucí. Mé pění ód na adresu Rowlingové proto myslím dostatečně ukazuje, jak nesmrtelným příběhem Harry Potter zaslouženě je, a že to bude jedině vaše chyba, pokud se mu budete chtít nadále záměrně vyhýbat.

Joanne Rowlingová – Harry Potter a Fénixův řád (#5)
z anglického originálu Harry Potter and the Order of the Phoenix
přeložil Pavel Medek, poprvé vydal Albatros v roce 2004,
800 stran, pevná vazba