Muzikálový mág Andrew Lloyd Weber se o ní nejednou vyslovil ve smyslu největšího ženského pěveckém talentu současnosti. Byla jeho múzou, na šest let manželkou, a tak není divu, že také během pražského vystoupení zaznělo hned několik skladeb, které Weber pro Sarah Brightmanovou osobně napsal. Co se vybraného repertoáru týče, koncertu skutečně nešlo prakticky nic vytknout. Díky spolupráci s těmi nejlepšími se Brightmanová může pochlubit neopakovatelnou kolekcí snad největších hitů, které kdy byly pro ženský soprán jejího formátu vytvořeny. O to větším zážitkem bylo uslyšet právě takové písně, jako je Pie Jesu, ústřední song z Fantoma Opery či Time to Say Goodbye v Brightmanové originálním podání. Přestože Sarah vystoupila až v druhé půli vánočně laděného večera, vzhledem k opravdu fantastickým zpěvákům a muzikantům, které si s sebou přivezla, a kteří dostali, v čele s mužským sborem Gregorian, prostor v první části, asi málokdo nakonec cokoliv namítal. Co se však pojetí celého večera týče, tady by se už prostor k diskuzi bezesporu našel.

Celé „gala“ jak jej sama Brightmanová nazývá, totiž balancovalo kdesi nad propastí kýče a nevkusu, korunováno prostorem hokejové Tipsport arény, která, i kdyby se do zlata oblékla, bude pořád jenom velkou sportovní halou, v níž křišťálové lustry, zdobící prostor nad hlavami účinkujících, působily přinejmenším hodně bizarně. Jednotlivá pěvecká čísla umělců posbíraných z nejrůznějších koutů světa doprovázel živý symfonický orchestr, netradičně, přesto zajímavě, kontrastující s rockovými kytarami a hodně divně kontrastující s mužským uskupením Gregorian, skupině zpívajících pánů, hrajících si na mnichy a přetvářející popové skladby do gregoriánského chorálu. Jakoby toto nestačilo, součástí večera byla také dvojice tanečníků z Královského baletu v Londýně, kteří zatančili na Tschaikovského ústřední melodii z Louskáčka. Z ne zcela pochopitelných důvodů byli oba tanečníci oděni do čistě bílých kostýmů, což především v případě mužské polovičky kýženého páru budilo, vzhledem k jeho krutopřísně obtaženému trikotu, v sále nemalý rozruch.

Osobně jsem si otázku „Co to jako je?“ stejně jako „Proč to proboha je?“ položila během Brightmanové gala několikrát, a jistě jsem nebyla sama. Nebyl to cirkus, ale vypadalo to tak. Nebyl to koncert vážné hudby, ale v této kategorii by patřil k těm naprosto nejlepším. Působilo to velmi americky, jenže Brightmanová je Angličanka a Gregorian jsou zase Němci. V každém případě, co koncertu nejde upřít, je fakt, že začal přesně, což ve zdejších končinách nebývá zvykem, měl přestávku a velice příjemnou délku. Ať už to bylo cokoliv, nakonec souhlasím s názorem, zaznívajícím po rozsvícení světel v hale nejčastěji – bylo to hezké.

Přestože mi nikdo nevymluví, že by podobným pěveckým výkonům daleko lépe slušelo pražské Rudolfinum a Sarah Brightmanové přirozenější vzezření bez blýskavých korunek ve vlasech, patřičnější k jejímu věku, sobotní přehlídka světových hudebních es určitě stála za cenu vstupenky a nepochybně patřila k tomu nejlepšímu, co u nás v posledních letech naživo zaznělo.

foto: royalchristmasgala.com, sarahbrightman.com