Na tom tvrzení něco je.
Ne že by každý spisovatel psal svou autobiografii.
Ale každý autor má nějaké představy o světě, své životní ideály, politické přesvědčení, názory na partnerství a lásku. Jestliže jsem naivní romantik, těžko se mi bude psát o vnitřních pocitech egoistů a samolibých lumpů, budu mít problém se sestylizovat s takovou osobou. Mohu si představovat, jak takový člověk uvažuje, ale mohu tak skutečně uvažovat? Budou takové úvahy reálné? Nebo mí hrdinové vždycky alespoň zčásti budou mnou? I kdyby to byla právě nálada, deprese, jak ji vnímám já, radost, jak ji cítím, stesk, jak ho chápu?
Michal Viewegh to vyjádřil v úvodu Povídek o manželství o sexu přibližně takto: „Tyto příběhy jsou vymyšlené. Hrdina nejsem já. Ale má se mnou společného tolik, jako bych jím byl.“
Každý autor samozřejmě kvůli studiu literárních postav potřebuje pozorovat lidi, sledovat jejich reakce na určité situace, vcítit se do nich. Myslím, že dobrý autor musí být tak trochu i psycholog. Musí mít otevřené „literární srdce“, aby dokázal vystihnout různorodost lidských povah, aby jeho hrdinové působili skutečně.
Nakonec bych chtěla všem autorům, kteří takové literární srdce mají, vzdát hold. Sama za sebe uvádím jako příklad několik svých oblíbených knih, do nichž své literární srdce jejich autoři vtiskli:
John Galsworthy - román Sága rodu Forsytů;
Daphne de Maurier - povídková kniha Neohlížej se, miláčku;
Anton Myrer - román Poslední kabriolet;
Zdeněk Pluhař - V šest večer v Astorii;
Eva Kantůrková - trilogie Po potopě, Zahrada dětství jménem Eden a Černá hvězda.
Pokud víte o nějakém autorovi, který podle vás má literární srdce, napište nám o něm.