Jenže bez důvěry nedokáže vstát a přistoupit blíž. Proto musí důvěřovat. Z malé holčičky se stává nesmělá dívka, která opatrně, krůček po krůčku, míří blíž k nám. Přibližuje se obezřetně, tuší, že každý krok, která udělá, ji vtahuje do světa, jehož součástí se chce stát. Ale zároveň ví, že už se nikdy nebude moci vrátit zpátky. Ale možná ani nechce. Chce být s námi, poblíž života, poblíž těch, kteří jí tolik potřebují a přitom se jí vlastně nesnaží porozumět.
 

Někdy v průběhu let se z dívky stává žena. Zakřiknutá, bolavá, zmatená a dost často v sobě skrývá jizvy, které utržila. Žena, která pochybuje o všem, i o sobě. Co se to s ní stalo za všechna ta léta? Kam se poděla naivita, sny, touhy? Kam zmizel svět, kterému tolik chtěla věřit, který ji vábil do své náruče a pak ji zase krutě odmrštil?
 

Je vyhublá, neupravená, nevzbuzuje důvěru, kterou do ní vkládáme. Příliš dlouho trpěla hlady. Lásku prostě musíme živit, stejně jako živíme sebe. Pokud nedostává najíst, pomalu umírá. 
 

Dívám se na ženu v koutě a vidím tam samu sebe za pár let. 
 

Na jedné straně naději, na té druhé hořkost. Kam se poděla moje tvář, kam všechno, o čem jsem kdysi snila? Kdo je ta osoba, kterou nepoznávám? 

A kam se ztratila láska?
 

Copak jsem ji pohřbila, a nevím o tom?
 

Ne, to se přece nemohlo stát.
 

Chci zpátky to nesmělé dítě, chci zase držet jeho ruku ve své, chci věřit a chci snít.
 

Stíny v rohu pokoje mizí. Slunce sem občas pošle své paprsky a zahřeje tvář, která je nedočkavě vyhlíží. Už vím, že lásku musíme opatrovat, chránit, starat se o ni. Už vím, že každé takové dítě hledá někoho, kdo by ho sevřel v náruči a už nikdy mu nedovolil odejít. Někoho, s kým bude šťastné.

Možná je láska přece jen někde blízko. Někde, kam jsme se zatím nepodívali. Stojí tam, čeká a doufá. Tak jako já.
 

A dokud doufat nepřestanu, pořád je naděje.

 

Odkaz na autorské stránky spisovatelky Radky Zadinové

Zdroj foto: www.pixabay.com