Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je středa 20.6.2018, svátek má Květa 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 496
Publikovaných článků: 12424
Komentářů: 10765


Měření



A kam se ztratila láska?

03.04.2018   Radka Zadinová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Co je to vlastně láska?

Když si ji představuji, vidím malou holčičku. Plachou, nesmělou, zakřiknutou... Krčí se v koutě a bojí se pohlédnout komukoli do očí. Možná má strach z odmítnutí, možná se obává bolesti, která by mohla přijít. Zažila už tolik zklamání, že se bojí uvěřit...

Jenže bez důvěry nedokáže vstát a přistoupit blíž. Proto musí důvěřovat. Z malé holčičky se stává nesmělá dívka, která opatrně, krůček po krůčku, míří blíž k nám. Přibližuje se obezřetně, tuší, že každý krok, která udělá, ji vtahuje do světa, jehož součástí se chce stát. Ale zároveň ví, že už se nikdy nebude moci vrátit zpátky. Ale možná ani nechce. Chce být s námi, poblíž života, poblíž těch, kteří jí tolik potřebují a přitom se jí vlastně nesnaží porozumět.
 
Někdy v průběhu let se z dívky stává žena. Zakřiknutá, bolavá, zmatená a dost často v sobě skrývá jizvy, které utržila. Žena, která pochybuje o všem, i o sobě. Co se to s ní stalo za všechna ta léta? Kam se poděla naivita, sny, touhy? Kam zmizel svět, kterému tolik chtěla věřit, který ji vábil do své náruče a pak ji zase krutě odmrštil?
 
Je vyhublá, neupravená, nevzbuzuje důvěru, kterou do ní vkládáme. Příliš dlouho trpěla hlady. Lásku prostě musíme živit, stejně jako živíme sebe. Pokud nedostává najíst, pomalu umírá. 
 
Dívám se na ženu v koutě a vidím tam samu sebe za pár let. 
 
Na jedné straně naději, na té druhé hořkost. Kam se poděla moje tvář, kam všechno, o čem jsem kdysi snila? Kdo je ta osoba, kterou nepoznávám? 

A kam se ztratila láska?
 
Copak jsem ji pohřbila, a nevím o tom?
 
Ne, to se přece nemohlo stát.
 
Chci zpátky to nesmělé dítě, chci zase držet jeho ruku ve své, chci věřit a chci snít.
 
Stíny v rohu pokoje mizí. Slunce sem občas pošle své paprsky a zahřeje tvář, která je nedočkavě vyhlíží. Už vím, že lásku musíme opatrovat, chránit, starat se o ni. Už vím, že každé takové dítě hledá někoho, kdo by ho sevřel v náruči a už nikdy mu nedovolil odejít. Někoho, s kým bude šťastné.
Možná je láska přece jen někde blízko. Někde, kam jsme se zatím nepodívali. Stojí tam, čeká a doufá. Tak jako já.
 
A dokud doufat nepřestanu, pořád je naděje.

 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2018 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0734 s