Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 17.8.2018, svátek má Petra 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 498
Registrovaní čtenáři: 497
Publikovaných článků: 12457
Komentářů: 10770


Měření



Surrealistky a surrealisté

19.04.2018   Ivo Fencl   Literatura   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

„Na první pohled se tvorba některých fantazijních malířů docela podobá dílům opravdových surrealistů, ale ve skutečnosti stojí surrealismu asi tak blízko, jako se má Disney k Hieronymu Boschovi.“ Desmond Morris
Dítě štěstěny, talentovaný zoolog Desmond Morris (*1928) se dožil 24. ledna devadesáti let.

Tento obdivovaný autor bestsellerů Nahá opice (1967, česky 1971, jeden ze sta nejprodávanějších titulů všech dob), Nahé oko (2001), Nahý muž (2008) a Nahá žena (2004, česky 2006) v neposlední řadě celý život maluje a samostatně vystavuje již od roku 1948. Jen dvě léta nato vystavoval dokonce společně s Joanem Miró.
O tisícovkách jeho většinou surreálných výtvarných prací vyšlo dosud osm publikací a on sám vystoupil ve více než sedmi stech televizních pořadech. Znal osobně malíře Francise Bacona či sochaře Henry Moora a letos přichází s johnsonovsky čtivou knížkou Životy surrealistů (Londýn 2018), přeloženou promptně do češtiny Denisem Kostomitsopoulem.
André Breton surrealismus kdysi definoval (1924) jako psychický automatismus a diktát myšlení oproštěný od kontroly rozumu, aniž se výsledek eticky a esteticky uhladí. Podle Desmonda Morrise, který zkoumá jen surrealismus výtvarný, se dá rozlišit patero druhů toho směru. Paradoxní, atmosférický, metamorfický, biomorfický a abstraktní.
Abstraktní surrealisté představují tvary, které nejsou jen „vzorek na zeď“.
Biomorfičtí vynalézají nové figury a my nesvedeme dohledat „zdroj“, ačkoli figury jsou autentické.
Atmosférický surrealismus je dle Desmonda Morrise natolik intenzivní, až působí realistická kompozice snově; je to například případ rané tvorby „malíře jediné nahé ženy“ Paula Delvauxe.
Ale nejsnáze identifikovatelné jsou metamorfický a paradoxní surrealismus.
První atakuje reálné tvary, a přece identifikujete původní zdroj. A paradoxní surrealisti? Prvky zobrazují realisticky a občas i piplavě, nicméně iracionálně. Asi jako když René Magritte (1898-1967) přimaloval botám prsty a noční košili ňadra.
V Čechách je - podle mě - dnes podobným surrealistou taky Jiří Slíva a byl jím, řekl bych, dokonce Stanislav Holý, autor Procházek pana Pipa. A že oba ti muži obrázky dopředu promýšleli nesurreálně? Dokažte to. Ostatně.... V tomto ohledu můžeme zůstat u Magritta, který prokalkulovaně (jak by řekl Picasso) užíval asi tak deseti prostředků ozvláštnění.
1. Neobvyklá kombinace: Například trup sedícího muže jako ptačí klec.
2. Prohození: Mořská panna s nohama ženy a hlavou makrely.
3. Průhlednost: Oblaka viděná skrz ptáka.
4. Nereálná velikost: Jablko vyplní pokoj. Úředníci jako kapky deště. Vláček se řítí z tunýlku v krbu.
5. Nepatřičnost: Orel v kabátě.
6. Stav beztíže: Levitující skalisko.
7. Proměna: Orlí hlava raší z hory.
8. Obměna skupenství: Jachta ustrojená z vln.
Nejdrzejší ovšem stejně vždy bude svévolné pojmenování, kdy je - dejme tomu - kůň Dveřmi. René Magritte však je sice ten neznámější surrealista, ale ne zcela pravý, a někdy dokonce bývá považován za jednoduchého tvůrce vizuálních hříček. Nudilo ho, jak přiznal, nápady (pracně) přenášet na plátna, dle Morrise byl nicméně géniem konzistence a výběru vizí. Vytvořil tak neanalyzovatelný vlastní svět. „O tajemství se nemůže mluvit,“ řekl jednou. „Tajemství nás musí ovládnout.“ Podobá se to čínskému úsloví (citovanému už zmiňovaným Picassem): „Nenapodobuji přírodu, funguji jako ona.“
Pokud jste dočetli až sem, asi vás napadlo, že jste surrealisty trochu i vy. Sami. A že to není zcela nesnadné. Kdo ví; snad se surrealistou skutečně může stát každý, i ptejme se, proč tomu v praxi tak není.
Ale odpovědět nenajdeme. Neumí ji poskytnout ani „sám“ Desmond Morris a pouze vás ujistí, že užití jakékoli z patera oněch kategorií samozřejmě není zárukou vzniku uměleckého díla. „Mnoho lidí si surrealistické postupy osvojilo, aniž by dosáhli zajímavých výsledků,“ ví a sám nebudu (jako autor tohoto článku) jediný, kdo zvláště v trávnících výtvarničení registruje také síly a funkce kultů osobnosti... a charismatu.
Víc než kde jinde zde platí, že je někomu povoleno, co jiný zahradník nesmí, a že se umění rodí nejen osaměle, nýbrž taky z kolektivní dohody či rozhodnutím společenství. Do jisté míry je tu příkladem i Marcel Duchamp (1887-1968).
Jistě, talent měl. Ale... Taky výstředníkovo štěstí. Zřejmě se jej drželo. V českém vydání Morrisovy publikace se kupříkladu jeho působivá fotografie od neznámého autora (na které se roku 1927 v kožichu opírá o newyorské zábradlí) náhodou dostala přesně na stranu 100.
I má tu Mistr další „zářez“. Ale kdo ví. Uplyne ještě řada let a nelze vyloučit, že tento „nejvlivnější umělec dvacátého století“ bude označen za pouhého šarlatána. Neboť hodnocení jeho díla „stále probíhá“, jak říká Morris; ač Duchampův medailon uzavře velmi smířlivě. Navzdory absenci skrupulí (či právě díky té absenci) se totiž Duchampovi podařilo změnit „směr“ moderního umění. I když toho „zas tak moc“ nevytvořil.
Jak víte, před sto lety (1917) veřejně vystavil pisoár (pod názvem Fontána), a to aniž se jakkoli podílel na jeho vytvoření. Výstavě tu věc poslala jedna dáma, jak se zdá, a jednou se jej pak ptali, co - s výjimkou KONTEXTU, do kterého objekty umístil -, je na jeho dílech zvláštní a hodno jejich značné ceny. Řekl: „Nesou můj podpis a je jich omezený počet.“
Věru výrok hodný Dalího, že. A daleko chaběji než Salvador Dalí talentovaný Duchamp změnil „hodnotu připisovanou tradičním, zručně tvořeným dílům vyučených umělců, kteří se lopotili ve svých ateliérech,“ konstatuje Desmond Morris a dodá: „Když mu nabízeli slušné peníze za to, aby zase začal malovat, odmítl s tím, že už udělal vše, co chtěl, a že se nebude opakovat jen kvůli výdělku. Nabídli mu ještě víc peněz, aby vedl galerii v New Yorku, a znovu odmítl. Raději žil tak, že ždímal peníze z bohatých přátel, občas zvítězil v šachovém turnaji a vytvářel limitované edice nejslavnějších svých děl. Udělal navíc terno smlouvou s Arturem Schwarzem, který v Itálii vyráběl kopie jeho nejdůležitějších prací. Velmi dobře se prodávaly, protože všechna muzea na světě chtěla mít ukázky Duchampa.“
Ale ještě ke kategoriím. Morris je charakterizuje v předmluvě a podle očekávání dodává, že hodně surrealistů v průběhu dráhy tvořilo více z uvedených metod. A který byl nejvšestrannější?
Max Ernst (1891-1976). V různých momentech užil veškeré Morrisem definované přístupy. Jako autora této reference mě právě on zaujal ze surrealistů už v dětství a nejvíc, i nedivím se, že právě jeho mysl měl Breton za surrealismem nejposedlejší. „Věřím, že nejlepší, co lze udělat, je zavřít jedno oko a jeho pohled obrátit dovnitř,“ řekl Ernst, bezpochyby jeden z největších to Němců, a dá se souhlasit. Samo sebou nepřecházíte-li ulici.
Nebo nepřipravíte-li se o oko docela. To není bohužel tak nemožné a cosi podobného se na Montparnassu přihodilo dalšímu ze surrealistů Victoru Braunerovi (1903-1966). - Tenhle dodnes nedoceněný nešťastník se narodil v židovské rodině v Karpatech a levé oko mu roku 1938 vyrazil láhví či sklenicí španělský surrealista Oscar Dominguez (1906-1957). „Zvláštní je na tom,“ pokračuje Morris, „že o sedm let dřív Brauner namaloval autoportrét, kde je zobrazen právě s jedním vážně raněným okem.“
Po děsivém úrazu napsal příteli: „Lovec, aby lépe mířil, na chvíli zavírá levé oko. Voják, aby lépe střílel a zabíjel, na chvíli zavírá levé oko. Střelec v souboji na přesnost zavírá na chvíli levé oko, aby lépe vyslal střelu nebo šíp do středu terče. Co se mne týče, zavřel jsem své levé oko navždy a bylo to zřejmě náhodou, že jsem dostal možnost nahlédnout do samého středu života.“
„Braunerovo rozmanité dílo je živoucím výrazem vpravdě surrealistického ducha a je těžké pochopit, proč není ceněn více,“ dumá nad další ze záhad Morris. „Kdyby byl hollywoodským hercem, byl by dnes řazen mezi ty béčkové. Ale uvidíme. Uvidíme, zda se v budoucnu dočká většího uznání a vyrovná se ostatním významným surrealistům. Rozhodně by si to zasloužil.“
Ale zpět k Maxu Ernstovi, surrealistovi z nejoriginálnějších. „Bez oddychu tvořil, neúnavně zkoušel něco nového!“ A Morris dál připomíná příznačnou příhodu Maxova dětství.
I jeho tatínek byl malíř a (snaživě) kopíroval. Skutečnost. Ale jednou zachytil německou krajinu a přece cosi vynechal. Strom. Ten se do kompozice přece jenom nehodil. To Ernstův otec poznal a k Maxově údivu šel a strom porazil.
Ernst neměl umělecké vzdělání, nicméně kreslil a maloval celé dětství a na univerzitě studoval filosofii, dějiny umění, literaturu, psychologii a psychiatrii. Navíc jej potkalo i to štěstí, že mu, jak se říkalo, „žádná neodolala“. Jeden čas žil také v trojúhelníku s manželi Eluardovými, a tedy také s budoucí židovskou chotí Salvadora Dalího. Pověstná je jejich cesta kolem světa (1924). Eluard osaměle ujel na západ a Ernst a Gala naopak k východu, aby se všichni srazili v Singapuru a pokračovali do Saigonu. Nebyl to poslední milostný trojúhelník Ernstova života; ale ke škatulkování. Morris odhalil jako Sherlock Holmes hned osm typů surrealistů. Jsou oficiální, dočasní (včetně odpadlých a vyloučených), nezávislí, nepřijatí, antagonističtí a „přirození“. Antagonisty přitom míníme ty umělce, kteří tvořili surrealistická díla, ale „nemuseli“ Bretona. A nesnášeli teoretizování.
Byli „jen“ dělnými praktiky a neúčastnili se - jako ti oficiální - schůzek skupiny. A pravidla Bretonových manifestů? Pch! Hlasování o vylučování a přijímání členů? Ach, co s tím?
Další surrealisti o Bretonově skupině věděli, ale na schůzování byli moc individualisty. Podobají se surrealistům „přírodním“; i ti vytvářeli surrealistické práce, ale věděli o hnutí málo či nic. S ohledem na rozsah knihy Morris vůbec neprobírá surrealisty, kteří byli jen organizátory, teoretiky či aktivisty, a nezabývá se ani literáty a dokonce ani ryzími fotografy a filmaři. Obírá se krom toho čistě životy dotyčných a nehraje si ani náhodou na výtvarného teoretika; bylo by to ostatně nošením dřeva do lesů, které už jsou dnes takřka nekonečné.
Subjektivně si Desmond Morris vybral 27 mužů a 5 žen, které se mezi těmito „blázny“ umně pohybovaly, ale současně novému uměleckému směru i přispěly. Z těch dam byla nepochybně nejatraktivnějších múzou Leonora Fini (1907-1996); o ní věru hovořívala celá Paříž. „Picasso se do ní úplně zbláznil, Eluard jí skládal básně, Jean Genet o ní psal obdivné dopisy a Cocteau ji nazval bohyní. Ernst byl fascinován její skandální elegancí a brzy se stali milenci. Ale měla výhrady; zjistila, že má vždy vztah se čtyřmi nebo pěti ženami najednou. Velmi intimní vztah si však vytvořila s fotografem Henrim Cartier-Bressonem (1908-2004), který ji při společné cestě do Itálie zachytil na explicitních fotografiích.“
Když Fini roku 1936 navštívil americký obchodník s uměním Julien Levy, prožil s ní krátkou milostnou aférku a představil ji Dalímu, „ale ten byl vůči ní trochu ostražitý. Zřejmě proto, že si všiml, že jde o ženskou verzi jeho samého, co se provokatérství týče, a tudíž - možná -rivalku.“
V Paříži později bydlila v domě s třemi partnery naráz a jezdili tak na dovolenou, čemuž tisk říkal Republika Leonor. Mívala v posteli až 23 koček, spala s nimi a vynořují se z jejích obrazů. Vadu však Fini měla. Bohužel společnou více surrealistkám. Nutností pasivní polohy ji odpuzovalo mateřství.
A jak Morris připomíná, řekla, že o sebevraždě přemýšlela jen jednou. Když se dostala do potíží s potratem. Roku 1952 se v Římě seznámila s polským spisovatelem Constantinem Jelenskim, zvaným Kočka, což jí sedělo, i stali se rovněž brzy milenci. Zapadl k ostatním a staral se o obchody, organizoval výstavy a chránil Fini před starostmi života.
Morris ale mezi surrealistkami zohledňuje i bohatou Eileen Forrester Agarovou (1899-1991), kterou znal osobně (stejně jako ji poznali Hemingway, Fitzgerald, Yeats, Huxley, Pound či Waugh), Leonoru Carringtonovou (1917-2011), třetí ženu Maxe Ernsta Dorotheu Tanningovou (1910-2012) a Meret Oppenheimovou (1913-1985), která se na Mezinárodní výstavě surrealismu v Londýně (1936) proslavila šálkem, podšálkem a lžičkou potaženými kožešinou. To je, pravda, taky skoro to jediné, co po ní význačného zbylo.
Jestliže medailony pěti dam Desmondovu práci zdobí, zapochybují mnozí o místnosti zařazení Pabla Picassa či sochaře Henry Moora a Francise Bacona. Druhé dva znal autor, pravda, osobně, jak už řečeno, a tak přidá ledacos zajímavého; ale surrealisty byli jen stopově.
Francis Bacon (1909-1992) je ovšem muž, jehož vynechat by byla škoda. Breton jej sice přijmout do skupiny odmítl, ale to proto, že Bacon byl gay, zatímco Breton homofob. A Francis Bacon si z odmítnutí mnoho nedělal.
Jak se taky ví, zničil víc než sedm set svých raných děl (s nimi nebyl spokojen) a z předválečného období se tak dochovalo jen šest jeho olejomaleb. Upřímně podceňoval své obrazy a donekonečna je přemalovával. Tak dlouho, až je často zničil a vyhodil, takže Morris píše o obraně proti tomuto mrhání:
„Jeho londýnská galerie zvolila nouzovou strategii neočekávaných návštěv v ateliéru a jakékoli obrazy, které vypadaly dostatečně dokončeně, nechávala odvézt.“
Bacon byl masochistický, zlomyslný, sarkastický, marnivý, vulgární, arogantní, nevěrný a nespolehlivý. Zuby si čistil pískem na nádobí a vlasy barvil krémem na boty. Ve svém špinavém, stísněném bytě zůstal i poté, co zbohatl. Nenáviděl konvence a veškeré autority, ale rovněž venkov a vůbec přírodu. Náboženství se pak přímo štítil a o smrti se vyjádřil následovně: „Až umřu, strčte mě do plastového pytle a hoďte do kanálu.“
Navzdory tomu či právě proto trefil Bacon často hřebík na hlavičku. Picassa přirovnal k Waltu Disneymu a v obrazech Jacksona Pollocka (1912-1956) neviděl smyslu. Umístil by je prý na roveň starých krajek. „Ale nutno říct,“ končí Morris, „že přes mnohé charakterové vady byl vynikajícím partnerem v rozhovoru, měl břitký smysl pro humor a oplýval lehkovážnou velkorysostí k těm, které měl rád. Když vstoupil do místnosti, vyzařovalo z něj silné charisma, a když chtěl, byl velice šarmantní. Jak tomu často u plachých lidí bývá, když se mu podařilo setřást svůj přirozený ostych, divoce si to vynahrazoval a stával se mimořádně zábavným společníkem s bujarým a živelným smyslem pro humor.“
Každého z dvaatřiceti umělců představuje Desmond Morris i portrétní fotografií a jediným, ale vždy typickým příkladem z díla (jen v případě Maxe Ernsta hned příklady dvěma). Ony snímky jsou přitom vybrány tak, aby umělce zobrazovaly v době, kdy bylo surrealistické hnutí ještě na vrcholu, a jak jen je to možné, vyhýbá se Desmond známým portrétům z pozdější doby. Při výběru reprodukcí těch 33 děl se pak omezil pouze na práce vytvořené do konce války, tj. ve „vrcholném“ období hnutí, kdy ovšem sám byl teprve dítětem.
Morris nicméně surrealisty „ještě stihl“ ve čtyřicátých letech a chápe i díky tomu, že jde víc o životní styl, než o hnutí. A spíš o filosofický koncept, než o umělecký směr. Ne každý si taky dnes uvědomuje, že měl být „koncept a styl“ původně fackou za masakrovaní mladých v první světové válce. „Může-li tradiční společnost vést k něčemu tak odpornému jako válka,“ píše Morris, „dozajista musí sama být odporná a dadaisté se rozhodli, že jediným řešením bude vysmát se jí do tváře. Právě jejich vulgárně posměšné akce působily takové pohoršení, že André Breton, sedě v pařížské kavárně a přemýšleje o budoucnosti, usoudil, že bojovat proti zkostnatělému společenskému řádu je třeba serióznějším způsobem.“ A vznikl surrealismus.
Ale předznamenaly jej už fascinující malby Giorgia de Chirica (1888-1978) z let 1909-1918 (například Dětský mozek, 1914) a pojem jako takový užil na papíře již Apollinaire (1917).
Morris vzpomíná i na další. Například na stěží škatulkovatelného syna ruských židovských emigrantů, který se narodil roku 1890 ve Filadelfii jako Emmanuel Radnitzky a je znám co Man Ray (zemřel roku 1976). Tento fotograf a malíř neustále a schválně měnil styl, což takřka brání jej charakterizovat
V knize nemůže chybět ani Dalí (1904-1989), ze surrealistů byl i nejvyspělejší technicky. Tvrdil však, že je surrealismem samým, a Morrisovi se příliš nelíbí, nakolik akceptoval Franka, jen aby si mohl slastně žít ve svém Španělsku. Když pak Franko zemřel, začal podlézal královské rodině, i byl povýšen na markýze. Ale valná část mýtů o Dalího žití je jeho výtvorem a dílo, které vytvářel, se stalo od padesátých let obecným zklamáním.
A Breton (1896-1966) sám? U Morrise věru nevyniká.
Býval nudný, maloměšťácký, malicherný, arogantní, bezohledný a diktátor. Extrémní homofob a současně záludný pokrytec. Měl jej vůbec někdo rád? Stěží se tomu dá uvěřit.
Byl nabubřelý a s to závidět každému, kdo i po právu udělal skutečnou uměleckou kariéru. Na tu Breton neměl. Nesnášel navíc rodinný život a zřejmě i děti. Ty rád srovnával s exkrementy. Ženy považoval za dobré k posluhování. Jako zakladatele surrealismu jej velmi paradoxně zaplavovalo moře předsudků. Erenburg ho měl za pedofila. Breton byl syn chladné, dominantní ženy, která ho úplně bez emocí za trest fackovala a dusila jeho rané radosti. Ztracené dětství ve zbytku života už jen marně doháněl. Chtěl, aby se dospělí v jeho skupině chovali právě jako nemyslící děti. Ale to úplně nešlo. Dle jeho plánu měli ignorovat veškeré požadavky společenského systému, nicméně sám si vychutnával jejich sváry a záměrně je rozdmýchával. Miloval být soudcem či aspoň rozhodčím a vyloučil z hnutí Dalího, Ernsta, Moora, Braunera, Picassa a minimálně patnáct dalších géniů, přičemž některé opakovaně. Mínil to vážně? Bohužel asi ano. A Chagall? Magritte? Klee? Miró? Man Ray? Sami jeho hnutí odmítli, a to často právě kvůli Bretonovi. Jen Marcel Duchamp byl jedním z nějakých deseti jeho miláčků, kterým prošlo i porušování nedodržitelných pravidel.
Ale André Breton měl i ještě temnější hříchy. I jeho setkání s Freudem skončilo prý katastrofou a pověstný vztah se slavnou milenkou líčí Desmond Morris následovně:
„Jeden z krátkých Bretonových záletů před jeho rozvodem (1931) se stal slavným, protože o něm pak klidně napsal román. Oč šlo? Silně nevyrovnaná mladá žena jménem Leona Delacourt, která si nechávala říkat Nadja, vstoupila do Bretonova života v roce 1926 a během krátké doby jej uhranula. Ale postupem času se její chování stávalo čím dál tím podivnější, jak aspoň Breton dodatečně tvrdil. Vztah ukončil. To Nadju „rozhodilo“ a jednoho dne ji našli ve foyer hotelu, kde bydlela, jak vříská na své halucinace. Odvedla ji policie a byla umístěna do psychiatrické léčebny. Breton její šílenství ovšem romantizoval a nazýval je únikem z hrozného vězení logiky. Bylo od něj kruté, že se (za celá léta) ani nepokusil Nadju navštívit. nTa byla převezena do nemocnice, kde o čtrnáct let později zemřela na rakovinu. Bylo jí devětatřicet.“
Po válečném útěku manželů Bretonových a vůbec surrealistů do Spojených států zajistila vůdce hnutí mimo jiné Peggy Guggenheimová, a tak mohl za Atlantikem klímat a odmítat dokonce angličtinu. To ho, pravda, společensky izolovalo.
Roku 1942 se navíc jeho žena zamilovala do sochaře Davida Harea (1917-1992), k němu odvedla i jejich dceru (narozenou 1935), a tak Breton upadl do deprese. Ale asi po roce ho vyléčila mladá chilská klavíristka Elisa Claro, podobající se Gretě Garbo. Roku 1945 se vzali v Renu.
Breton každopádně „vymyslil“ surrealismus, ale jako organizované a kolektivní hnutí se mu ho po válce už restartovat nepodařilo. Paříž zajímaly jiné věci a čtyři tisíce exponátů jeho nesmírně cenné sbírky jsou bohužel od roku 2003 rozprášeny světem.
Desmond Morris zachycuje ve své knize i životy Jeana Arpa, Hanse Bellmera, „Sandy“ Caldera, Giorgia de Chirico, Paula Delvauxe, Wilhelma Freddieho, Alberta Giacomettiho, Arshile Gorkyho, Wilfredo Lama, Conroy Maddoxe, André Massona, Roberto Matty, Edouarda Mesense, Wolfganga Paalena, Rolanda Penrose a Yvese Tanguye.

Desmond Morris: Životy surrealistů. Přeložil Denis Kostomitsopoulos. Vydalo nakladatelství Bourdon.
Praha 2018. 272 stran. ISBN 978-80-906996-3-2

Foto obálky: kosmas.cz




Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2018 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2995 s