Abyste měli vánoce dvojnásobně krásné a radostné, stačí odhodit jen pár předsudků a trošičku chtít darovat kousek svého srdce, svého lidství. Máte pravdu, nemusí to být pro každého lehké, ale za pokus to stojí. To mi můžete věřit.
Já osobně jsem přesvědčen, že bychom alespoň v těchto dnech, alespoň jednou v roce neměli zapomenout na ty méně šťastné.
Třeba na bezdomovce. Ano, samozřejmě, můžete opovržlivě syknout, že si to zavinili sami a stejnak jen chlastají. Svým způsobem máte pravdu. Neměli to štěstí jako vy a přišli o práci. Neměli nikoho, komu by se mohli schoulit do náruče, chytit jej za ruku, když se jim hroutil svět. Neměli tolik síly jako vy ostatní, aby znovu povstali na vlastní nohy a bojovali s osudem. Vzdali to a nepřítomně civí na náš každodenní svět. A alkohol? To je něco co používají jako injekci morfia pro nemocného rakovinou. Ale i oni chtějí ten nuzný život žít!
A co že vy s tím? Jen trošičku času a kousek svého srdce. V domácnosti se vždy najde nějaké zachovalé, ale již odložené oblečení nebo obutí. Není problém zdvihnout telefon, informovat se na charitě nebo v podobné organizaci, kde můžete své „dary“ dopravit. Ano, sami dopravit. Nevzdávejte to, vždyť stačí jen trošku chtít.
Někdo by třeba chtěl přispět i penězi, ale myslí si, že by jich mohlo být zneužito. Jednoduše zavolejte do azylového domu, do domu pro matky s dětmi nebo opět na charitu. Tady všude se vyvařuje, takže zcela určitě vám nikdo neodmítne nákup doporučených potravin. Kolik hygienických doplňků potřebují děti.
Můžete si sednout se svými dětmi a vysvětlit jim, že jsou i méně šťastné děti. Pokud budou chtít těmto dětem udělat radost, vyberete s nimi zachovalé, ale již opuštěné hračky. Zavoláte do kteréhokoliv dětského domova s malými dětmi a nabídnete svou radost. Nevzdávejte se, a hlavně se neurážejte, po prvním taktním odmítnutí. Třeba už tam byl někdo jako vy. Nechte si poradit a zavolejte jinde. A vyrazte na cestu. Vezměte samozřejmě i své děti. Vždyť to ony vybraly dárky. A když k tomu přiberete pár pytlíků bonbónů….
Celá rodina se můžete zastavit před &Stědrým dnem v domově důchodců. Že tam nikoho nemáte? Oh, tam je lidí co nikde nikoho nemají. Že byste si připadali jako blbci? Nesmysl! Děti namalují obrázky pro opuštěné babičky a dědečky, vezměte nějakou maličkost, suvenýrek, rodinné foto s věnováním. Sdělíte vedení domova svůj úmysl a jedete.
Když člověk chce, rozdávat radost je tak lehké a krásné i pro vás. Už na začátku jsem vám říkal, věřte mi.
Kdysi dávno, ještě v dobách temna, jsem na učilišti vedl divadelní kroužek. Tak mne napadlo, že bychom s divadelníky mohli zpestřit odpoledne dětem z dětského domova. Většina děcek mrčela a stavěla oči do polohy „sloup“, ale několik se jich chytlo. Ty zase přemluvily další a bylo domluveno. Zavolal jsem ředitelce domova a stanovili jsme den D. S divadelníky jsme secvičili program, složili se na bonbóny a pak se rozešli na prázdniny. Trnul jsem, zda se v daný den všichni dostaví. Přijeli. Dva dokonce až ze sto padesát kilometrů vzdáleného města. V domově jsme byli přivítáni ředitelkou, tetami a ostýchavými dětmi. A pak vypuklo nespoutané veselí.
Když jsme odcházeli, holky utíraly slzičky a i kluci nějak rychleji mrkali. Předávali se adresy (ty byly později i použity) a návštěva končila. Pak jsem zažil jednu z nejkrásnějších chvil v životě. „Mí“ divadelníci se kolem mne semkli a omlouvali se, že nechtěli zpočátku o něčem takovém slyšet. A zároveň mi děkovali, že jsem je sem zavedl. Kdo nezažil, nepozná ten nádherný pocit.
Já vám, i těm méně šťastným, přeji, abyste tyto pocity mohli prožít a až budete sedět v kruhu rodiny a rozbalovat dárky, vzpomeňte si, že třeba váš starý kabát s ušankou zachránili bezdomovce před umrznutím a že babička v domově důchodců slyšela po sedmi letech tu úžasně sladkou větu: „Babi, máte tady návštěvu.“ A dělejte všechno pro to, aby vašim dětem nevozily hračky a kus svého srdce jiné děti.
Přeji vám krásné dvojnásobné vánoce.