Případ Ježíš vs.muslimka
O co jde, čtěte zde
Po zveřejnění zprávy o divadelním představení, v němž postava jasně symbolizující Ježíše (mimochodem, po žalobě kardinála Duky mě zaujala zpráva, že s Ježíšem šlo o podobnost čistě náhodnou) znásilňuje muslimku, mě opět vytanulo na mysli video mojí francouzské kamarádky, které onehdá sdílela na Facebooku a já HUSA si ho neuložila. Vzpomínám na něj totiž velmi často. Jakýsi francouzský profesor výtvarného umění v něm vysvětloval, kde a zda jsou vlastně v rámci umění nějaké hranice. Možná se budete divit, ale podle tohoto muže, hranice existují! Stručně řečeno, dotyčný velmi trefně poukazoval na to, že přestože jedna z úloh umění skutečně byla, je a bude rozviřovat společenskou diskuzi, naši předkové jisté hranice nikdy nepřekročili. Měli totiž něco, čemu říkáme VKUS. Věděli, že i kontroverze, snaha šokovat, musí mít určitou KULTURU, protože bez ní zbude jenom drzost, perverze, blbost a nahé zadky, bez nichž by se snad soudobé“umění“ už ani neobešlo. Bylo pro mě zajímavé sledovat vývoj situace okolo obou představení (ve druhém z nich pro změnu UMĚLCI ztvárnili papeže Jana Pavla II. se ztopořeným penisem) a po několika týdnech od největšího humbuku, který se okolo nich odehrál, mám radost, že si alespoň část společnosti dokáže odplivnout a SVOBODNĚ vyjádřit opovržení nad prvoplánovou snahou režiséra poukázat na jinak jistě zajímavé problémy současné společnosti. Krátce a jednoduše, takhle se to opravdu nedělá a ani v demokratické svobodné společnosti nemůžete, pod v poslední době tak krásně zneužívaným souslovím „svoboda slova“, pozurážet koho se vám zachce jen tak bez následků.

Případ pomalovaného poníka
O co jde, čtěte zde.
Stavět hned za výše zmíněnou kauzu situaci v &Siklově mlýně mi připadalo poněkud zvláštní. A zvláštní to skutečně je. Ale mám k tomu svůj důvod. Jako malé dítě mě rodiče učili, že jsou věci, které se prostě nedělají. Stejně, jako jsou pro mě symboly jednotlivých náboženství svým způsobem nedotknutelné, resp., jakékoliv nakládání s nimi bych si hodně dobře rozmyslela, nikdy by mě nenapadlo malovat na živé zvíře. Tedy, ani na mrtvé. Prostě na žádné!! Jenže, doba se mění. To, na co jsem jako dítě nesměla ani pomyslet, je dneska povolené. Otěže se našim nejmenším povolují, jak to jenom jde. To, za co by mě doma pár facek neminulo, je dnes řešeno maximálně smířlivou domluvou s finálním pohlazením po oné nevinné dětské hlavičce. A tak se nemůžeme divit, že i malování na poníka je vlastně v pořádku. Vždyť barvy byly potravinářské. Vždyť se to smyje. A ten poník je trénovaný, aby držel a vydržel. 

Co všechno máme vydržet my, kteří jsme ještě prošli nějakou výchovou, kterým byly vštípeny nějaké morální hodnoty? Tak či onak, za současné situace se nemůžeme divit, že z dětí, kterým není nic odepřeno, vyrůstají dospělí, kterým není nic svaté. A slovo kultura k ospravedlnění jejich jednání nepoužívejme. Symbolizuje totiž něco, co tady už nějakou dobu postrádám, něco, co tady začíná zoufale chybět.

Článek vyjadřuje pouze a jenom osobní názor pisatelky.
foto zdroj: http://www.gamepark.cz/pictures/00/04/18/41855.JPG