Nejdřív jsem si říkala, zajímavý styl, líbí se mi. Pak přišla chvíle, kdy mě napadlo, že ji odložím, pro nedostatek času, a tak nějak se mi prostě nechtělo pokračovat v příběhu, který je všechno, jen ne odpočinkové čtení... Potom jsem se do toho však zakousla, přečetla téměř 200 stran za jediný den a už se nedalo přestat... Posledních asi 60 stran jsem brečela, knihu odkládala, nemohla číst dál a přitom jsem musela vědět, jak to skončí - i když to vlastně člověk tuší od začátku. Tohle jsem ale nečekala.

Tak už vím, co na téhle knize všichni mají. To není obyčejný příběh. To je život a smrt, nic mezi tím. To je Liesel, Hans, Rosa... Rudy, Tommy, Ilsa Hermannová... To je Erik, Max, Frau Holtzapfelová... To jsou plyšoví medvídci a piloti... To jsou kluci, skákající do vody pro knihy...

Co takhle pusu, Saumensch?

Bože, ta kniha mě rozbila. Všude jsou střepy a mě se chce brečet a brečet a brečet... Už vím, proč jsem ji držela v ruce a uvažovala, že si ji koupím. Lidi by měli číst takovéhle příběhy, neměli by zapomínat.

Jsi to vážně ty?
... a díky tomu jsem pochopil, že ten nejlepší, kdo nade mnou kdy stál, vůbec není muž...

Ještě dlouho nepřestanu brečet...

Zlodějka knih patří mezi příběhy, které buď milujete nebo nepochopíte a odložíte. Je to kniha, která vám buď ukradne srdce nebo vás od čtení odradí a příběh vás nedokáže uchvátit. Nic mezi tím. Buď se vám do srdce nesmazatelně vryje nebo se ho vůbec nedotkne a nechápete, co na tomhle příběhu ostatní mají, proč o něm mluví, proč nedokáží zapomenout. Do knihy se nezačtete snadno, nicméně radím, zkuste vydržet. Já jsem jí propadla. Uchvátila mě, uvláčela emocemi, zaryla se mi pod kůži.

Vím, že se k příběhu jednou vrátím. Protože přes všechnu bolest, kterou mi čtení přineslo, mi i hodně dal. Spoustu toho obyčejného, hřejivého lidství, které je v každé době potřeba a na které bychom neměli zapomínat...


Markus Zusak, Zlodějka knih
vydalo nakl. Argo, 2016
fotografie obálky: dobreknihy.cz