Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 26.2.2021, svátek má Dorota 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 504
Registrovaní čtenáři: 513
Publikovaných článků: 13021
Komentářů: 11212


Měření



RADOSTNÉ VENČENÍ - 8. část: Naděje na lepší časy

23.01.2021   Eva De Filippová   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

 Naposledy v tomto roce přijíždím do horského městečka. Tentokrát můj páníček požádal svou sestru, paničku - tetičku, aby mě sem dovezla.

     „Ahoj, Johnneisku!“ volají takřka jednohlasně rodiče mého páníčka. Vyskakuji z auta do sněhu a hned hupky k nim. Předvádím radostný tanec kolem své osy, vrtě patřičně ocáskem. Tak tady mě zas máte! Tolik jsem se k vám těšil! „Honem do tepla!“ zve nás panička - babička domů.
   Uléhám do pelíšku a pozoruji, jak babička s dědou pečou vánoční cukroví. Tak blízko se line jeho vůně! Čich, čich! Vstávám a div nestrčím čenich do vanilkových rohlíčků. „Tohle ty nesmíš!" odhadla mé chtivé úmysly panička. „Na, tady máš něco na zub!“ slitovala se nade mnou a hodila mi kousek uzeného vepřového ucha. Chrup, chrup! pochutnávám si a vůbec mi nevadí, že si se mnou nikdo nehraje. Hlavně, že tu nejsem sám.
   Děda s babičkou poslouchají, jak v televizi mluví o všelijakých příkazech a zákazech. Lidé prý musí pořád nosit roušky, nesmí se moc setkávat, dotýkat se, sportovat nebo zpívat. Ani chodit do divadel, do kin, na koncerty. Hodně obchodů i školy zůstanou zavřené. „Pandemie coronaviru není žádná legrace,“ říkají. „Musíte ještě nějaký čas opatření vydržet, než bude nákaza na ústupu,“ zdůrazňují. Babička s dědou přikyvují. Slyším slovo „pes.“ Tomu rozumím! Pozvedám hlavu směrem k televizi. Slyšel jsem dobře – ale vidím akorát barevné psí hlavy! Jedna má zuřivý výraz, další se tváří normálně a poslední se směje. Všichni se jmenují Systém Pes. Mě to fakticky nic neříká. Radši bych se podíval na video o borderkoliích, které mi někdy babička pouští. Tam aspoň pejskové vesele běhají a skáčou.
  V horském městečku chodí také všichni stále v rouškách, jako v Praze. Nedá se poznat, jestli se smějí, mračí, nebo se tváří lhostejně. Hodně si povídají o škaredém viru. I rodiče mého páníčka se o něm někdy na procházkách baví. Nedávno si panička - babička kladla otázku: „Jak je možné, že za všechno může taková mrňavá, neviditelná, nenápadná, zákeřná a nebezpečná virová potvůrka, která si hraje s lidmi po celém světě na válku? Proč jim tak ubližuje, až jsou z ní hodně nemocní?“ „Také tomu nerozumím. Už aby se toho zatraceného viru lidstvo brzy zbavilo. No snad je tu nějaká naděje,“ mudruje děda. „Ráda bych tomu věřila,“ doplňuje babička. Mě se to moc netýká. Hlavně, že se mohu jít při zákazu nočního vycházení vyvenčit. I když jenom do vzdálenosti asi 500 psů od domova.
   Možná jste zvědaví, jestli se vídáváme s mou nejmilejší kamarádkou Airuškou. Ano – a většinou i s Ginuškou. Páníček Airy přiváží obě fenečky z nedalekého města, kde nyní bydlí se svou slečnou. Když mě zahlédne, zvolá na babičku: „Pusťte ho!“ a uvolní nejprve Airu. Tryskově si běžíme naproti a to je vítačka! Úžasnější jsem nezažil! Potom pustí z auta i Ginu, která se hned přidává k našim honičkovým hrátkám. Obě psí slečny pořádně vyrostly, takže brzy budu v této minismečce asi nejmenší.
   Crrr! zaslechl jsem předevčírem v obýváku. Babička mi předtím ohlašovala, že přijede můj páníček. To musí být on! zajásal jsem a letěl do chodby jako splašený. Otevřely se dveře – jasně! Je to on! Můj nejmilovanější páníček! Okamžitě jsem spustil svůj vítací tanec s vyskakováním do náruče. „No to je veselé divadlo!“ radovali se páníčkovi rodiče, pozorujíce mé nadšení. „Já s ním jdu hned ven,“ rozhodl páníček a odebrali jsme se na kratší vyvenčení. „Co jste s ním udělali, že se nám pejskaři zdaleka vyhýbali?“ zeptal se rodičů poté, co jsme se vrátili. Děda s babičkou se zarazili a přiznali, jaké mají se mnou problémy. Viděl jsem, jak zesmutněli. Páníček utrousil: „Tak nevím, jestli sem Johnnei bude jezdit, když je to tak, jak říkáte.“ A bylo po radosti. Nechápu - všechno přece dělám, jak nejlépe umím.
   Je ráno, první vánoční svátek. Kromě páníčka a jeho rodičů jsou u nás také páníčkovi sourozenci. Babičce zvoní mobil. „Ahoj, přece jen mě pustili z domova důchodců, ale musíme být potom 10 dní v karanténě. Jsem u příbuzných. Můžeme se na chvilku vidět v parku?“ ozývá se hlas babiččiny starší přítelkyně. „Určitě, moc se na tebe těším,“ odpovídá babička a prosí paničku - tetičku: „Prosímtě, můžeš jít s Johnneiskem napřed? Myslím, že by vás moje přítelkyně oba ráda viděla. Já pro ni zatím zabalím dárek.“ Tetička souhlasí a připíná mi tenké vodítko s držátkem na ovládání délky provázku. „Vezmi radši to silné,“ žádá babička. „Brácha už ho zapakoval, neboj, já to zvládnu,“ opáčila tetička a vykročili jsme.
   Za chvíli dorazila babička za námi. Podivné to vítání! V roušce, asi na dva velké psy od sebe, bez podání rukou, bez obejmutí! „Můžu jenom na pár minut, bohužel,“ omlouvá se stará, ale velice šarmantní paní. „Jestli budete chtít, já vás pak odvezu,“ nabízí jí tetička. Ujednáno. Po vzájemném předání dárků a kratší promluvě nastalo rozloučení. Tetička vyhrkla: „Tak já jdu pro auto!“, načež předala tenké vodítko babičce.    Á, helemese! Po silnici jde neznámý pejsek! Jakto, že nás tady ohrožuje? rozdurdil jsem se a zatáhl za vodítko. Jejda! – žasnu. Šňůrka se celá rychle vytočila a já mám hafíka na dosah! Raf, raf! - neváhal jsem a ňafal. Jeho panička, v hrůze couvajíc, spadla na zem. Hned ale vstala a spolu s mou paničkou nás s pejskem oddělili. „ Cos to udělal, Johnnei?! Taková ostuda!“, zlobila se babička. Chtěla mě na místě zbít. Bití zvířat je jí ale proti srsti, a tak to neudělala. „Promiňte! Stalo se vám něco? Kousl Johnnei pejska? Jak to můžeme odčinit?“ tázala se vyděšeně pejskovy vylekané paničky, která popadla vystrašeného psíčka a kráčela s ním domů. „Budu to mít pořád před očima! Je to neomluvitelné! Já jsem věděla, že tohle vodítko nemáme brát,“ vyčítala si babička. „Mami, já jsem zaslechla, že Johnnei pejskovi jenom roztrhl obleček,“ uklidňovala tetička babičku. „Ale stejně nezapomenu na dnešní nejhorší venčení a musím s tím něco udělat, aby se to neopakovalo“ opáčila babička. Cítil jsem se velice provinile.
   „Pojeďme kousek výš do hor!“ navrhla ještě dopoledne panička – tetička. „Je tam spousta sněhu a já bych si tam s Johnneiem zaběhala po cestách.“ Kromě dědy jsme jeli všichni. No tolik sněhu jsem v životě neviděl! To je paráda! - liboval jsem si. Chvilku mě vedl můj páníček, chvilku tetička nebo páníček- strejda. Pak se mnou tetička běhala jak o závod. Sníh si musím pořádně užít! říkal jsem si a několikrát se v něm dostatečně proválel. No - báječná užívanda! Jenom mě zaráželo, že si mě panička – babička za celou dobu vůbec nevšímala. Jako by mě neznala! Myslela asi stále na můj ranní prohřešek. Dozvěděla se totiž, že jsem přece jen pejska kousl. Ach jo, jak rád bych byl, kdyby mě věnovala zas trochu pozornosti!
   „Johnnei, pojď, půjdeme spolu ještě ven, než odjedeš,“ šeptá mně panička – babička po obědě, když zbytek rodiny podřimuje. Tak tuhle výzvu si nechávám rád líbit. Sluníčko svítí a my míříme rovnou na paseku, kde mě v létě panička vyfotila na pařezu. Až potom si všimla, že na něm bylo srdíčko. Hned si to vykládala pohádkově: prý je v tom srdíčku ukrytá naděje, že zde na pasece zas brzy vyroste nový les. „Ty jsi také takové moje srdíčko, Johnneisku!“ říkala mi. „Cítím se s tebou v lese nesmírně šťastně.“
   Teď mě panička - babička zkouší, jestli jsem nezapomněl všechny dovednosti, co jsem s ní stále procvičoval. Všechno perfektně zvládám. Nejvíc se jí líbí, když čekám na pařízku a na povel „můžeš“ si běžím smlsnout dobrůtku z její dlaně. „Hop! Johnneisku!“ - pobízí mě náhle, ukazujíc před sebe a já opět usedám na pařez se srdíčkem. Co to? Objímá mě, hladí a zjihle promlouvá se slzami na krajíčku: „Pamatuješ, Johnneisku, jak jsme si tu na pasece užívali tvá veselá skotačení? Víš, ty jsi pořád moje srdíčko, moje zlatíčko a nikdy tomu nebude jinak. Můj jediný vnouček, i když se čtyřma nožkama. A právě proto, že tě mám moc ráda, začíná mi docházet, že ty za své chování vlastně nemůžeš. To já se především musím změnit. Zkusím si s tebou poradit zatím sama. Budu na tebe přísnější, aby ses odnaučil číhat a dorážet na pejsky a tahat za vodítko. Věřím tomu, že se to podaří. Jedině tak bude pro mě venčení opět radostné a pro tebe možná ještě radostnější, než kdy předtím. Kéž nám svitne naděje na lepší časy!“
   Rozzářily se mi oči. Panička – babička se už na mě nezlobí! Všechno je jako dřív! Jsem zase šťastný! Radostně jí podávám pacičku, čímž vyjadřuji vděk za usmíření. Vracíme se domů, kde je již všechno připraveno k odjezdu do Prahy. Páníčkovi sourozenci s námi odjedou také.
   Naskakuji do auta a sedám si vedle páníčka. Sbohem, dědo a babičko, sbohem milé psí kamarádky, sbohem, horské městečko! Moc rád sem zas někdy zavítám!
                                       Vyprávění zaznamenal pomocí paničky – babičky
                                                                       borderkoliák JOHNNEI.
                                                                                     
                                                                                 Psího roku 2020.  



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ludmila Durdová - 11.2.2021 - 17:19

RADOSTNÉ VENČENÍ 1. - 8. část
Jedním dechem jsem si přečetla všechny části "Radostného venčení". Jsou psány poutavou formou a kdo má také pejska, musí si vzpomenout na radostné chvíle, kterými ho čtyřnohý přítel obohacuje.
Před časem moje vnučka dostala knihu "Psí poslání". S nadšením mi knížku půjčila, abych si ji přečetla. Nedávno jsem viděla tento příběh ve filmové verzi v televizi.
V neděli k nám vnučka přijede a těším se, až si příběhy "Radostného venčení spolu přečteme. Lída

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2021 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2222 s