Celá dlouhá léta kolují v poklidném městečku Barkley Cove na pobřeží Severní Karolíny fámy o vlčím dítěti, „holce z bažiny“. Když je roku 1969 objeveno tělo místního krasavce Chase Andrewse, obyvatelé města začnou z jeho vraždy podezírat právě holku z bažiny, Kyu Clarkovou.
Dívku, která od útlého dětství vyrůstá právě uprostřed mokřadů, kde pravidla tvoří příroda sama. Opuštěná se svými pocity a milujícími racky.

Sama autorka v několika rozhovorech přiznala, že ví, že raci nezpívají. Názvem titulu, vůbec prvního prozaického ve svém životě, vzpomněla na svou matku, která prý vždy tvrdila, že když jde člověk dostatečně daleko do nitra přírody anebo divočiny, je tam sám se sebou, pak uslyší nejen zpívat raky, ale taky mluvit les.
 

Krásné a poetické, nemyslíte? Pro člověka toužícího po vnitřním klidu ideální místo. Představa, že vás příroda pohltí, daleko od městského shonu, neklidu, žádná auta, hluk, špína. Ano, je to úchvatná představa, ale hlavně při listování knihou nebo bloudící myslí. Pro člověka, který je pohlcen přírodou fungující na nejstarších zákonech, instinktech tato realita již tak poetickou rozhodně není.
Schopnost vcítit se tak do Kyi, jedno zda jako dítěte nebo již dospělou dívku, je vcelku obtížné. To, co se nám zdá jako nesmírně uchvátný popis přírody, je očima Kyi sladce bolestivým divadelním představením. Nutno dodat, že mistrně napsaným.
Pokud milujete přírodu, barvité líčení a nevadí vám takto pročítat x stran za sebou, rozhodně jste narazili na knihu, která vás ohromí. Stránku po stránce si připadáte, že nedržíte knihu, ale vše se před vámi vybarvuje do posledního detailu - bažina se všemi ptáky, travinami, počasím, květenou, do absolutní tečky mistrně popsáno.

 

Abych však byla objektivní a upřímná, detektivní zápletka, která je součástí příběhu, prostě nesedne. Jakoby narušovala celý smutně trýznivý život Kyi. Obtěžovala to důležité, pro co kniha vznikla. Kniha tak působí poněkud schizofreně. Dokud se přímo nezaobírá samotným případem, není to až tak rušivý element. Ve chvíli, kdy zaujme hlavní dějovou linku (naštěstí jen zbytkovou část knihy), začíná opravdu rušit od celkového dosavadního dojmu. 

Nerada bych působila jako příliš zhýčkaný čtenář, ale znáte ten pocit, kdy jste v naprostém úžasu, ale naprostém nad tím, co čtete a najednou vám prostě "něco" nesedne? Jednou, dvakrát a vyrušuje neustále od toho bezmezného údivu. Tak přesně jsem se cítila při čtení Kde raci zpívají, když se děj začal stáčet do soudní síně a paragrafů.

Přesto vám ale musím něco prozradit. I tak je většina knihy tak neskutečně dobře zvládnutá, že ji patří čestné místo v mé knihovně. Není to však pocta jen autorce, ale i českému překladu v podání Jany Hlávkové. V její mistrně zvládnuté práci vynikla krása a bohatost rodného jazyka.

Mohu jen poděkovat za krásný příběh, do detailu vymodelovaný obraz zapomenuté krajiny a mistrně zvládnutý překlad. Děkuji.

 

" Pokaždé, když Kya vyšla z verandy, zadívala se na cestičku. Říkala si, že je tu stále naděje, že maminku uvidí přicházet po písčité pěšině, přestože divoká vistárie začínala s odcházejím jarem pomalu chřadnout a máma je opustila na konci minulého léta. Přijde v botách na podpatcích z umělé krokodýlí kůže. " (str.65)

 

Kde zpívají raci
Delia Owens,
Jota, 2020