Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 25.1.2022, svátek má Miloš 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 508
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13166
Komentářů: 11281


Měření



Temný pasažér na zadním sedadle duše aneb Zpověď workoholika

24.10.2021   redakce   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Tenhle text bude možná trochu nesouvislý, asi místy zmatený. Zaznamenávám ho jako proud myšlenek v okamžiku, kdy už značně pokročila noc a můj mozek mě ne tak úplně poslouchá… Není lehké si přiznat, že máte problém. A to ne malý. Navíc problém, na který se těžko hledá řešení, protože společnost to, co vás ničí, vlastně jako problém většinou nevidí, ba to třeba i oceňuje. Když jsem si svoje trápení konečně začal naplno uvědomovat, svěřil jsem se s ním manželce. Zasmála se. Že prý to už dávno ví. A že to přece není nic špatného.
 

Jo, jasně. Není.


To řekne každý, kdo tenhle balvan nevláčí s sebou životem. Někdo, kdo nikdy nezažil, co to je být workoholikem a perfekcionistou zároveň. Na internetu jistě koluje řada chytrých definic, moudrých článků a hlubokých rozborů psychologů se zaručenými návody jak zvládnout tyhle jevy, ale víte co? Kašlu na to. Právě kvůli tomu, že jsem workoholik, mi chybí čas tyhle věci číst. Spousta lidí o sobě prohlašuje, že jsou workoholici, ale ne každý jím skutečně je. Trochu vám načrtnu, co to obnáší, když vám tenhle neřád přeprogramuje mozek.


Je to nemožnost nedokončit úkol. Prostě to musíte dodělat. Když ne, trpíte. Současně neustále vyhledáváte další a další úkoly. A ono je pořád co dělat, no ne? Ať už doma či v zaměstnání. Je to úplné převrácení priorit, se kterým se sakra těžko bojuje, a když to zkusíte, zažíváte stejné stavy, jako když chcete skončit s návykem na drogu. Jo, bingo, je to druh závislosti. Potřebujete pracovat, protože práce je dávka. Čím víc toho odmakáte, ideálně s nějakými měřitelnými výsledky, tím větší míru uspokojení cítíte. Hezky si sumírujete, co jste za den zvládli a současně si už plánujete úkoly na další dny, týdny. Běžně máte třeba třicet, čtyřicet úkolů za den (těch větších, co stojí za zaznamenání). Diář máte tak zaplněný, že připomíná neznámé hieroglyfické písmo čekající na rozluštění. Pokud by se tam ale přece jen objevila skulinka, jste hned nervózní, popudliví a prchliví – něco přece není v pořádku! To nedává smysl! Nedokážete odpočívat. Připadáte si neužiteční, když nic neděláte. Nechápete lidi, kteří si jen tak dají odpolední kávičku a sedí a koukají a tlachají o počasí, sportu, příbuzných, televizním seriálu… Proboha, to nemají co dělat? Zažíváte pocity viny, když nepracujete. Cítíte vztek – na sebe i na ty nebo na to, co vás brzdí od práce. Když se nemůžete věnovat velkému projektu, hledáte si aspoň menší drobnosti – třeba při čekání než vystydne polévka, se dá něco v kuchyni poklidit, přerovnat… A při jídle se zase dají vyřizovat e-maily, načítat zprávy…




Pracuju jako učitel. Je to krásná práce. Na jednu stranu. Miluju ji. I po těch letech mě baví a naplňuje. Na druhou stranu z pohledu workoholika a perfekcionisty je to peklo. Protože ve školství je pořád co dělat. Kromě výuky tu máte řadu různých projektů. Výjezdy a všelijaké školní akce. Tisíce věčných problémů, které vznikají ve všech sociálních skupinách, ale ve skupinách dospívajících ještě o něco více. Jste mentor, detektiv, manažer, psycholog… čím rychleji člověk pracuje, tím víc úkolů se na něj valí. Kdybych byl pomalý, budu toho dělat půlku, možná ještě míň – a ono by to (samo-zřejmě) stačilo, jenže to je něco, co vám právě workoholismus nedovolí. A čím víc těch kamenů odvalíte z cesty, tím víc dalších tam napadá. A jo, na jednu stranu trpíte, ale na druhou, buďme upřímní, cosi morbidně zvráceného hluboko uvnitř vás plesá radostí, protože nezvládnete mít čistý stůl a hotovo. Vy to potřebujete. Svou dávku. A i kdybychom mluvili jen o samotné výuce, tak nikdy nemáte lekci hotovou. Pořád ji můžete vylepšovat, upravovat, přidávat nové metody… jistě chápete, kam tím mířím. Někdo si udělá přípravu, kterou recykluje deset let, já ji dělám na každou hodinu znovu. A lépe – tedy v tom aspoň věřím, žáci můžou mít názory rozdílné… Problém spočívá v tom, že perfekcionista není z podstaty svého prokletí (jo, to je to slovo, co jsem hledal!) nikdy spokojený s výsledkem své práce. Nikdy… Nikdy… Stejně jako se vždycky najde nějaká potřebná práce, tak se nikdy nedá dosáhnout dokon alosti. A i když to mozek perfekcionisty chápe, nedokáže to akceptovat.

Mívám období, kdy si jasněji uvědomuji své problémy a snažím se s nimi bojovat. Prakticky to znamená, že se snažím vykopnout ze žebříčku priorit zaměstnání z prvního místa a dát tam rodinu, která to potřebuje, která si to zaslouží. Někdy se mi to daří pár hodin, někdy dnů. Udržím se třeba i celý týden. Jak to ale funguje? Jako u feťáka, který abstinuje. Nejsou to jen vyčerpávající psychické stavy na hraně snesitelnosti, je to i fyzická nevolnost, bolest hlavy, cukání a třes v rukou, tlak na hrudi, pocity na zvracení a motání se… Ale ze všeho nejšílenější je ta chorobná, spalující touha jít a dokončit tu činnost! Cítím se, jako by mi měla explodovat hlava. Před měsícem za mnou na zahradě přišly mé dvě děti, abych je houpal na hřišti, přidržoval na skluzavce, schovával se v domečku a tak podobně, když jsem zrovna stříhal živý plot. Chyběly mi asi čtyři, pět keřů z celé řady, ale odložil jsem nůžky, nechal větve neposbírané, záhon neupravený, i když už se blížil večer, na další den hlásili déšť… Ne, teď se musím věnovat dětem! Nechal jsem to tam. Houpal jsem je. Ale pořád jsem myslel na to, že je to jen pár keřů, deset minut práce… že tam ty větve nemůžou zůstat jen tak ležet (opravdu nemůžou?)… že jestli zítřek proprší, kdy to dokončím (a musím to dokončit?)… A bylo mi čím dál tím hůř. Asi tušíte, jak to skončilo, ne?



Hodně záleží, čemu se podaří ve vaší mysli zrovna obsadit první místo a na úkor čeho pak upozaďujete vše ostatní. Navenek to totiž může působit perfektně. Jste skvělý pracant v zaměstnání, máte perfektní zahradu, doma dokonale čisto, knihu napíšete za tři týdny (pokud ještě nemáte rodinu)… Současná společnost je chorobně orientovaná na výkon, čímž tenhle sociálně patologický jev a závislost podporuje. Proto jsem se rozhodl napsat tenhle text. Nemyslím si totiž, že by workoholismus či perfekcionismus bylo něco, s čím se nutně narodíte. Určité předpoklady tam nepochybně budou, jenže problém nastává, když se začnete socializovat (takže hned po narození) a začne na vás působit lidská společnost, kde už od prvních krůčků a slov čelíte tlaku na úspěch a výkon („Náš Honzíček už mluví, váš Pepíček ještě ne?“), kdy vás nikdo nepochválí za druhé místo v soutěži, kdy kolem sebe jen slyšíte, že musíte přidat, kdy se za úspěch ve škole bere pouze stupeň výborný (a přitom ještě „trojka“ znamená dobrý…), kdy vám ostatní okamžitě vytknou chybu či jen zaváhání, ale dobře (dostatečně) odvedená práce je považována za něco naprosto normálního, co si nezaslouží ani zmínku… a takových věcí je. Tisíce.

Vzpomínám si na jednu kouzelnou mantru za svého okolí, kterou jsem v dětství slyšel… no, to se ani nedá spočítat kolikrát: „Člověk musí v životě něco dokázat!“ Ne, nemusí. Musí jenom umět žít. A to může být sakra těžké. Obzvláště když si na zadním sedadle duše vezete temného pasažéra.

***

Autor článku: Tomáš Zářecký

Zdroj ilustrací: https://pixabay.com/de/

Článek vyšel i na: seniortip.cz

 
 
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0503 s