Vlastně jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Zpočátku mi to hodně připomínalo knihu Pán much, kterou jsem četla před strašnou spoustou let... Pocity z obou knih jsem ale měla stejné.

Pán much - na počátku je parta malých kluků, spořádaných, slušně vychovaných, vyděšených a ponechaných svému osudu. Na konci - co z nich zůstalo na konci?

Prokletý rok - na počátku je 33 dívek, které věří tomu, co do nich odmalička hustí zvrácená společnost. Jsou taky vyděšené a ponechané svému osudu. A na konci? Co z nich zůstalo na konci?

Za mě je tenhle příběh až mrazivě zvrhlý, krutý, plný surovosti, neklidu, hnusu, bídy, plný beznaděje i slaboulinké naděje, plný víry, že to takhle skončit nemůže - a plný smutku pro všechny ty dívky, zapomenuté v čase, obětované světu, který nemá s nikým slitování... Jako by se svět vydal zpátky proti proudu času do hluboké minulosti. Jako by jsme stáli zase na počátku a snažili se vybojovat si alespoň kousek zapomenuté podstaty člověka: lidskost, soucit, touhu po lásce, něze, prostém lidském pochopení, sounáležitost, pokoru...

Tierney bojuje za všechny. Ale postav, které stojí za zmínku, je v tomhle příběhu víc. Její otec, její matka. Její sestry. Michael. Gertruda. Teta Linny. Paní Fallowová. Ryker. V téhle knize nejde ani tak o magii, fantasy svět nebo drsnou vyvražďovačku. Jde o touhu člověka změnit svět, učinit ho lepším, splnit si své sny - i sny těch druhých. Spousta věcí mě šokovala, spousta zaskočila, něco jsem čekala a něco zase vůbec. Autorka nám vlastně všechno předkládá, jenže ty kousky návnady snadno přehlédnete - jako já.

Oči máš otevřené dokořán, ale nevidíš nic...

A pak je tady konec. Konec, který nám neodpoví na naše otázky, který nám nedává nic, čeho bychom se mohli chytit, a zároveň nám vlastně dává všechno, co potřebujeme - naději...

Oči mám otevřené dokořán - a teď už vidím všechno.


Prokletý rok, Kim Ligget, CooBoo 2020
foto obálky: knihydobrovsky.cz