Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 4.10.2022, svátek má František 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13280
Komentářů: 11316


Měření



FOTOREPORTÁŽ: Svět z balónu

09.08.2022   Renata Šindelářová   Rozhledy   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Náš plánovaný let horkovzdušným balónem začal třikrát úplně stejně: vachrlatou předpovědí počasí. Protože však většinou existovala minimální šance na zlepšení, nebyl nikdy let preventivně zrušen. Takže nezbývalo než se přesunout do Středočeského kraje - a pak se dvakrát opět vrátit s nepořízenou domů. Až třetí pokus se konečně podařil, a to ještě s hodně odřenýma ušima. Hrozila totiž bouřka, takže se čekalo. Začalo se více než o hodinu později, nervy na špagátě. Přestávalo nás to bavit. Z očekávaného dobrodružství se postupně stávala neumořitelná položka v seznamu povinností, kterou podle zásad time managementu nikdy neodškrtnete jako vyřízenou... 

Tentokrát to ale konečně - konečně! - vyšlo. Můj muž je nadšený, já se jako obvykle těšo-bojím. Jsem nervózní. Napadá mě spousta nepříjemných situací, které se nám mohou stát. V nejnevhodnější chvíli nám dojde plyn. Přistaneme na vodě a obrovský plášť nás přikryje a zadusí. Nebo možná spadneme rovnou do lesa a převrátíme se. A úplně nejpravděpodobněji ze všeho přistaneme příliš zprudka a ublížíme si! Fantazie pracuje naplno, zatímco piloti s dobrovolníky připravují balóny. Když se obal naplňuje, musí se konstrukce pořádně držet, aby se plášť nezničil. "Jako tady, podívejte. Včera pán držel špatně, tak teď tady máme díru," ukazuje pilot.



Panebože! Další důvod, proč můžeme spadnout! S hrůzou sleduju ostatní pasažéry. Bojí se taky, nebo jenom já? Pilot registruje můj děs v očích. "Nebojte, to není konstrukční vada. Díra takhle blízko košíku je v pohodě. Hlavně musí být v pořádku lana." (No tak to doufám, že jsou!) Zatímco vyšiluju, můj muž se hrne dopředu, aby s naplňováním pomáhal. Snad ho to nespálí, už teď vypadá trochu přismahle. 
 

Balón se začíná pozvolna nadouvat, až se konečně zvedá nad koš. Konečně je vše ve správné poloze. Pilot nás instruuje, abychom byli připravení vyskočit nahoru. Vypadá důležitě, šteluje ohřívač, kontroluje přístroje. Když jsme konečně vpuštěni dovnitř, dostáváme bezpečnostní instrukce. Je to stejně nepříjemná část plavby jako v letadle: Nechcete slyšet, co se může stát, chcete slyšet, že se to stát nemůže. Ale štěstí přeje připraveným, takže pečlivě nasloucháme. (Jsem moc ráda, že let začíná stoupáním, tedy zvykáním si na výšku, nikoliv skokem do prázdnoty jako u rogala či nedejbože padáku.) Pak konečně odpojujeme kotevní lano, jímž jsme byli dosud přivázáni k pilotovu autu. Letíme! Necháváme pod sebou druhý balón, který popluje za námi. Je to... prostě nádhera!


Za chvíli míjíme náš hlavní objekt zájmu: majestátní Karlštejn. Koukáme, fotíme, nedýcháme. Pilot nám říká pár dalších věcí o plavbě a "ovládání, které je víceméně veškeré žádné," vtipkuje pilot. Jsme jakoby unášeni větrem, protože jediné, co máme, je směr větru a horký či méně horký vzduch, kterým ovládáme klesání a stoupání.


Pokračujeme dál. Kopcovitá krajina nabízí nečekaně spoustu dalších zážitků. Když se blížíme nad jeden z kopců, trnu hrůzou. Letíme proklatě nízko! Balón reaguje jen velmi pomalu na pilotovy pokyny. Ačkoliv pořád přitápí, přitápí, balón se ne a ne zvednout...., reaguje až za několik minut. Špičky nejbližších stromů se k nám nebezpečně přibližují... Moje fantazie už jede zase naplno. Představuju si nás, jak visíme na stromě, propadáváme větvemi, cítím ty nárazy, bolest... a nakonec stromy pod košem míjíme o pár metrů (údajně; mně to tedy připadalo jako pár centimetrů). Dále letíme poměrně vysoko nad údolím, pořád stoupáme. Sledujeme mrňavou lidskou krajinku pod námi, překvapeně nasloucháme tamním zvukům - dost hlasitě slyšíme štěkat psa, kterého chvíli pod sebou pozorujeme. Spekulujeme, zda může štěkat na nás, protože to tak opravdu působí. Pak míříme k dalšímu kopci. Sakra, je tam vysílač a my míříme přímo na něj! A pořád... a po pár minutách zase... Nemůžu se na to dívat! Fotím prodlužující se večerní stíny nad krajinou a zaujme mě zrovna nejvíc ten náš. Když najdu odvahu se podívat zpátky k vysílači, je to dobrý. Stočili jsme se víc doleva. Uf!


Za kopcem přelétáme nad dálnicí. Je to strašný šrumec, přestože provoz je teď večer minimální. Z krásného vesnického ticha se náhle ocitáme zpátky uprostřed civilizace. Je to docela deprimující. Takhle nějak nás musí vnímat zvířata v přírodě. Jsme narušitelé ticha a krásy... Za dálnici se pilot pokusí o první přistání. Přímo naproti nám se nachází mírně svažitá louka, která sice začíná několika stromy, ale to snad vyjde. Klesáme níž a níž, přibližujeme se. Jenomže nás to začíná stále intenzivněji táhnout doleva. Přízemní vítr se změnil. Pilot začíná znovu přitápět a my pokračujeme v krasoplavbě. Přichází další luxusní část - proplouvá kolem nás druhý balón, který nás celkem svižně dohnal a předehnal, je menší a lehčí. V tom vzdušném setkání je všeobjímající klid!


Nyní nás čeká už jen poslední část - přistání. Toho se bojím nejvíc, a tak mě moc nepotěší, když nás po chvíli klesání pilot instruuje: "Víte, jak jsem vám říkal, že když to bude tvrdší přistání, máte se schovat hlouběji do koše a zapřít nohama? Tak dneska to bude tvrdší přistání." Mám to ale štěstí, myslím si ironicky, a než se schoulím podle instrukcí, naposledy kontroluju přibližující se terén. Nebude to právě lehké. Hned za lesem, k němuž klesáme, je mírně zvlněná krajina - vpředu vysoko vzrostlé pole, za ním louka a na ní sloupy elektrického vedení. Musíme se tam vmáčknout přesně! ... Sotva se zabalím dovnitř, přichází náraz. Koš se převrací na bok, ale balón nás táhne pořád vpřed. Intenzivně drkotáme po louce. Sotva se pohyb zpomalí, pilot žene chlapy ven. "Chytněte rychle tyhle lana a utíkejte vpravo, ať udržíme balón od těch stromů!" Muži vyskakují a utíkají po louce nahoru. Balón se nekontrolovaně kutálí. Je to obrovský kolos, ale vítr si s ním hraje jako s nafukovacím míčem do bazénu. Chvíli to působí děsivě, chlapi vší silou rvou lano, ale naštěstí se konečně daří pohyb zastavit. Chladnoucí vzduch uvnitř pláště bere monstru tvar i energii. Máme to! A nikomu se nic nestalo. Ani balónu ne.



Než stihneme balón vypustit a zabalit, přijíždí několik vozů. První jsou lidé z nedaleké vesnice, působí vyplašeně, ale jsou rádi, že se nám nic nestalo. "My si mysleli, že jste se zřítili do lesa! Byli jste tak nízko!" (Zajímavé je, že mně to nepřišlo tak blízko stromů jako předtím na kopci, ale kdoví.) Pak se přijede podívat majitel pole, zda jsme mu ho nezničili - i on odjíždí spokojen, protože náš pilot se opravdu trefil do toho úplně nejbezpečního prostoru pro všechny. Nakonec dorazí pilotovi pomocníci, aby nás odvezli zpátky na start. Plni dojmů jsme pasováni na vzduchoplavce, já konkrétně na "baronku Renatu z Chyňavy" (místo je určeno přistáním).


 
Byl to opravdu moc krásný zážitek! Doporučuju! Podruhé už bych se asi tolik nebála... Ale radši nic neslibuju, znám se. 
 

 
 
 


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0432 s