Ráda bych zde však prezentovala vlastní názor. Jak již jsem psala v úvodu. Být duší i vzděláním historikem a hodnotit knihu na téma holocaust, je pro mě opravdu těžké. Vždy ráda zachovávám objektivitu a zároveň jsem si naprosto vědoma, že můj názor není středobodem vesmíru. Velmi často rozhoduje i chvíle, kdy si ke knize "sednu". V jakém rozpoložení, období čtu. Jistě znáte i situaci, kdy knihu odložíte s myšlenkou "už nikdy" a po nějaké době si sednete s knihou natolik, že ve vás rezonuje ještě nekolik týdnů.

Literární počin Vyvolení stát se popelem jsem odkládat nemusela. Nebyla to sice jedna velká jízda, ale spád děje pomohl k určité lehkosti čtení. 
Určitá mystifikace v historických příbězích, románech musí být. I sebelepší autobiografie nemůže být vepsána do příběhu, aniž byste neokořenili okolnosti, emoce hlavních hrdinů. Není tomu tak, že by spisovatel chtěl uvádět čtenáře v omyl, ale představuje dílo stravitelně, aby jej čtenář neodložil po 30 té straně. Tak jsem se snažila přistupovat i ke knize Pavla Hewlita. Dětský pohled na válečné zrůdnosti už jsme tu měli mnohokrát. Laťka autismem byla ale posunuta ještě o jeden stupínek výš. 

Zkusím tak popsat své dva pohledy, jelikož opravdu se ve mně perou dva myšlenkové proudy na tuto knihu a použít pouze jeden, by nebylo upřímné.
Nejdříve trochu té kritiky z mé strany. Vzít si tak velké sousto jako holocaust a autismus je opravdu velmi riskantní. Pohled na ony události, které jsou tak nechvalně známé, chce velkou dávku zkušeností, znalostí nebo dlouhou práci s pamětníky. Pustit se bez takového jediného základu je již v úvodu velmi nemyslitelné ne-li rovnou sebevražda.

Nemohu si pomoci, ale pokud by autor hlavního hrdinu vyměnil např. za psa zmíněné rodiny, zase by se až tolik nestalo. Nesrovnávám chlapce s autistickým spektrem se psem, ale snažím se poukázat na určité usnadnění vyprávění autorem. Ono stáhnout celý příběh na "jiný" pohled, společností neuchopitelný pohled, je totiž určitý alibismus v případě nefunkčnosti celé knihy. Pokud zvolíte hlavním hrdinou atypického, máte možnost do něj schovat veškerou svoji fantazii, ale i hlubší neznalost. Historicky totiž taková postava funguje na principu znalostí Wikipedie. Neklade to na vás, jako autora, žádné velké nároky a co si budeme povídat, je to docela pro širší veřejnost i dost lákavé.

Nevím, do jaké míry má Pavel Hewlit zkušenosti s autistickým chováním, celkovými procesy v takové osobnosti, ale trochu úvodní postava v jeho podání funguje jako český Forrest Gump. Jenže on Forrest měl trochu jiné podmínky k žití ve svém příběhu, ne onu tragickou linku židovské menšiny v druhé světové válce. Citlivější jedinci tak se skřípěním zubů pozoruji zlehčování takového pohledu. 
Ano, cíleně se tím dosáhne tragikomických situací, kdy si čtenář uvědomí bolest přes naivitu hlavního hrdiny. Jenže, trochu plochý plán na utáhnutí jedné knihy. V polovině zjistíte, že se neustále točíte v kruhu tohoto jednoho pohledu a pokud zvládáte dějepis na vyšší úrovni než je základni škola, začne vám vrtat hlavou, zda by chlapec opravdu dokázal s tímto postižením a viděním světa v takovém světě vůbec přežít. Hloubka nemusí být o tragice, ikdyž se jedná o dětského hrdinu a navíc mentálně postiženého. 

A teď poněkud smířlivější pohled. Určitě bych celé knize křivdila, kdybych ji označila vyloženě za špatnou. Určitě si své čtenáře najde. Kdo nesnese až zvrácené příběhy jako lze najít např. Chudí v Lodži, je to tak akorát. Velice zjemněně zde procházíte základní informace o holocaustu v podobě zákazů, odsunu, života v ghettu aj. Vše tak akorát, aby se příběh unesl. Velice pěkně jsou popsány některé další postavy, jen škoda, že jim autor nevěnoval více prostoru. Čtenář by se s jejich osudy tak víc ztotožnil. Je to ale pochopitelné, příběh má hlavního hrdinu. Určitě má kniha i místa, kdy vám přeběhne zaslouženě mráz po zádech. 
Největší přínos určitě beru právě ve stravitelnosti celého díla. Ono unést bolest do syrova vyprávěných osudů a fatalní mašinérii do podrobna rozmyšlenou několika lidmi, je opravdu náročné. Stále je větší přínos, aby se byť i za cenu několika ústupků, ona historie vyprávěla, než byla odložena v těžkých románech jen pro pár vytrvalců.
Upřímné poděkování všem autorům, kteří alespoň slušně dokáží přiblížit, co nemá být zapomenuto. Díky tak i Pavlovi Hewlitovi za knihu Vyvolení stát se popelem.

Vyvolení stát se popelem
Pavel Hewlit
Jota, 2022