Zločiny srdce jsou okamžikovým průřezem do soužití tří povahově naprosto odlišných sester, které se zatím neúspěšně pokouší vypořádat s prvními nástrahami dospělého života. Hlavním důvodem, proč se všechny po dlouhé době shledávají, je náhlé zhoršení zdravotního stavu jejich dědečka. Při tomto setkání každá sestra zanese do kotle trablů svůj vlastní životní příběh. Výměna dosavadních zkušeností pak tvoří jádro hry. Většina dialogů probíhá v nervním prostředí, kde každou chvíli hrozí výbuch pláče, vztek nebo jiný projev předrážděné nálady. Tři sestry mezi sebou rozpoutají konfrontaci zcela rozdílných osobností. Hranice mezi smíchem a pláčem přitom mizí. A sám divák je mnohdy na pochybách, zda se smát nad groteskními projevy hrdinek nebo plakat lítostí nad jejich skutečnou situací. V této linii jako by Hanleyová navazovala na A. P. Čechova a jeho pověstné lyrické drama. Poměrně úzká základna šesti postav dovoluje vyhnat emoce do vysoké účinkové vlny.
Lenny je zatrpklá předčasně usedlá slečna s minimem milostných zkušeností. Snad i to způsobuje její zatrpklost a určitý pocit méněcennosti. Myslí si, že jí je ubližováno a její krutě ironický hlas to rafinovaně poví za ni i bez hysterického křiku, ke kterému se však také několikrát uchýlí. Představitelka Lenny – Zuzana Štalmachová v tomto propojení hlasu a duše předvedla jeden z nejlepších výkonů večera. Proti přecitlivělé a věčně podezíravé Lenny je plavovlasá Meg v podání Anny Fixové flegmatické stvoření. Ze všech sester má nejvyrovnanější povahu. Vede nespoutaný život bohatý na neřesti a její ležérní pokuřování na scéně tuto vrozenou lehkovážnost potvrzuje. Meg před sebou měla slibnou kariéru zpěvačky, ale zklamaným sestrám „jen tak od cesty“ oznámila, že zakotvila u stroje na psí konzervy. Zřejmě jí vadí, že jí každý předhazuje, že je „zpěvačka“ a to ji také zrazuje od návštěvy nemocného dědečka, jenž si od její pěvecké kariéry hodně sliboval. Nejtěžší chvíle života zřejmě postihla třetí sestru Babe. Ta, jak se dozvídáme v počátcích hry, v záchvěvu vzteku postřelila manžela, který ji soustavně týral – ovšem hned první zmínka, že jej postřelila proto, „že se jí nelíbil“, vhodila do tragičnosti představení zrnko humoru. Babe si tak vysloužila pověst vražedkyně. Paradoxně - protože mezi sestrami mě upoutala čistotou duše a vzácnou dávkou empatie, která v sourozeneckému vztahu jinak silně chyběla. Marie Málková v roli Babe překypovala hereckou sebedůvěrou a její výkon mi připadal být nejvyzrálejší.
Nakonec se do všeho ještě připlétá nafrněná sestřenice Chuck odbývající starosti druhých se zdviženým nosíkem. Romana Goščíková postavě dodala nezbytnou sebestřednost, dovedenou do krajnosti sálajícím sebevědomím. Své role se se ctí ujali i jediní dva muži představení: Mladého právníka Barnetta Lloyda, který je pověřen sestavením obhajoby pro Babe, s přehledem sehrál Filip Tomsa. Nejméně se na scéně objevoval Jiří Krejčí v roli Doktůrka Portera, zřejmě bývalé lásky krasavice Meg. Jeho role zde snad slouží pouze k tomu, aby ještě více vytanula lehkovážná povaha Meg navztekaná na Porterův „ženatý“ stav. Dalším příslibem milostného poměru jsou pletky Babe s jejím obhájcem Barnettem. Závěr hry nám však nedovolí zjistit, jak se tento románek rozvine. Stejně tak se nedozvíme, zda byla Babe za svůj skutek odsouzena či nikoli. Otevřený konec dal divákovi naději, že sestry dokáží trochu déle vydržet bez hádek, výčitek a dlouhý seriál nedorozumění bude přerušen usmířením. Úklona vyrušila tři sestry uprostřed dovádění s dortem, uprostřed vzácné chvíle, kdy se přese všechny malicherné neshody ukazuje rozhodující síla sesterských pout.
Kromě dramatických výstupů jsem si nemohl nevšimnout uzpůsobení scény. Děj se odehrával po celou dobu v jediném velkém pokoji, kde dominoval uzvoněný telefon, kulatý stůl, a piano – a hlavně nepořádek. Židle jako by sloužily jen k tomu, aby hrdinky měly ve vypjatých výstupech co převracet. Zajímavým prvkem scény bylo dřevěné molo předsunuté do prvních čtyř řad hlediště. Herci si tak přímo mezi diváky vylévali duši, nejčastěji v monologu. Rozehrály se i neživí aktéři: Originální byla milostná hra piana, u kterého mladý právník dobýval polibek na Babe a ta mimoděk přejížděla oktávy (zády ke klávesám). Osvěžujícím pro oko mužského diváka byla svůdnost lehce erotických výstupů vzrušujících a přitom vkusných. Omračující výjev předvedla hned na začátku fintivá Chuck, když si pod světly reflektorů ukázkově měnila nylonky.
Za představení se konzervatoristé rozhodně nemusí stydět. Až na občasnou nesrozumitelnost řeči byla na vysoké úrovni jevištní mluva pevně svázaná s prožíváním vnitřního světa postav. Je sympatické, že i před skromným publikem se vybičovali k nejvyššímu možnému výkonu. Drama svým pojetím mi nedalo možnost zahledět se chvíli mimo jeviště a to je dobrý důkaz, že se nejednalo o zmařený večer.